Žebrák a chléb

Jednou přišel žebrák a posadil se přede mnou. „Chtěl bych chleba,“ řekl.

„To je moudré,“ ujistil jsem ho. „Chléb je přesně to, co potřebuješ. A navíc sis pro něj přišel na správnou adresu.“ Vytáhl jsem z knihovny svou kuchařku, abych mu o chlebu řekl všechno, co vím.

Mluvil jsem o mouce a pšenici, o zrnu a ječmeni. Mé znalosti dělaly dobrý dojem dokonce i na mě, jak jsem tak citoval z paměti poměry přísad a celé části receptu. Když jsem na něj pohlédl, překvapilo mě, že se neusmívá. „Já jsem chtěl jenom chleba,“ povídá.

„No to je správné.“ Schvaloval jsem jeho volbu. „Pojď, provedu tě naším pekařstvím.“ Vedl jsem ho osvětlenými chodbami, občas jsem zastavili, abych mu ukázal místnosti, kde se připravuje těsto a pece, kde se peče chléb.

„Málokdo to má takhle pěkně vybavené. Jsme schopni pokrýt jakoukoli poptávku. Ale počkej, teď přijde to nejlepší,“ navnadil jsem ho, když jsme vešli do dalších dveří. „Tady získáváme inspiraci.“ Věděl jsem, že to s ním zamává, když jsme vešli do posluchárny s velkými okny v chromovaných rámech.

Žebrák nic neříkal. Chápal jsem jeho mlčení. Položil jsem mu ruku kolem ramen a zašeptal: „Také mě to vždycky vezme.“ Vyskočil jsem na pódium za pultík a zaujal svůj oblíbený postoj. „Lidé se sjíždí ze širokého okolí, aby si mě poslechli. Jednou týdně se tu scházíme i se všemi, kdo zde pracují a já jim předčítám z kuchařky života Recept.

Žebrák přede mnou usedl na sedadlo v první řadě. Věděl jsem, co chce. „Chceš něco slyšet?“

„Ne,“ odpověděl, „ale rád bych ten chleba.“ „Máš pravdu,“ řekl jsem a vedl ho k hlavnímu vchodu. „Ještě ti musím říct něco velmi důležitého. Tady v ulici jsou ještě další pekařství, ale dej si pozor, oni nepodávají ten pravý chléb. Vím o jednom, kde místo jedné lžíce soli dávají do těsta dvě. V jiném zase mají pec příliš přetopenou, myslím o dva stupně. Možná tomu říkají chléb,“ varoval jsem ho, „ale není to podle knihy.

Žebrák se otočil a odcházel. „Nechtěl jsi chléb?“ Volal jsem na něj.

Zastavil se, podíval se na mě a pokrčil rameny: „Myslím, že už jsem ztratil chuť.“

Zavrtěl jsem hlavou a vrátil se do své kanceláře. „Jaká škoda,“ říkal jsem si, „svět zkrátka po pravém chlebu ještě dostatečně nehladoví.“

Nevím, co je neuvěřitelnější, jestli to, že Bůh „chléb života“ zabalil do těla vesnického tesaře nebo to, že klíčky od dodávkového náklaďáku svěřil nám. Obojí bylo dost riskantní. Tesař už svou část vykonal. A kdo ví, možná, že i my zvládneme tu svou?

Komentáře