Dovolte, abych Vám vyprávěl jeden příběh:
Jabu byl malý klučina z jedné africké vesnice. Většinou měl za úkol po škole pást krávy, ale když zrovna krávy nepásl, měl ještě jiné povolání. Jeho rodiče pěstovali na zahradě pomeranče. Byly to velké, výstavní pomeranče, a rodina se jejich prodejem živila. Proto měl Jabu a vůbec celá rodina přísný zákaz pomeranče trhat a ujídat. Vždycky v neděli Jabu vzal koš a šel prodávat pomeranče na trh. Na tržišti se uvelebil pod velkým košatým stromem, aby na něj nesvítilo horké slunce, a začal prodávat. „Doufám, že tudy půjde hodně lidí, potřebujeme doma peníze na jídlo a oblečení,“ přál si a volal: „Čerstvé pomeranče, sladké pomeranče, levné, jen šilink za kus!“ Pomeranče byly opravdu lákavé, zato prodavač nic moc. Hubený, v otrhaných šatech, pobledlý, kruhy pod očima. Lidé chudáka Jabua míjeli, aniž by si pomeranč koupili. Bylo už odpoledne a Jabu se sotva držel na nohou. Měl hlad a žízeň a od včerejška pořádně nejedl. Sice to měl od táty zakázané, a nechtěl tátu zklamat, ale už to prostě nemohl vydržet. Skoro ani nedokázal koš s pomeranči zvednout, a tak se rozhodl, že jeden, jenom jeden jediný sní. Mňam mňam, to vám byla dobrota. V té chvíli ho něco napadlo: on a celá rodina pomeranče nejí, protože jsou na prodej. Doma si dávají holou rýži, a přitom je zahrada plná pomerančů. Není divu, nemají žádnou sílu jsou pořád unavení, když pořádně nejí a pořád jenom pracují. To byl dobrý nápad, dát si pomeranč,“ pochvaloval si Jabu. Úplně cítil, jak se mu vrací síly. Vůně pomeranče se šířila kolem a první si ji všimli… vosy. Začaly se kolem motat a oblizovat sladkou šťávu, která Jabuovi občas ukápla na zem. „Huš, zmizte,“ rozčiloval se Jabu, když mu jedna vosa chtěla sednout na jídlo. „Snad to nebylo na mě,“ ozvalo se kdesi seshora. Jabu pohlédl nahoru. Stál nad ním usmívající se pán: „Šel jsem kolem a cítil jsem, jak báječně voní. Dva bych si koupil.“ Jabu mu je ochotně prodal. Pán, který byl shodou okolností z Čech a jmenoval se strýček Jarda, zaplatil, strčil pomeranče do kapsy a vyrazil směrem do svého tábora. Hned za branou potkal táborového kuchaře, Dumu. „Jé, bwana Jarda, to jsou báječné pomeranče, kde jste je koupil?“ „Na tržišti, prodává je tam nějaký kluk a má je docela levně, jen šilink za kus.“ „No výborně, tak to já vezmu jeep, zajedu tam a nakoupím pro tábor ke svačině.“ Netrvalo dlouho a Duma už upaloval autem na tržiště. Málem přišel pozdě. Vůně rozkrojeného pomeranče se šířila dále a přitáhla Jabuovi spoustu zákazníků. Kuchař Duma koupil celý zbytek, který Jabuovi ještě zůstal. Jabu šťastně popadl koš a vrátil se domů. Doma se rodiče zděsili: Kde máš ovoce? Jsi ho někde vysypal?“ „Ne, já všechno prodal! Přišel jsem dneska na důležitou věc. Když chci pomeranče prodávat, musím je sám jíst. Když lidi uvidí, že mi chutnají a jakou mám po nich sílu, a že vevnitř krásně voní, chtějí je hned taky a ještě o tom řeknou ostatním, kteří si pak přijdou taky koupit. Je to úplně jednoduché!“
Když jsem tento příběh slyšel poprvé, napadlo mě, jestli to s námi křesťany nevypadá podobně. „Ovoce“ je sice lákavé, ale „prodavači“ nic moc. Nabízejí lásku, milost, odpuštění, smysl života, ale oni samotní jako by jim nežili. Jedna anekdota praví: „S Bohem nemám problém. Ale jeho pozemní personál mi leze na nervy.“ Anebo se můžeme zamyslet nad slavným citátem Gandího: „Byl by křesťanem, kdyby nebylo křesťanů.“ Proto si dávám na příští týden předsevzetí, že nebudu „pomeranče“ jen prodávat, ale také sám jíst. A budu rád, když se ke mně připojíte.