Byli starověcí lidí inteligentní nebo ne? Mnoho křesťanů má dnes představu, že byli spíše hloupější než my, protože ač třeba i uznává autoritu Bible, evoluční model se nám z větší či menší části vlivem kultury, ve které žijeme, a také sekulárního školského systému a médií, vkrádá tak trochu „pod pokličku“, a toto je jedno z témat, které ovlivňuje. Jiní křesťané evoluční pohled na historii a vývoj lidstva jako celku přijímají jako „vědecky prokázaný“, včetně časové linie – hovoříme o tzv. teistické evoluci. Pokud jsou pravdivá tvrzení, že lidstvo vzniklo pomalým procesem evoluce z lidoopů, tedy pravěcí lidé byli prostě hloupí, primitivní či„neandrtálci“ a Bible nemůže být pravdivá, protože ta naopak učí, že lidé byli od počátku inteligentní, ba dokonce inteligentnější a fyzicky zdatnější než nyní. Moderní vzdělávací systém však učí, že právě nyní dosahuje lidstvo vrcholu své existence a kapacity. A pokud příjmeme evoluční časový rámec, co si počneme s biblickým svědectvím o inteligenci starověkých lidí? Označíme ho jako neopodstatněné legendy? Anebo jsou nějaká fakta, dokládající, že pravdu má Bible?
čerpáno z článku autorů: Dr. Andrew A. Snelling, Dr. Davin Menton, Dr. Danny R. Faulkner, Dr. Georgia Purdom, www.answersingenesis.org – Ancient Man and Intelligence: Were People Originally Dumb Brutes or Brilliant?, v článku jsou použita data výzkumného týmu Jackson Hole Bible College.
Většina sekulárních historiků neignoruje (po předchozích špatných zkušenostech) biblický záznam úplně. Nicméně, citují ho jako prostý zdroj informací, literární dílo, nikoli autoritativní Boží slovo. Mnoho křesťanů nevědomky pod tlakem neustálé propagandy sekulární verze historie lidstva toto snížení Bible přijímá i dále hlásá. Když ovšem předpokládáme, že Bible je jen jednou z historických moudroslovných knih, uniknou nám zákonitě dva klíčové body:
1) Bůh je, Bůh existoval před stvořením světa, je nekonečný, vševědoucí a všudypřítomný Stvořitel, a jako takový je absolutní autoritou nad vesmírem, lidstvem i jednotlivým člověkem (viz Genesis 1,1, Izaiáš 40,14, Izaiáš 40,28, Přísloví 15,3, Žalmy 24,1 a další texty)
2) logicky z toho pak vychází, že Bible je inspirované Boží slovo, a tedy pravdivé a nepomíjitelné, autoritativní pro naše životy, že je o záznam, který napsali lidští autoři, Bohem inspirovaní (2 Petrova 1,21, 2. Timoteova 3,16), nikoli produkt lidské filozofie a dobových názorů.
Výše uvedené body mají další implikaci, a sice že v takovém případě je biblický záznam validní a druhá verze je omylná. V dnešní době se však můžeme setkat převážně s opačným názorem, který Bibli řadí na úroveň legend a pohanských či jiných nebiblických tradic. Tyto nebiblické záznamy a legendy existují. Pochází z orálních nebo psaných tradic, které se předávaly z generace na generaci. Často je na nich zřejmé, že jde o pokroucené a o mystické prvky obohacené příběhy, které obsahují některé prvky historické pravdy. Je smutné, že některým těmto tradicím (zejména těm, které jsou starší než Bible) se dává dokonce větší historický kredit než Bibli. Historici mají tendenci dávat přednost starším dokumentům, i když jejich historicita není, na rozdíl od Bible, ověřena. Televize, filmy, knihy i školní výchova dále podrývá autoritu Písma s podtextem, že jde o mladší zdroj.
Například sekulární historici označují rádi Chamurabiho zákoník jako lepší než Mojžíšův zákon v Pentateuchu. Chamurabi byl starobabylonský král, žijící asi 300 let před Mojžíšem. Jeho zákoník je poměrně známý a jeho morální kód se zdá být na podobném základě jako zákony v Mojžíšových knihách. Došli tedy k předpokladu, že protože Chamurabiho zákoník je starší, jsou Mojžíšovy zákony jeho kopií nebo revizí, někteří dokonce spekulují, že Chamurabiho zákoník Mojžíš vykradl, anebo vycházel z starších zákoníků, kterých v té době bylo určitě více než jen Chamurabiho.
Pokud tyto tvrzení jednoduše nekriticky přijmeme, jsme v nebezpečí odmítnutí autority Písma jako takového. Povrchní logika by k závěru, že Mojžíš vycházel z starších zdrojů, mohla svádět. Je v ní však skryt již podtext předpojetí a akceptace evoluční teorie, že lidé byli napřed hloupí surovci, a pak se to zlepšovalo. Na věc se lze ale dívat též z pohledu biblické historie. Pokud napřed byl člověk dokonalý, a tato dokonalost postupně upadala, lze očekávat, že zejména ve starých kulturách přinejmenším část inteligence a původních morálních hodnot zůstalo. To by vysvětlovalo podobnost některých těchto starobylých zákoníků (vycházely z podobné tradice, předávané po generacích od Adama na potomky, vnoučata atd., ale se ztrátou a degenerací některých prvků). Mojžíšův zákon pak nadiktoval Mojžíšovi samotný Bůh, a tedy lze očekávat nezkaženou podobu původních zákonů, které Bůh lidem dal, a tedy že bude částečně podobný oněm starším zákoníkům, ale „vylepšený“. Což je přesně to, co v Mojžíšových zákonech vidíme. K rozhodnutí je třeba tedy více dat, protože oba závěry bez dalších dat samotné logice neodporují.
Jak jsme si již naznačili, na historii lidstva se dá dívat ze dvou pohledů:
a) evoluční pohled, kdy se život měnil od jednoduchých forem až po složité živočichy, vrcholící člověkem. Tento pohled vyžaduje posun od jednoduchosti k složitosti, od slabých mentálních kapacit k větším, od jednoduchého myšlení k komplexnímu, od nevzdělanosti k vzdělanosti. Pravěcí lidé podle evoluce žili v jeskyních, jedli syrové maso a tahali si do brlohu cizí ženy za vlasy. Člověk se pak vyvíjel a vyvíjel, až se dostal k sofistikovanému lidstvu 21. století. Pokud je tento pohled pravdivý, měly by staré nálezy lidské historie vykazovat známky jednoduchosti a primitivnosti, ale objektivní, nikoli deklarované. Z stehenní kosti, obratle, čtyř článků prstů a poloviny dolní čelisti lze sice usuzovat vědecky korektně na fyzickou podobu bytosti, ale obrázek člověka s nestříhanými vlasy, chlupy a oblečeného ve zvířecí kůži je již produktem názorového směřování vědce (a grafika), nikoli objektivní vědecká data.
b) biblický pohled, kdy člověk byl stvořen k obrazu Božímu, inteligentní, bystrý a velmi schopný. První kapitoly Bible popisují Adama a Evu jako morální bytosti, schopné komunikovat s Bohem, racionalizovat, pracovat, pojmenovávat živočišnou říší a starat se o rajskou zahradu. První generace lidí po pádu do hříchu jsou pak v Bibli zachyceny jako stavitelé, hudebníci, zpracovatelé kovů a další. Pokud je tento pohled pravdivý, měly by nálezy nejstarších civilizací zachycovat velkolepost a pokročilost.
Ve starobylých civilizacích vidíme spíše to druhé. Je zajímavé, že nejstarší civilizace vznikají v historii prakticky zaráz a všechny vykazují některé společné pokročilé prvky. Zmiňme například komplexní design měst, správu říší nebo celosvětově rozšířenou stavbu pyramid (byť v různých formách a tvarech), dále rozvoj umění, náboženská díla, astronomii, a velké stavitelské projekty. Tyto nálezy (např. stavba pyramid) jsou v přímém rozporu se stereotypním pohledem na rané lidstvo jako primitivy, takže někteří autoři se uchylují dokonce k mimozemšťanům coby učitelům znalostí a schopností, kterými první civilizace disponovaly. Mimozemšťany ale netřeba, pokud člověk akceptuje biblické paradigma. A již široký list důkazů génia starobylých lidí se dále rozšiřuje. Některé stavby těchto starobylých architektů jsou dodnes záhadou, zejména z oboru archeoastronomie, to jest stavby, které předpovídaly zatmění těles nebo rovnodennost. Tyto stavby vyžadují přesně vypočítané rozměry, pozice, výšky a úhly. Jak dokázali lidé postavit stavby typu Stonehenge nebo pyramidy bez moderních nástrojů? Dodnes nevíme, jsou jen teorie. Zde opět narážíme na problém předpojatosti, kdy představa, že starověcí stavitelé neměli patřičné nástroje, vychází z rozšířené představy o jejich primitivnosti. Skutečně tito stavitelé nástroje neměli? Nebo se jen nedochovaly? Již předpoklad, že změřím nebo vypočítám oběžnou dráhu nebeského tělesa, vyžaduje pokročilou znalost matematiky.
A nyní už konečně některé příklady a co je na nich speciálního.
Puma Punktu – Puma punku bylo velké starověké město v Bolivii, známé též jako Tiwanaku. Je pozoruhodné pokročilým opracováním kamene. Bloky kamene, použité v jeho chrámech a palácích jsou precizně uřezané a perfektně do sebe zapadají. K stejné míře přesnosti dnes musí být použit řezací robot.
Palác v Knossu – Knossos byl součástí mínojské civilizace, datované cca 2100 – 1450 př.n.l. Palác je architektonicky pokročilou stavbou, postavenou tak, aby odolal zemětřesení, vybaven vodovodem, odpady a světlíky, které dováděly sluneční světlo i hluboko do stavby.
La Bastida – je starověká pevnost ve Španělsku, datovaná do roku 2200 př.n.l. Jde o odolnou vojenskou stavbu, která obsahuje jednu z nejstarších zachovalých obloukových klenb na světě.
Velká pyramida v Gíze – asi nejznámější starověká stavba, představuje vrchol starověkého konstruktérství. Nejenže je masivní co do velikosti, ale je také přesně orientována na sever, s odchylkou jen 3/60 stupně. Základna se uchyluje od dokonalého čtverce asi o 2 centimetry. Spolu s dvěma sousedními pyramidami se zdá orientována stejně jako Orionův pás. Malta mezi bloky kamene je odolnější než skála, ale její tloušťka je většinou jen okolo půl milimetrů. Na stavbu byl použit přes milion kamenných bloků, která váží průměrně mezi 2,5 a 15 tunami, nejtěžší z nich 80 tun.
Baalbek – chrám v Libanónu, se vyznačuje zemětřesenívzdornou konstrukcí. Kameny v něm použité jsou největší na světě, tři největší vápencové kameny váží každý 800 tun. Nižší vrstvy jsou z menších kamenů, které dovolují posun při zemětřesení, a současně zaručují stabilitu.
Stonehenge – v Anglii, je jeden z nejznámějších příkladů archeoastronomie. Pravděpodobně se využívalo k výpočtu zatmění, rovnodenností a dalších astronomických milníků. Jak byly kameny na místo přesunuty, se doteď přesně neví, jde ale o perfektní příklad génia starověkých stavitelů.
Cuzco – bylo incké hlavní město, nachází se v dnešním Peru. Jeho stavby jsou postaveny tak precizně, že mezi kamenné bloky se nedá zastrčit ani nůž, a to bez použití malty. Kameny jsou často velké a řezané pod různými úhly, ale i tak přesně sedí k sobě.
Město Alexandrie – bylo postaveno tak, aby hlavní ulice odpovídala postavení slunce v den narozenin Alexandra Velikého.
Harappa – městské sídliště v údolí Indu v Pakistánu, datuje se 2300-1900 př.n.l. I když se přesně neví proč, rychle poté upadlo. Zahrnuje řadu velkých budov, včetně citadely, lázní a velkých hradech. Šlo zjevně o primárně městskou kulturu, význačnou použitím cihel. Dále je z této lokality doloženo zemědělství, závlahové systémy a systémy odpadní, měrné systémy a písmo. Naopak nenacházíme známky válčení, vládců, chrámů či religiozní předměty.
Antikythérský stroj – nalezen v moři poblíž řeckého ostrova Antikythera, datuje se do druhého století před našim letopočtem. Jde o jeden z nejsložitějších artefaktů, jaké byly nalezeny. Velikost odpovídá větší krabici od bot. Mechanismus je složen z mnoha kol a zdá se, že dokáže předpovídat pohyby Slunce, Měsíce, 12 znamení zvěrokruhu a možná i pěti planet. Dále ukazuje čtyřletý cyklus olympijských her. Třicet složek mechanismu je stále intaktních, zdá se ale, že jich bylo více (37?).
Do biblické verze historie dějin zapadají ale i další zajímavé objevy, například série objevených lidských sídlišť v místech nyní zatopených mořem. Takovéto nálezy pochází například z oblasti Severního moře (mezi evropskou pevninou a Velkou Británií, dále z oblasti řeckých ostrovů, oblasti Yonaguni poblíž Japonska, oblasti Dwarka (Indie), pobřeží Kuby nebo Yarmuta (Libanón, Středozemní moře). Tyto nálezy dávají smysl, pokud se uskutečnila globální celosvětová potopa. Kreacionistické modely sopečné a tektonické činnosti související s Noeho potopou předpovídají ohřátí oceánů o několik stupňů, což by spolu s dalšími faktory (např. doznívající intenzivní sopečná činnost) následně vedlo, podle fyzikálních zákonů, k době ledové, trvající zhruba 300 let. Po tuto dobu by byla hladina oceánů významně nižší než dnes a výše popsaná místa by byla „na suchu“, vesměs příznivě lokalizovaná k usazení lidí, kolonizujících svět, vylidněný Potopou. Současně nízká hladina oceánů otevřela pozemní mosty, které umožnily např. kolonizaci Ameriky, Austrálie a řady ostrovů zvířaty i lidmi. Následný vzestup moře po skončení doby ledové výše uvedená sídliště a pozemní mosty opět zaplavil. Množství a úroveň těchto zatopených sídlišť neodpovídá tisíce let trvající době ledové (resp. vícero dobám ledovým), jak je předpokládá evoluční časový rámec. Taktéž stavby těchto sídlišť, nádobí nebo keramika v nich nalezená má do primitivnosti daleko, byť nejde o paláce jako v starodávných říších. Je však potřeba zvážit fakt, že šlo o období krátce po Potopě, kdy je nutno očekávat ještě relativně malý počet lidí, nezkrocenou divočinu a tudíž jiné potřeby než stavět monumenty. Tato časná expanze může též vysvětlit i některé nálezy z jeskyní, které mohly též sloužit jako přechodná sídliště, vždyť jeskynní obydlí jsou v příhodných oblastech využívána i v dnešní době. Tito „primitivní“ starodávní jeskynní neandrtálci dokázali ale například vyřezat z kosti flétny s otvory matematicky tak přesně umístěnými, že hrají čisté tóny…
Dalším faktorem, který dobře vysvětluje biblická verze historie, jsou společné rysy mnoha starobylých civilizací, například stavba pyramid a zikuratů, uctívání Slunce, Měsíce a hvězd, pohanské rituály, legendy o Potopě a další. Jde o odkaz společné kultury, vládního, náboženského a filozofického systému, který vznikl v rámci kultury formující se okolo tzv. Babylonské věže. Lidé se tehdy místo rozptýlení po světě, které doporučil Bůh, sdružovali a stavěli opět do vzpoury proti Bohu. Následný Boží zásah dal vzniknout národům s odlišnými jazyky, ale zakladatelé těchto národů měli společný kulturní odkaz (a ze začátku i vzpomínky) z „Civilizace Babylonské věže“. Podobnosti mezi následně vzniklými civilizacemi jsou tedy očekávané až zákonité. Naopak ve výkladu časového rámce milionů let a diverzifikovného původu lidstva jsou tyto společné prvky starodávných civilizací vysvětlitelné obtížně.
Skeptici nyní mohou namítnout: když byli tito starodávní lidé tak skvělí, inteligentní a civilizačně rozvinutí, kde jsou teď? Proč většina historie ukazuje lidstvo vědecky a technicky neschopné, ba až tmářské? Kam se tento pokrok ztratil?
Bible uvádí, že s hříchem prvních lidí na svět přišla také smrt a degenerace. V souvislosti s tímto je použit termín „kletba hříchu“. Tento úpadek zahrnoval jednak složku fyzickou (fyzickou smrt), ale také duševní a duchovní. Bible například uvádí postupně zkracující se délku života lidí. Toto je v souladu s druhou větou termodynamiky, a z biologického hlediska např. v souladu s pozorovanou akumulací mutací v lidském genomu, vedoucí k úbytku vitality a snižování nejen věku dožití, ale celkové degenerace genomu, která jistě ovlivňuje i mentální charakteristiky, např. předávání informací orální tradicí. Obraz, který historie poskytuje, není člověk primitivní, postupně šplhající výše, ale úpadek civilizací a degeneraci. Roli mohla sehrát i zkracující se délka života, a s tím omezení možnosti dlouhodobého sbírání zkušeností a jejich předávání dalším generacím. Roli mohla sehrát i pohanská náboženství a s ním často spojená touha po požitích a zábavě raději než po poznání a studiu.
Skeptik by dále mohl namítnout, že ač dříve lidstvo spíše upadalo, nyní opět stoupá nebo je dokonce na vrcholu svého poznání a vědění. Tato akumulace dat je výsledkem stovek let snahy a pátrání. Člověk přirozeně touží poznávat a objevovat. Ale i když toto množství poznání se zdá působivé, jde primárně o důsledek možnosti snaadno uchovávat informace, např. knihtiskem. Samotné lidstvo nelze popsat jako zlepšující se, směřující výše. V dávné historii nejsou případy zabíjení milionů lidí, které dokázali zrealizovat např. Hitler, Stalin, Mao-Tse-Tung a další. Současné změny v názorech na morálku, sexualitu, manželství atd. také nelze považovat za vylepšení lidstva. Dosáhli jsme výše v oblasti technologií, ale ne intelektu a morálky.
Křesťané by se neměli stydět ozvat, pokud jde o obraz historie podle Bible, a již vůbec není třeba poklonkovat modelu primitivního pračlověka. Nemusíme strkat hlavu do písku, pokud sekulární proevoluční věda deklaruje, že něco prokázala o evoluci člověka. Observační, objektivní věda a historie naopak podporuje biblický model inteligentního starověkého lidstva, které klesalo ze svého lesku do temna pohanství a časného středověku. Vědecká data ukazují, že Bible je pravdivá v mnohem více detailech a způsobech, než by se na první pohled mohlo zdát. Čas ani kritici nedokázali zbořit její autoritu a správnost, navzdory hlasaným deklamacím. Zůstává tak spolehlivým Božím slovem a zdrojem síly i naděje pro každého, kdo ji uvěří. Apoštol Pavel ne nadarmo vyzývá, aby křesťané nejen věci, ale i teorie a výklady testovali, a těch, které jsou dobré, se drželi (1. Tesalonicenským 5,21).