Jsou Velikonoce a připomínáme si jednu z nejvýznamnějších událostí lidských dějin, ukřižování Ježíše Krista. Pro nás, křesťany, je to i základ naší naděje, Kristova smrt a zmrtvýchvstání. Duchovní význam této události nelze dostatečně zdůraznit, a můžeme na toto téma slyšet v těchto dnech mnoho kázání a zamyšlení. Dovolím se proto zaměřit na událost, kterou v textu mnohdy přečteme, akceptujeme a čteme dál. Jde o nadpřirozenou tmu, která přikryla krajinu při Ježíšově ukřižování na tři hodiny. Zmiňují ji tři evangelia – Matoušovo, Markovo a Lukášovo, Matouš navíc zmiňuje současné zemetřesení. Slyšel jsem několik výkladů, proč tato tma nastala. První, že Bůh se už nemohl dívat na utrpení svého Syna, nebo nechtěl, aby se zlí lidé radovali z jeho utrpení. Druhý výklad, se který jsem se setkal, byl, že chtěl lidem tehdejším i nám dát další důkaz, nad kterým se měli zamyslet, a Ježíše příjmout jako Mesiáše. Chci se však na tuto věc podívat z apologetického hlediska, jde totiž o silný důkaz každému skeptikovi, který by chtěl popírat existenci nebo božství Ježíše Krista. Záznamy o zatmění slunce totiž patří mezi nejdéle evidované jevy v lidských dějinách.
Informace dále uvedené pochází z výborného článku Daniele Andersona, https://creation.com/darkness-at-the-crucifixion-metaphor-or-real-history.
Jak už jsem zmínil, zmiňují jej tři ze čtyř evangelií. Matouš byl jeden z Ježíšových učedníků a přímý svědek událostí. Marek by blízký společník Petra, jednoho k tří Kristových nejbližších učedníků. Marek také cestoval s Pavlem, Lukášem a dalšími zakladateli církve, jak je psáno v knize Skutky apoštolů. Lukáš byl pak řecký lékař a historik, který pečlivě prozkoumal události Kristova života, a pravděpodobně to, co se dozvěděl, jej přivedlo ke křesťanství a také tomu, aby celou věc zapsal pro svého přítele Theofila a budoucí generace. Jeho „novinařina“ byla založena na vyzpovídání přímých a nepřímých svědeckých výpovědí Pavla, Petra, Jakuba, Marie matky Ježíšovy a dalších žen, které Ježíše následovaly1. Podle badatelů je Lukáš jeden z nejspolehlivějších starověkých historiků1.
J.A.T. Robinson, liberální učenec v oboru Nového zákona, který rozhodně nebyl příznivcem konzervativního křesťanství, provedl hloubkovou studii, ve které objevil silné historické, textové a logické důkazy pro datování všech evangelií do let 40-65 našeho letopočtu2. Toto datování znamená tvorbu písemného záznamu 7-32 let od události Kristova ukřižování, která se datuje průkazně do roku 33 našeho letopočtu3. Oproti záznamům ostatních historiků je to doslova blesková zpráva. Suetonius, římský historik, psal záznam o Césarově překročení Rubikonu nejméně 110 let po této události a vědci jej považují za obecně spolehlivého4. Nejranější biografie Alexandra Velikého, napsané Arrianem a Plutarchem, byly napsány přes 400 let po jeho smrti, a jsou rovněž považovány za důvěryhodné1. Jiní učenci, např. Rudolf Pesch, německý novozákonní badatel, datuje Markovo evangelium do roku 37 našeho letopočtu na základě jazyka, stylistika, gramatiky a osobních referencí5, což jsou pouhé 4 roky po Kristově ukřižování. Není třeba dodávat, že čím méně doby uplyne, tím přesněji si člověk události pamatuje.
Absenci zmínky v Janově evangeliu nelze brát jako kontradikující věc, a správná argumentace a zásady logiky nepřipouští argument ex silencio – tj. že mlčení je důkazem svědčícím proti věci/záležitosti, o které se mlčí. Stejně jako různí novináři při psaní o stejné události mohou zmínit rozdílné detaily, protože pro ně jsou důležité právě ony, nebo na ně nejvíce zapůsobily, jsou i čtyři evangelia soustředěná každé na trochu jiné věci a myšlenky, ač mluví o stejném období. Skeptici se dále ptají, proč o tmě nepíší jiní starověcí historikové, např. Josephus, Tacitus, Suetonius, nebo Plinius mladší. Jde však opět o argumentaci ex silencio, což je klamná argumentace. Je nerozumné předpokládat, že každý současný autor bude tmu zmiňovat. Seznam svědků kromě Matouše, Marka a Lukáše je totiž více než působivý, pojďme se tedy na něj podívat dále.
Svědectví evangelistů by mohl skeptik brát jako zaujaté, tendenční svědectví. Faktem však je, že kromě evangelií tmu při Ježíšově ukřižování zmiňují ho hned tři mimobibličtí historikové – Tallus, Phlegon a Africanus, a zde pro skeptiky končí legrace.
Thallus byl řecký protikřesťanský historik, která zapsal ve třech svazcích historii středomořské oblasti od Trojské války do 217. olympiády (89 n.l.). Jeho dílo se nedochovalo, ale je fragmentárně citováno ve svazcích jiných autorů, zejména Julia Africana a Eusebia. Někteří badatelé uvádí, že Thallovy spisy končí 167. olympiádou, a tedy cca roku 112-109 př.n.l., a tudíž nemohl psát o Ježíšově ukřižování, nicméně jde o údaj vycházející z armenského překladu Eusebiových knih, ve kterém se vyskytuje řada jiných prokazatelně chybných čísel, a číslo 167 je pravděpodobněji též chyba, než nikoli. Thallus napsal své spisy okolo roku 52 našeho letopočtu6. Julius Africanus uvádí: „Thallus, ve své třetí knize dějin, vysvětluje tmu jako zatmění slunce – podle mě bezdůvodně.“ Je zjevné, že Thallus se pokoušel připsat tmě při ukřižování naturalistické vysvětlení.
Phlegon, řecký historik, psal svoji obsáhlou dějinnou chronologii okolo roku 137 n.l. Uvádí: „V 4. roce 202. olympiády (to je roku 33 n.l.) bylo „největší zatmění slunce“ a „nastala taková tma v šesté hodině denní (to jest okolo poledne!), že na nebi bylo vidět hvězdy.“ Rovněž bylo v Bytinii velké zemětřesení, a mnoho věcí se popadalo v Nicei.7 Obě tyto místa nejsou sice v Palestině ale poblíž, v Malé Asii. Pozoruhodné je zejména Phlegonovo udání data a přesného času zatmění. Stejně jako Thallus se jej však snaží připsat přírodnímu jevu. Phlegon zmiňuje též zemětřesení, stejně jako Matouš v 27. kapitole. Zemětřesení v roce 33 n.l. (samozřejmě bez možnosti udání přesného dne) v Palestině je průkazně doloženo též pomocí počítání sedimentárních vrstev z Mrtvého moře a jejích narušení (Migowski, C. et al. “Recurrence pattern of Holocene earthquakes along the Dead Sea transform revealed by varve-counting and radiocarbon dating of lacustrine sediments.” Earth and Planetary Science Letters 222.1 (2004): 301-314)
Poslední z tří autorů, Julius Africanus, napsal pětidílný svazek Historie světa okolo roku 221 našeho letopočtu. Jeho vědecká erudice tak zapůsobila na římsého císaře Alexandra Severa, že jej pověřil vybudováním císařské knihovny na Pantheonu v Římě. Africanus píše: „Na celý svět dolehla nejděsivější temnota, a skály byly trhány zemětřesením, a mnoha místa v Judei a dalších oblastech byla smetena. Tuto temnotu Thallus ve své třetí knize Dějin nazývá, podle mě bezdůvodně, zatměním slunce. Židé slaví Pesach 14. den v měsíci, který se počítá podle fází měsíce. Smrt našeho Spasitele připadá den před Pesachem, ale zatmění slunce může nastat, jen pokud měsíc přichází pod slunce. To ale nemůže nastat mimo interval mezi prvním dnem nového měsíce a posledním dnem starého. Jak by mohlo zatmění slunce nastat v čase plného měsíce, když je měsíc skoro diametrálně naproti slunce? Připusťme však tento názor, vždyť jej zastává většina, a nechme být tuto předzvěst považovánu za zatmění slunce, za znamení jen pro oči, jako ostatní. Phlegon zaznamenává, že za Tiberia Caesara, za úplňku, došlo k úplnému zatmění Slunce od šesté hodiny do deváté – zjevně to, o kterém mluvíme. Ale co má zatmění společného se zemětřesením, trháním skal a kříšením mrtvých, a tak velký rozruchem v celém vesmíru? Určitě žádná taková událost jako tato nebyla zaznamenána dlouhou dobu8.“
Africanus správně argumentuje, že zatmění slunce nemůže nastat v lunárním čase Paschy. Rovněž upozorňuje na spojení mezi zatměním, zemetřesením a zázračnými událostmi zaznamenanými v Matoušově evangeliu. Zatmění nespouští zemětřesení ani vzkříšení. Rovněž zatmění slunce trvá v řádu minut, nikoli tři hodiny. Pro Julia Africana jsou naturalistické vysvětlení této tmy silně dedostatečná, a ukazuje to pomocí platné vědy.
Řada badatelů se ptá, zda temnota byla regionální či globální fenomén. Většina biblických překladů zmiňuje, že tma byla „po celé zemi“ ve smyslu krajiny, anglicky land. Nicméně některé překlady Lukášova evangelia uvádí „byla po vší zemi“ ve smyslu zemského povrchu, anglicky earth. Řecké slovo pro zemi jako planetu, zemský povrch, je „ge“ s čárkou nad „e“9, od čehož je odvozeno slovo geologie. Jazyk většiny překladů tak silně naznačuje, že tma byl regionální fenomén, což je možnou interpretací. Z hlediska pisatele je však pravděpodobnější, že autor se zbytkem světa při popisu události nezabýval, protože řešil událost, u které byl, v místě, kde byl. Na druhou stranu Lukáš, který vedl zpětné investigativní vyšetřování, používá trochu jinou formulaci, kterou lze přeložit jako „po celém zemském povrchu“. Zdá se totiž, že pokud tma byla regionální, byl to rozsáhlý region. Dr. Paul Maier, profesor starověké historie z Western Michigan University, poznamenává: Tento fenomén, evidentně, byl viditelný v Římě, Aténách a dalších středomořských městech7.“
Julius Africanus tmu označuje jako globální událost. Tertulián, slavný křesťanský apologetik druhé století, volá tmu jako kosmickou, světovou událost. Apeluje na skeptiky, když píše: „Ve chvíli Kristovy smrti, světlo odešlo od slunce, a krajina v poledne ztemněla. Tento zázrak je zaznamenaný ve vašich vlastních kronikách, a zachován ve vašich archivech až do dnešního dne10.“ Je zřejmé, že Tertullián se odvolává na legitimní zdokumentováno tmy v tehdejších legitimních dobových dokumentech. Starověké archivy se však do dnešní doby nedochovaly. Je možné, že budoucí archeologické nálezy ale toto změní.
Silné důkazy tedy potvrzují jak Ježíšovou ukřižování v době Velikonoc, tak i zázračné události, které ho doprovázaly. Kristus zemřel na golgotském kříži, neboť „tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)
Informace čerpány z článku Daniel Anderson, https://creation.com/darkness-at-the-crucifixion-metaphor-or-real-history
Odkazy:
1. Craig, William Lane, The Evidence for Jesus, 2005
2. Robinson, John A.T., Redating the New Testament, Wipf & Stock Publishers, 2000.
3. Cf. Wenham, John, Redating Matthew, Mark and Luke, IVP, 1992; see review.
4. Gaius Suetonius Tranquillus, The Lives of the Twelve Caesars 1:31–33,AD121.
5. Strobel, L. The Case for Christ, p. 220, Zondervan, Grand Rapids, MI, 1998.
6. Habermas, Gary. The Historical Jesus, pp. 196-7, College Press Publishing Company, 1996.
7. Maier, Paul. Pontius Pilate (Wheaton, Ill.: Tyndale House, 1968), p. 366. Phlegonova citace je fragment z Olympiades he Chronika 13, ed. Otto Keller, Rerum Naturalium Scriptores Graeci Minores, 1 (Leipzig Teurber, 1877), p. 101.
8. http://www.christian-thinktank.com/jrthal.html
9. Řecká fráze u Lukáše 23:44 je καί σκότος εγένετο έφ ‘όλην τήν γήν (kai skotos egeneto eph holēn tēn gēn), ‘and darkness came upon the whole earth’.
10. Sanders, Oswald. The Incomparable Christ, p. 203, Moody Publishers, 1982.
11. Greenleaf, Simon. The Testimony of the Evangelists, vii, Baker, Grand Rapids, MI, 1984.