Rakovina je jednou z nejvíce obávaných nemocí. Protože lékařská věda je v boji s ní úspěšná jen částečně, je přirozené, že lidí hledají další cesty, jak s ní bojovat a zvýšit svou šanci alespoň o pár procent. Mluvíme o takzvaných alternativních způsobech léčby. Tento pojem zahrnuje vše, co není chirurgická operace, molekulárně cílená farmakoléčba (tzv biologická léčba), chemoterapie, ozařování, případně léčba hormonální. Jako lékař jsem často dotazován na ten či onen způsob alternativní léčby, například vitamín C nebo teď recentně vitamín B17. Na trhu se nachází i pod řadou jiných obchodních názvů nebo v kombinovaných preparátech. Protože historie vitamínu B17 je dlouhá a spletitá, dovolil jsem si přeložit originální článek Dr. Wilsona (Benjamin Wilson, M.D.) z quackwatch.org, kterému patří veškerý kredit za shromáždění dat i literatury. Protože článek obsahuje některé odborné termíny, dovolil jsem si tyto vysvětlit v závorce. Pozor, článek je dosti dlouhý…
O Laetrilu obecně…
Laetril je obchodně registrované jméno pro laevo-mandlonitril-beta-glukuronid, chemickou sloučeninu syntetizovanou a patentovanou E. T. Krebsem Jr. Látka vzniká úpravou molekuly amygdalinu, což je přírodní glykosid obsažený v mandlích, meruňkách a jiném peckovitém ovoci. Krebs si ji původně nechal patentovat k léčbě poruch zažívání. Proponenti této metody často oba termíny (Laetril a amygdalin) zaměňují a z hlediska efektu mezi nimi není významný rozdíl (důvodem modifikace molekuly amygdalinu bylo možnost nechat si molekulu patentovat, což u přírodní molekuly nelze).
Amygdalin byl původně objeven Francouzi v roce 1830. Pod vlivem určitých enzymů se rozkládá na glukózu, benzaldehyd a kyanovodík, který je jedovatý. Již v roce 1892 byl zkoušen jako protirakovinové léčivo v Německu, ale shledán neefektivním a příliš jedovatým pro tyto účely. Důvodem byl právě vznik kyanovodíku při jeho metabolizaci v těle. Vědci testovali Laetril v následujících 100 letech na zhruba 20ti různých zvířecích modelech nádorů (např. nádory plic u myší, nádory žaludku, střeva atd.) samostatně nebo v kombinaci s jinými protinádorovými látkami, aniž by prokázali nějaký protinádorový účinek. [1,2] Stejně tak dopadly studie na lidech.
Samotná historie „vitamínu“ B17 se začala psát na začátku 50. let dvacátého století, kdy Ernst Krebs starší a jeho syn začali v USA používat „přečištěnou“ formu amygdalinu k léčbě rakoviny. Této „přečištěné“, chemicky mírně modifikované formě amygdalinu dali název Laetril a nechali si ji patentovat.
Krebs starší pracoval původně jako farmaceut, následně vystudoval lékařskou fakultu v San Franciscu. Za chřipkové epidemie v roce 1918 došel k přesvědčení, že na chřipku zabírá starý indiánský lidový lék z petržele. Založil tedy v San Franciscu firmu, která indiánský lék vyráběla pod názvem Syrup Leptinol. Leptinol měl dle svého výrobce léčit astma, černý kašel, tuberkulózu a zápaly plic. Na počátku 20. let však byla firma i zásoby Leptinolu zabaveny americkými úřady (FDA, Federal Drug Agency) jako podvodné a neúčinné. Ve 40. letech pak Krebs starší přišel s jinou látkou, nazvanou Mutagen, což byla směs enzymů včetně trávícího enzymu chymotrypsinu, o které prohlašoval, že má protirakovinové působení. Nicméně její efektivita byla též vyvrácena. Zhruba v té době nechal si nechal Krebs starší spolu se synem patentovat jinou substanci, zvanou pangamová kyselina nebo též B15, o které tvrdili, že léčí nemoci srdce, rakovinu a další choroby. Krebs starší zemřel roku 1970 ve věku 94 let.
Ernst T. Krebs mladší studoval v letech 1938-1941 lékařskou fakultu ve Filadelfii. Ze školy byl však vyhozen poté, co musel opakovat první ročník a nedokončil ani druhý [3]. Poté, co navštěvoval kurzy v dalších pěti univerzitách konečně získal titul bakaláře umění na Univerzitě v Illinois v roce 1942 [3]. Lékařský či doktorský titul nikdy neměl, byť se o něm často mluví jako o doktoru Krebsovi. Jediný „doktorát“ získal v roce 1973, kdy mu byl po hodinové přednášce o Laetrilu udělen čestný titul „Doktor věd“ Americkou křesťanskou univerzitou, malou, dnes již neexistující biblickou školou v Oklahomě. Tato škola však neměla žádné vědecké oddělení a neměla ani státní zmocnění udělovat doktoráty.
Původ Laetrilu
Existuje několik verzí příběhu o vzniku Laetrilu. Ve své knize z roku 1962 Krebs starší teoretizuje, že bílkoviny z rakovinových buněk mohou být rozštěpeny enzymem, který připravil, když ještě studoval farmacii. Substance se ale ukázala na zvířecích modelech příliš toxická, a tak ji převařil. Toxičnost se tím snížila a zvířata experiment konečně přežila a Laetril byl na světě. Nicméně, podle knihy Micheala Culberta, jiného zastánce Laetrilu, objevil Krebs sloučinu jinak, náhodou, když analyzoval vzorky pančované whisky, dřevného alkoholu a bourbonového ochucovadla. Laetril přitom získal z plísně, který rostla v barelech se starou whisky. Když došly jeho zásoby pančované whisky, přešel na broskvová semena a extrakt, který tehdy nazýval Sarcarcináza, testoval dvě dekády na zvířatech i lidech. V roce 1949 pak měl Krebs mladší modifikovat otcův extrakční proces a výsledek nazval Laetril. Historik Young poznamenal, že Krebs v roce 1962 prezentoval při interview s představiteli FDA ještě jinou verzi. Tehdy uvedl, že Laetril objevil v roce 1951 a testoval ho na pacientech, ale nevedl si poznámky. Young uvádí, že verze s objevem v roce 1951 byla nejstarší, a další varianty příběhu pak vznik Laetrilu posouvají do minulosti. Důvodem pravděpdobně bylo, že Krebs starší udáváním staršího data objevu snažil vyhnout omezení daného americkým zákonem o léčivech z roku 1938 – zákon se totiž nevztahoval na léky objevené před tímto datem. Ke stejnému závěru došlo vyšetřování úřadem FDA, kdy investigátor FDA Donald Kennedy uvedl, že: „ačkoli se zdá, že Dr. Krebs starší používal před rokem 1938 nějakou substanci, registrovanou jako Sarcarcináza, není žádný důkaz o tom, že by byla chemicky totožná s Laetrilem [4].
Argumenty proponentů
V roce 1902 skotský embryolog John Beard vytvořil teorii, podle které jsou rakovinové buňky a buňky placenty, vznikající v těhotenství a nazývající se trofoblasty, jedny a tytéž. Podle Bearda trofoblasty vnikají do stěny dělohy, čímž vytváří placentu a pupeční šňůru. Beard dále tvrdil, že slinivka břišní po těhotenství produkuje chymotrypsin, který pak buňky trofoblastu zničí. Pokud se tam nestane, buňky trofoblastu měly podle Bearda v těle matky a dítěte (čímž obešel problém, že rakovinu dostávají i muži) přetrvávat a činit je tak náchylnými k vzniku rakoviny. Tato teorie byla prokázána jako nesprávná (buňky trofoblastu a rakoviny mají jen jedinou společnou vlastnost, a to invazivitu, jinak jsou dosti rozdílné, a zadruhé slinivka produkuje chymotrypsin neustále, i v těhotenství, takže pokud by chymotrypsin něco s buňkami trofoblastu dělal, musel by je zabíjet už v těhotenství. A zatřetí chymotrypsin je vylučován do střeva, ne do krve).
V roce 1945 však Krebs mladší navázal na Beardovu teorii a založil Nadaci Johna Bearda, která měla jeho teorie rozvinovat. V roce 1950 Krebs publikoval svou verzi Beardovi teze a prohlásil, že amgydalin dokáže zabít buňky trofoblastu. Prohlásil též, že nádorová tkáň je bohatá na enzym, který přeměňuje amygdalin na kyanid a ten pak nádorové buňky zničí. Jiné tkáně měly být naopak podle Krebse před kyaniem chráněny dalším enzymem, který kyanid odbourává. Poté, co se státní regulační orgány začaly snažit Leatril jako lék zakázat, Krebs prohlásil, že jde o vitamín a že rakovina je způsobena nedostatkem tohoto vitamínu (B17). Obě tyto teorie však věda pokusy vyvrátila jako mylné.
Podobně se vyvíjela tvrzení o účinnosti Laetrilu. Napřed Krebs tvrdil, že rakovinu léčí. Pak tvrdil, že ji jen kontroluje, aby se nezvětšovala. Když přišel s “vitamínovou” verzí, uvedl, že jde o prevenci rakoviny. Rovněž uváděl, že mírní bolest při nádorovém onemocnění a zlepšuje toleranci chemoterapie.
Vědecké posudky
Jedním z prvních lékařů, který začal Laetril používat v praxi, byl Arthur T. Harris, skotský lékař, který měl studovat embryologii u Johna Bearda, ale později odešel pracovat jako obvodní lékař do Kalifornie. V časopise Coronet publikoval článek, kde tvrdil, že “pracoval na něčem, co by mělo být odpovědí na rakovinu”, ale článek nezmiňoval přesně, na čem.
V té době dostala Kalifornská zdravotnická asociace požadavek na schválení ohledně Leatrilu. Když členové komise přišli za Krebsem starším, Krebs tvrdil, že zkoušky toxicity na zvířatech dopadly dobře, ale že záznamy nepořizoval. Zkoušky na lidech oficiálně žádné neprovedl, ale komisi nabídl jednotlivé případy pacientů, u kterých lék účinkoval doslova zázračně. Krebsova tvrzení však nebylo jak ověřit z jiných zdrojů. Komise si proto vyžádala vzorky Laetrilu a provedla vlastní testy na zvířatech ve třech různých ústavech – všechny s negativními výsledky.
Krebs rovněž souhlasil s vyzkoušením Laetrilu v kontrolované studii v Los Angelské nemocnici. Později však obrátil notu, že Laetril dodá, jen pokud studii povede někdo z jeho týmu, což nemocnice odmítla. Komise rovněž hodnotila záznamy 44 pacientů, které Krebs měl údajně Laetrilem léčit v minulých dvou letech, přičemž byli léčeni i standartní onkologickou léčbou. Devatenáct z nich již zemřelo a nebyly známky, že by Laetril u některého z nich vedl ke zmenšení nádoru či jinak účinkoval – délky doby celkového přežití se nelišila od pacientů, kteří byli léčeni jen chemoterapií, bez Laetrilu.
Rozmach trhu
V roce 1956 se Krebs mladší setkal s Andrew R.L. McNaughtonem, synem generála kanadské armády McNaughtona. Andrew McNaughton vystudoval jezuitskou kolej, následně pak kurzy elektronického inženýrství, geologie, těžařství a obchodní administrativy. Za války působil jako testovací pilot kanadského letectva. Následně si vydělal velké jmění prodejem přebytků válečných zásob, které levně získal. Prodával rovněž zbraně vznikajícímu izraelskému státu a pracoval jako dvojitý agent Fidela Castra, kdy zdánlivě pracoval pro kubánskou vládu, ale zařizoval, aby odeslanou zásilku mohli přepadnout a ukrást Castrovi přívrženci. Za tyto činy jej Fidel Castro jmenoval čestným občanem Kuby.
McNaughton potkal Krebse krátce poté, co založil svoji McNaughtonovu nadaci, jejímž cílem bylo, jak uvedl: “podporovat projekty za nejzažší hranicí vědeckého poznání”. Krebsův koncept Laetrilu ho zaujal a začal Laetril propagovat a distribuovat. K usnadnění distribuce v Kanadě založil McNaughton firmu International Bioenzymes Ltd., později přejmenovanou na Bioenzymes International Ltd., která sídila ve stejné budově jako McNaughtonova nadace. Nakonec postavil továrny na výrobu Laetrilu v sedmi různých zemích.
Neověřeným tvrzením pak je, že hlavním akcionářem Bioenzymes Ltd. byl gangster vystupující pod pseudonymem, který byl usvědčen z podplácení úředníků veřejné správy ve spojitosti s hazardními hrami. V roce 1977 řekl McNaughton novinářům z American Medical News, že vyléčil sestru tohoto muže Laetrilem a že tento muž byl “skvělý člověk”, který dal 130 000 dolarů na McNaughtonovu nadaci.
V 70. letech dvacátého století se McNaughton dostal do finančních potíží. V roce 1972 dostal soudní zákaz obchodovat s akciemi Bioenzymes Ltd. v důsledku stížnosti a následného soudního procesu z podnětu Státní komise pro cenné papíry a burzy. V roce 1973 byl obviněn italskou poliicí za účast v sedmnáctimilionovém podvodu ohledně akcií Bioenzymes, konkrétně za obelhání investorů, kteří se domnívali, že investují do stavby továrny na výrobu Laetrilu v Itálii. Peníze však zůstaly v McNaughtonově kapse. V roce 1974 kanadský soud shledal McNaughtona vinným z burzovního podvodu ohledně firmy Pan American Mines, kdy v účetnictví chybělo pět milionů dolarů, které se nikdy nenašly. McNaughton měl zaplatit pokutu 10 000 dolarů a strávit den ve vězení. Poté, co odmítl zaplatit pokutu, na něj byl vystaven zatykač, načež McNaughton z Kanady uprchl do USA.
Publicita stoupá
Kromě produkce měl McNaughton na starost také propagaci Laetrilu. Podařilo se mu přesvědčit chirurga z New Jersey, Johna A. Morrona, aby navštívil prezentaci Laetrilu, kterou měl Krebs mladší v Montrealu. Po společném obědě s Krebsem se Morrone vrátil do New Jersey jako přesvědčený “laetrilista” a začal Laetril používat u svých pacientů.
Na McNaughtonův požadavek Morrone napsal v roce 1962 zprávu o deseti pacientech, které léčil Laetrilem. Zpráva byla publikována v časopise Experimentální medicína a chirurgie (dnes již nevydáván). McNaughton rovněž domluvil s Glennem Kittlerem, novinářem na volné noze, že Kittler napíše o Laetrilu dva články do časopisů a knihu. Kittler, který předtím, než se stal novinářem, studoval teologii, tyto články publikoval v roce 1963 v časopise American Weekly. Záhy nato vyšla Kittlerova kniha “Laetril: kontrola rakoviny” v počátečním nákladu 500 000 výtisků. Kniha obsahovala úvod od McNaughtona a kontakt na adresu jeho nadace. Podle Kittlera byl vydavatel natolik přesvědčen, že předchozí článek zajistí dobrý odbyt, že neposílal ani předpublikační verzi distributorům. Když pak prodej vázl, Kittler tvrdil, že je to kvůli nátlaku FDA (Americký úřad pro kontrolu léčiv) a AMA (Americká zdravotnická asociace).
Podpůrné skupiny
Úsilí McNaughtona a Kittlera však přineslo ovoce. Cecilie Hoffmanová byla učitelka ze San Diega, která podstoupila radikální operaci prsu pro zhoubný nádor. Po přečtení Kittlerovy knihy navštívila McNaughtonovu nadaci a užívala Laetril. Protože nebyla schopna najít v USA lékaře, který by ji injekce Laetrilu byl ochoten aplikovat, obrátila se na lékaře Ernesta Contrerase v Mexiku, který měl svou ordinaci blízko hranic s USA. Contreras byl bývalý patolog mexické armády, který si otevřel praxi ve městečku Tijuana. Po aplikaci Laetrilu byla paní Hoffmanová přesvědčena, že to byl Laetril, který ji rakoviny zbavil, nikoli operace. Stala se tak vášnivou obhájkyní Laetrilu, kterou byla až do své smrti na metastázy původního nádoru prsu v roce 1969. Její přesvědčení ji vedlo v roce 1963 k založení Mezinárodní asociace pro oběti rakoivny a jejich přátele (IACVF). Tato asociace si dala za úkol, cituji: “vzdělávat širokou veřejnost o možnostech léčby rakoviny, zejména jejich pokročilých stádií”. Ve spojení s propagátory zdravé výživy a průmyslu začala IACVF organizovat pravidelné konference v Los Angeles, kterých se účastnily tisíce lidí. Tyto konference nabízely prostor pro prezentaci prakticky pro každého, kdo propagoval nebo prodával rádoby-účinné prostředky proti rakovině, které lékaři a vědci odmítli. Často na těchto konferencích hovořil právě Krebs. IACVF založilo také Cancer Book House, prodejnu, která nabízela literaturu propagující alternativní formy léčby rakoviny. Navíc zajišťovala ubytování a dopravu z motelu v Kalifornii na Contrerasovu kliniku v Mexiku.
Contreras mezitím vydělal dost peněz, aby svoji kliniku rozšířil a najal řadu překladatelů pro své americké pacienty. Podnikání s aplikací Laetrilu mu natolik vynášelo, že v roce 1970 pak postavil úplně novou nemocnici – Zdravotnické středisko a nemocnici Del Mar, kterou prohlásil za “oázu naděje”. V současnosti se toto zařízení jmenuje Nemocnice Oáza.
V roce 1973 několik osob z vedení IACVF tuto organizaci opustilo a založilo novou Společnost pro kontrolu rakoviny, která se ale defakto zabývala tím samým, co IACVF. Další skupinou propagující alternativní metody léčby rakoviny byla Národní zdravotní federace (NHF), která se specializovala na podporu širokého spektra alternativních zdravotních postupů. NHF byla založena v roce 1955 Fred. J Hartem, prezidentem Electronic Medical Foundation, společnosti, která prodávala dnes již zakázané laické lékařské přístroje. NHF finančně sponzorovala setkání zastánců alternativní medicíny, organizovala masivní dopisní kampaně a financovala právníky obhajující tyto dubiózní metody protinádorové léčby při množících se soudních sporech. Čtyři osoby z jejího předsednictva a rovněž manžel prezidentky NHF byli odsouzeni pro podvody a zločiny v následné kauze s Laetrilem.
Právní problémy
K prvnímu zabavení zásob Laetrilu v USA došlo v roce 1960 na bývalé Hoxsey onkologické klinice, kterou řídil osteopat Harry Taylor. Dva měsíce před tímto zabavením byl Taylor vyzván, aby přestal prodávat a šířit různé roztoky a lektvary, které vyráběl.
V roce 1961 byl Krebs mladší a Nadace Johna Bearda obviněni za nedovolený mezistátní obchod s nepovolenými léčivy, nešlo však o Laetril, ale o pangamovou kyselinu. Po přiznání viny musel Krebs zaplatit pokutu 3750 dolarů a byl odsouzen k odnětí svobody. Nicméně výkon rozsudku byl pozastaven poté, co Krebs a Nadace Johna Bearda přistoupily na podmínky tříleté probace, kdy nesměli vyrábět ani distribuovat Laetril minimálně po dobu, než ji Americký úřad pro kontrolu léčiv otestuje a schválí.
V roce 1959 stát Kalifornie schválil zákon, který zakazoval obchod s nebezpečným jídlem, léčivy a kosmetikou. Kalifornské vládní oddělení pro veřejné zdraví vytvořilo komisi, která studovala účinnost a bezpečnost Laetrilu a některých dalších alternativních forem léčby. Komise se skládala z deseti lékařů a pěti vědců. Šetření proběhlo v letech 1960-1962 a komise definitivní zprávu vydala v květnu 1963. Komise prozkoumala více než sto případů osob, kterými propagátoři Laetrilu dokumentovali jeho účinnost, ale nenašla žádný důkaz, že dané osoby přežívaly díky Laetrilu déle než srovnatelné osoby (srovnatelné co do typu rakoviny, jejího rozšíření, celkové zdravotního stavu pacienta, věku, dalších, např. srdečních nemocí, kterémi pacienti trpěli a dalších faktorů) Laetrilem neléčené. Navíc prozkoumala lékařské záznamy dalších 144 pacientů, kteří byli Laetrilem léčeni v USA a Kanadě. Komise původní Laetril tedy označila jako neúčinný, stejně jako nový, syntetický Laetril, který Krebs tou dobou měl údajně vyvíjet.
Poté, co komise označila Laetril jako „bezcenný v diagnostice, léčbě nebo zmírnění potíží onkologických pacientů,“ bylo doporučeno Laetril a jemu strukturálně podobné molekuky zakázat jako podvodný lék a reklamu na něj jako klamavou. Propagátoři Laetrilu a lékaři, kteří jej aplikovali, totiž vykazovali tučné zisky, viz již zmiňovaný mexický lékař Contreras. Zákaz vstoupil v platnost 1. listopadu 1963.
Krebsovi se k soudu museli dostavit ještě několikrát. V roce 1965 byl Krebs starší obžalován z porušení zákazu vývozu Laetrilu do ciziny, přičemž vinu přiznal. Následující rok byl shledán vinným z pohrdáním soudem, když opět vyvážel Laetril navzdory soudnímu příkazu a když se nezaregistroval jako výrobce léků, ač to měl nařízeno. Dostal jednoroční podmíněný trest. V roce 1974 Krebs mladší a jeho bratr Byron přiznali vinu z porušení kalifornských zákonů o ochraně zdraví a bezpečnosti. Muselo oba zaplatit pokutu 500 dolarů a navíc dostali podmíněný šestiměsíční trest s probací. Byron tentýž rok přišel o svou osteopatickou licenci pod důvodem „mentální nezpůsobilosti“ a krátce nato zemřel. V roce 1977 byl Ernst mladší shledán vinným z porušení své probace, když dále propagoval Laetril a byl odsouzen k šesti měsícům vězení. Trest si odseděl v roce 1983 po dlouhém odvolacím řízení.
Mezitím Howard H. Beard (nebyl příbuzný Johna Beseda), který s Krebsem a Dr. Harrisem spolupracoval, obdržel nepříznivý posudek od Kalifornského onkologického poradního výboru. Mnoho let propagoval různé testy moči vlastní výroby, které měly diagnostikovat z moči přítomnost rakoviny. Vesměs byly založeny na detekci lidského choriového gonadotropinu (HCG). Jak Krebs, tak Beard uváděli, že tyto testy mohou univerzálně diagnostikovat všechny formy rakoviny. V roce 1963 Krebs mladší uvedl, že Beardův test představuje vědecký podklad pro rozhodnutí, zda Laetril užívat nebo ne. Pokud byl Beardův test pozitivní, znamenalo to podle Krebse, že pacient má rakovinu (i když nebyla zatím nijak prokazatelná).
Stejně tak Beard tvrdil, že zvýšená hladina HCG je dostatečným důvodem k zahájení léčby Laetrilem, i když pacient nemá žádné příznaky rakoviny nebo biopticky prokázané onemocnění. Jako pravý zastánce svého testu začal sám Laetril užívat, když mu močový test vyšel mírně abnormálně. Beard také založil a udržoval laboratoř, do které se poštou vzorky na vyšetření zasílaly.
Beard vyvinul postupně nejméně tři testy, které měly rakovinu zjišťovat. Nejznámější z nich byl Anthronový barevný test. Beard uváděl 100% přesnost, pokud byli vyloučeni pacienti s onemocněním jater, cukrovkou a těhotné ženy či ženy užívající hormonální léčbu. Udával, že test je tak senzitivní, že dokáže rakovinu odhalit 2-3 týdny po transformaci první rakovinové buňky.
Na začátku 60. let minulého století Kalifornský onkologický poradní výbor zaslal Beardovi vzorky moči 198 pacientů a navíc 2 vzorky rozpuštěného cukru – laktózy ve vodě. Část vzorků pocházela od onkologických pacientů, část od pacientů s jinými nemocemi a část od zdravých lidí. Stejné vzorky současně otestoval v Kalifornských státních laboratořích pro veřejné zdraví. Beard nebyl schopný identifikovat, které vzorky pocházely od pacientů s rakovinou a které nikoli, procento správného určení odpovídalo náhodnému typování. Jednoznačně pozitivní byly jen oba vzorky s laktózou. Současné testování ve státní laboratoři ukázalo, že Beardův test detekuje hlavně množství laktózy v moči. Následně byl test v srpnu 1965 vládou Kalifornie zakázán. V roce 1967 byl Beard obviněn texaským soudem z podvodu, kdy se ukázalo, že i přes zákaz dále testoval poštou zaslané vzorky a vydával výsledky. Poté, co se vzdal odvolání, byl odsouzen k šesti měsícům podmíněně a roční probaci.
Další snahy o uznání
McNaughtonova nadace pokračovala ve své snaze získat pro Laetril oficiální uznání. Z jejího popudu provedla laboratoř SCIND v San Franciscu sérii studií na zvířatech, konkrétně na krysách, jímž byly implantovány nádorové buňky. Přestože nadace dříve tvrdila, že dávka 1-2 gramy Laetrilu výborně zabírala u pacientů s rakovinou, testy na krysách s dávkami, odpovídajícími dávce 30-40 gramů u člověka, vyšly negativně a růst nádoru nebyl nijak zpomalen.
McNaughtonovu nadaci tato negativní zpráva nijak nezneklidnila a zažádala Americký úřad pro kontrolu léčiv o schválení Laetrilu. FDA odpověděla rutinním potvrzením přijetí žádosti a schválením přezkumného řízení a povolením klinických zkoušek. Přezkumné řízení bylo dokončeno o osm dní později, kdy FDA zažádala McNaughtonovu nadaci o doplnění „závažných nedostatků“ v dokumentaci dodané k žádosti o schválení. Když tyto nebyly v požadovaném termínu poskytnuty, FDA zrušila své povolení ke zkoušení léčiva.
Zatímco se McNaughtonova nadace dále snažila prosadit Laetril jako lék, přišel Krebs mladší s teorií, že Laetril je vitamín a přejmenoval jej na B17. K tomuto závěru došel po dvaceti letech. Krebs očividně doufal, že zařazením Laetrilu jako vitamínu bude moci obejít požadavky na bezpečnost a účinnost, které na nová léčiva kladly federální zákony. Možná též sázel na popularitu vitamínů v té době.
V roce 1974 Dr. Contreras uvedl, že jej navštěvuje 100-120 nových pacientů za měsíc, a řada dalších jej navštěvuje opakovaně pro další dávky Laetrilu. Pacient typicky zaplatil 150 dolarů za měsíční dávku. Contreras uvedl, že jen u části jeho pacientů Laetril dostal rakovinu pod kontrolu. Přiznal, že 40% nemocných nevykazalo žádnou odpověď na léčbu, ale současně tvrdil, že dalším 30% pacientů lék výborně zabíral. Nicméně záznamy nevedl. V roce 1979 uvedl, že za posledních 16 let léčil 26 000 onkologických pacientů. Když jej ale FDA vyzvala, aby doložil léčebné úspěchy Laetrilu, zaslal jen 12 případů pacientů, z nichž šest na rakovinu již zemřelo, jeden současně s Laetrilem dostal i chemoterapii, jeden měl nádor odoperován, jeden přežíval jen na Laetrilu a tři nebylo možno nikde dohledat [5].
První „metabolický“ doktor
John Richardson byl obvodní lékař, který otevřel svou praxi v San Franciscu v roce 1951. V roci 1971 se po rozhovorech s Krebsem mladším rozhodl stát specialistou na rakovinu. Možná tomu napomohl fakt, že jako obvodnímu lékaři se mu příliš nedařilo. V roce 1972 byl podle odvedených daní hrubý roční obrat jeho lékařské ordinace vyčíslen na 88 000 dolarů, z toho čistý zisk 10 400 dolarů. Toto se ale záhy změnilo díky statutu rakovinového „experta“ a Laetrilu. (Richardson přitom z onkologie neměl žádnou atestaci ani jinou zkoušku). Sám situaci komentoval: „Naše ordinace byla brzy plná tváří, které jsem nikdy dříve neviděl – nadějně pohlížejícími tvářemi mužů a žen, které ortodoxní medicína označila jako beznadějné nebo „terminální“. V roce 1974 již činil hrubý roční obrat jeho ordinace 783 000 dolarů, z toho čistý zisk 172 981 dolarů. Poplatek za kúru Laetrilu činil 2000 dolarů. Richardson díky tomu zvýšil svoje roční příjmy sedmnáctinásobně během dvou let. Podle svých daňových přiznání si vydělal za období, kdy obchodoval s Laetrilem (tedy od ledna 1973 do března 1976) 2,8 milionu dolarů. Různé zdroje, které se aférou vitamínu B17 zabývaly, udávají ještě vyšší čísla, například kniha Laetril Case Histories uvádí, že Richardson léčil celkem 4000 pacientů, přičemž každý z nich zaplatil průměrně 2500 dolarů. Culbert uvádí, že Richardson celkem léčil okolo 6000 lidí.
Richardsonova ordinace se díky tomu změnila k nepoznání. Záhy začal léčit Laetrilem také stavy, které pojmenoval jako „preklinický syndrom“. Byli to pacienti, na kterých nebyl žádný rakovinový nádor nalezitelný zobrazovacími metodami (ultrazvuk, rentgen apod.) ani klinickým vyšetřením (pohmat, poklep, poslech atd.), ale kteří udávali příznaky únavy, slabosti, pocit ztráty energie, deprese, nechuť k jídlu, bolesti hlavy nebo jiné nekonkrétní potíže. Richardson tyto příznaky označoval jako projevy počínajícího rakovinového bujení a léčil je Laetrilem. Podle Richardsona to vedlo k zlepšení chuti k jídlu, návratu pocitu síly a zlepšení celkového vzhledu. Současně se údajně nemocným upravoval abnormální krevní tlak.
Přesto, že Richardson opakovaně uváděl, že se jeho pacienti na Laetrilu „dramaticky zlepšili“, přiznával rovněž, že většina jeho pacientů, kteří měli rakovinu objektivně prokázanou, zemřela. Výjimkou byli pacienti s preklinickým syndromem, kteří se dožívali normálního věku. Je zde nutno poukázat, že s největší pravděpodobností podle současných poznatků medicíny nejspíše rakovinu vůbec neměli. Richardson proto zvyšoval dávky Laetrilu u pacientů s prokázanou rakovinou na devět gramů šest dní v týdnu a ordinoval pacientům vegetariánskou dietu a velké dávky různých vitamínů. Pro tento postup vymyslel název „metabolická terapie“, který se poměrně vžil a ještě dnes se s ním můžeme setkat.
V červnu 1972 policie podnikla razii v Richardsonově ordinaci a Richardson sám byl zadržen pro porušování zákonů státu Kalifornie. Soud jej uznal viným, ale rozsudek byl shledán neplatným kvůli technické chybě a bylo nařízeno nové přelíčení. Následovaly další dva soudy. Slyšení před Kalifornským výborem pro zajišťování kvality lékařské péče v roce 1976 vedlo k zrušení jeho lékařské licence. Richardson pak odešel pracovat do Mexika. V 80. letech pracoval na homeopatickou licenci v Nevadě a následně zemřel na srdeční onemocnění.
Politický výbuch
Zatčení Dr. Richardsona vedlo k poprasku v řadách zastánců Laetrilu. Byl zformován Spolek na svobodu volby v protinádorové terapii (zkráceně CFCCT, dnes se spolek jmenuje Spolek pro svobodu volby v medicíně). Jeho zakladatelem a prezidentem se stal Robert Bradford, bývalá laboratorní technik ze Stanfordské univerzity. Michael Culbert, který v době Richardsonova zatčení pracoval jako redaktor novin Berkeley Daily Gazette, se stal hlavním mluvčím spolku, vydával jeho vlastní časopis „Volba“ a napsal rovněž dvě knihy propagující Laetril – „Vitamín B17 : Zakázaná zbraň proti rakovině“ (1974) a „Svoboden od rakoviny“ (1976).
Culbertovi v této činnosti pomáhala Maureen Salamanová, žena místopředsedy spolu Franka Salamana. Legislativní poradce spolku byl kongresman státu Georgia Larry McDonald, urolog, který sám užíval Laetril. Aktivity spolku byly těsně spojeny se Společností Johna Birche, do které Richardson, Bradford, Culbert, Salamansová i McDonald patřili. Brzy po svém založení CFCCT založil místní pobočky po území Spojených států a využíval knihkupectví napojená na Birchovu společnost k pořádání setkání a distribuci své literatury.
V roce 1976 byl Richardson obviněn, spolu se svým zástupcem Ralphem Bowmanem a členy CFCCT Robertem Bradfordem a Frankem Salamanem z účasti na pašování Laetrilu. O rok později byli všichni shledáni vinnými. Bradford musel zaplatit pokutu 40 000 dolarů, Richardson 20 000, Salaman a Bowman 10 000 dolarů. V průběhu přelíčení bylo zjištěno, že Bradford zaplatil 1,2 milionů dolarů za 700 dodávek Laetrilu a Richardson uložil do banky více než 2,5 milionu dolarů během 27 měsíců.
Vědec z National Cancer Institute (Národní institut pro výzkum rakoviny)
Přestože Laetril čelil na řadě front problémům, laetrilové hnutí získávalo další přívržence. Dr. Dean Burk byl biochemik, který získal na Cornellově lékařské fakultě titul Ph.D. a pak pracoval od roku 1939 ve výzkumu v Národním institutu pro výzkum rakoviny (National Cancer Institute, NCI). Po deseti letech se stal v NCI vedoucím oddělení cytochemie.
Na McNaughtonův požadavek Burk udělal sérii pokusů, ve kterých měl testoval smrtící působení Laetrilu na rakovinnové buňky v tkáňových kulturách. Brzy hlásil McNaughtonovi, že vidí „rakovinnové buňky umírat jak mouchy.“ Nakonec Burk dospěl k názoru, že Laetril je nejefektivnějším lékem na rakovinu, že působí i analgeticky (proti bolesti) a navíc může rakovině i předcházet. Na kongresu pak tvrdil, že Laetril je méně toxický než cukr. Rychle se spřátelil s Krebsem mladším, který mu pak pronajal pokoj v Krebsově vile v San Franciscu. Burk se tak zapojil do Laetrilového „okruhu“ a v roce 1973 dostal dokonce vyznamenání od Společnosti pro kontrolu rakoviny.
Burk byl rovněž aktivním odpůrcem fluoridace pitné vody a promlouval proti ni na mnoha veřejných vystoupeních ve Spojených státech a Evropě. Jako notorický kuřák tabáku také zpochybňoval škodlivost kouření a na kongresu tvrdil, že vynalezl bezpečnou cigaretu.
Profesor
V roce 1977 Harold W. Manner, Ph.D., předseda oddělení biologie univerzity v Chicagu, získal pozornost veřejnosti tím, že oznámil, že vyléčil na pokusných myších rakovinu prsu tak, že jim aplikoval přímo do nádoru injekce Laetrilu a proteolytických enzymů a navíc jim podával velké dávky vitamínu A. Ve skutečnosti praktikoval to, že do nádoru u myši píchnul injekcí kromě Laetrilu také trávicí enzymy. Ty pak nádor částečně natrávily. Množství enzymů bylo takové, jako kdyby dospělému člověkovi aplikoval injekci půllitru slané vody, která by obsahovala 42 gramů trávících enzymů. Toto prováděl obden po dobu šesti týdnů. Není proto překvapivé, že u myší byl nádor částečně natráven, zkapalnil se a vznikl hnisavý absces, který pak doslova odpadl. Protože po léčbě neprováděl žádné mikroskopické vyšetření, nelze zodpovědně říct, zda byl nádor skutečně odstraněn nebo myším nějaké nádorové buňky zůstaly, ze kterých by se rakovina brzy obnovila. Myši totiž byly po léčbě sledovány jen pár týdnů, a pak utraceny (opět bez pitvy a bez mikroskopického vyšetření). Manner však na tiskové konferekci sponzorované NHF (National Health Foundation), že kombinace Laetrilu, vitamínů a enzymů je účinnou léčbou rakoviny. Svoje experimenty pak publikoval v chiropraktickém časopise a napsal knihu „Smrt rakoviny“.
Manner také založil Nadaci pro metabolický výzkum, která se měla zabývat výzkumem „metabolických chorob“ – mezi které podle něj patřila například artritida, roztroušená skleroza a rakovina. (Pozn. překladatele: neplést s dnešním pojmem metabolické choroby). S podporou společnosti Nutri-Dyn pak pořádal různé semináře pro chiropraktiky a další zájemce o neortodoxní způsoby léčby [6]. Firma Nutri-Dyn vyráběla ze zvířecích žláz extrakty, které podle Mannera měly pomáhat v léčbě rakoviny. Vždy na rakovinu daného orgánu se připravil roztok z téhož orgánu nebo žlázy u zvířete. V roce 1982 se do nadace vloudil reportér z WBBM televize v Chicagu poté, co daroval nadaci 200 dolarů. Získal za to licenci metabolického lékaře s pořadovým číslem 219, absolvoval seminář a za profesionála se vydával tak, že si za jméno dal titul D.N., což znamenalo, jak později vysvětlil, Doktor Ničeho. Manner mu slíbil, že mu předá podklady o deseti pacientech, kterým jeho léčba pomohla, aby je mohl publikoval, ale nestalo se tak.
Chicagská univerzita tou dobou již byla zneklidněna aktivitami svého vedoucího zaměstnance a požádala jej o vzdání se pozice, alespoň Manner to takto tvrdil. Začátkem 80. let tak Manner opouští pozici na univerzitě a odchází pracoval na již dříve zmiňovanou kliniku v Tijuana v Mexiku (kde dříve pracoval i Dr. Contreras), kde praktikoval svou metabolickou terapii. Zemřel v roce 1988, ale výše zmíněná klinika funguje dodnes.
Případ Rutherford
Glen Rutherford byl 55-letý zemědělec, kterému byl v roce 1971 zjištěn polyp velikosti grepu v tlustém střevě. Biopsie prokázala rakovinu a bylo mu doporučeno dát nádor odoperovat. Rutherford se však chirurgie bál a rozhodl se léčit u Dr. Contrerase, který jej léčil Laetrilem, vitamíny a enzymy a navíc polyp kauterizoval (upálil speciální žhavenou drátěnou smyčkou). Přestože kauterizace obvykle tyto polypózní nádory střeva vyléčí sama, Rutheford byl přesvědčen, že jej vyléčil Laetril a že jej musí nadále užívat, aby žil. Tento názor prezentoval i v médiích. Podle časopisu People začal denně užívat 111 (nejde o překlep!) tablet, převážně vitamínů. V roce 1975 se stal hlavním žalobcem v soudním sporu vůči americkému Úřadu pro kontrolu léčiv (FDA), kdy bylo požadováno, aby terminální onkologičtí pacienti měli zajištěný přístup k Laetrilu pro své vlastní užití. Soudcem v tomto případu byl Luther Bohanon ze západní Oklahomy. Bohanon byl Ruthefordovým přáním mimořádně nakloněn a vydal v roce 1977 soudní příkaz, který umožňoval jednotlivcům si Laetril pro svou osobní potřebu dovážet, pokud dostali od lékařů „přísežné prohlášení“, že jsou termínálně (tj. již neléčitelně) nemocní. O dva roky později americký Nejvyšší soud zamítl argument, že léky pro terminálně nemocné pacienty by neměly podléhat regulaci Úřadu pro kontrolu léčiv (FDA) [7]. Nicméně Rutherfordovy snahy a snahy jeho přívrženců ve spojení s podporou soudce Bohanona umožnily systému „přísežných prohlášení“ fungovat až do roku 1987, kdy byl konečně zrušen.
Legislativní akce
V 70. letech minulého století se zastánci Laetrilu stylizovali jako osamocení bojovníci proti „zlé“ vládě a regulačním úřadů a snažili se prodej Laetrilu legalizovat. Nakonec jejich snažením 27 amerických států přijalo zákony umožňující prodej a používání Laetrilu v mezích svých hranic. Nicméně federální zákony stále zakazovaly mezistátní zásilky Laetrilu a protože bylo neziskové Laetril vyrábět v každém státě zvlášť, byly tak vlastně ony zníměné zákony jednotlivých států pro prodejce bezcenné. Proponenti Laetrilu však doufali, že pokud schvalovací zákony přijme dostatek jednotlivých států, změní Kongres i federální zákon o zákazu mezistátních zásilek. Takové žádosti byly skutečně Kongresu předloženy, stejně jako návrhy na vyjmutí Laetrilu z pravomoci Úřadu pro kontrolu léčiv, ale byly neúspěšné a skončily se smrtí kongresmena McDonalda v roce 1983.
V roce 1977 podvýbor amerického senátu pod vedením senátora Edwarda Kennedyho vyslechl v kauze Laetrilu zajímavé svědectví. Dr. Richardson na něm tvrdil, že Úřad pro kontrolu léčiv, AMA, NCI, Americká společnost pro výzkum rakoviny, Rockfellerova rodina a hlavní ropné a farmaceutické společnosti se všechny spikly proti Laetrilu. Robert Bradford na tomtéž setkání tvrdil, že by uvítal oficiální test Laetrilu, ale že „ortodoxní medicína pro takovou zkoušku není kvalifikovaná.“ Další zajímavostí bylo, že Krebs mladší a Richardson se nebyli schopni shodnout na chemickém vzorci Laetrilu. Senátor Kennedy z toho vydedukoval, že vůdci Laetrilového hnutí jsou „charismatičtí prodavači, kteří se snaží prodávat falešný pocit naděje“ onkologickým pacientům. Deník New York Times komentoval, že propagátoři Laetrilu v senátorech vyvolali směs pobavení a pohrdání.
Oběti v novinách
Kauza Laetrilu přilákala i pozornost médií. Několik pacientů pak přitáhlo zvlášť širokou pozornost veřejnosti. Jedním z nich byl dvouletý Chad Green, který onemocněl akutní lymfoblastickou leukémií. Přestože byla nemoc záhy zvládnuta chemoterapií, která mu byla rovněž podávána, jeho rodiče tvrdili, že jej uzdravila „metabolická terapie“, aplikovaná Dr. Mannerem. Když Chad začal jevit známky otravy kyanidem, Massachusettské správní orgány se pokusily nad Chadem vznést ochrannou soudní péči, ale jeho rodiče s ním uprchli do Mexika, kde jej dále léčil Dr. Contreras. Chad Green zemřel o několik měsíců později s příznaky otravy kyanidem. Dr. Contreras uvedl, že chlapec zemřel na leukemii, ale že byl dobrým příkladem efektivity Laetrilu, protože zemřel příjemnou smrtí! Chadovy rodiče k tomu uvedli, že na jeho smrti se podepsaly deprese, neboť mu chyběli jeho prarodiče, kamarádi a pes.
Druhým široce zvěřejněným případem byl Joseph Hofbauer, devítiletý chlapec, který onemocněl Hodgkinovým lymfomem. Narozdíl od Greenových rodičů rodiče Josepha Hofbauera nedovolili lékařům podat chemoterapii a léčili jej od začátku jen „metabolickou“ terapií a Laetrilem. Když se nad ním správní orgány státu New York pokusily vznést soudní ochrannou péči, jeho rodiče podali žalobu a přesvědčili soudce Lorena Browna, že rodičové mají právo rozhodovat o léčbě svého dítěte. Brown uvedl, že „soud shledává, že metabolická terapie má ve společnosti své místo a bude, jak doufá, první příčkou žebříku, který povede k zbavení lidstva rakoviny.“ Rodiče standartní léčbu odmítali i následně a Joseph zemřel o dva roky později. Jak akutní lymfoblastická leukemie, tak Hodkginův lymfom mají při řádné chemoterapii pětileté přežití 95%.
V roce 1980 přitáhla k Laetrilu pozornost rovněž filmová hvězda Steve McQueen. Laetril mu aplikoval v Mexiku působící zubař William D. Kelley, který odešel do Mexika po ztrátě licence ve Spojených státech amerických kvůli několika přestupkům proti federálním zákonům. Přestože McQueen vydal po začátku své léčby vysoce pochvalou zprávu o Laetrilu, zemřel krátce poté.
Studie Národního institutu pro výzkum rakoviny (NCI)
V odpovědi na politický tlak americký Národní institut pro výzkum rakoviny zorganizoval další dvě studie ohledně Laetrilu. První byla retrospektivní analýza pacientů léčených Laetrilem. Institut napsal dopisy 385 000 lékařů ze Spojených států a také dalším 70 000 dalším zdravotníkům, kteří přicházeli do styku s pacienty léčenými Laetrilem. Žádal v nich o zaslání informací o pacientech, kterým Laetril pomohl se rakoviny zbavit nebo ji alespoň dočasně zastavit či jim jinak pomohl.
Přestože se odhadovalo, že za tu dobu se Laetrilem léčilo nejméně 70 000 Američanů, dostal Institut k vyhodnocení nazpět jen 93 odpovědí. 26 z nich nemělo adekvátní dokumentaci a nebylo možno je řádně vyhodnotit. Zbylých 68 bylo „zaslepeno“ (tj. zbaveno všech identifikátorů pacienta a informace o tom, čím byl pacient léčen) a přeloženo komisi expertů k zhodnocení spolu s 68 případy podobných pacientů, léčených chemoterapií. Experti tak nevěděli, jako léčbu který pacient dostal. Panel došel k závěru, že z 68 „Laetrilových“ pacientů se u dvou nádor úplně ztratil, u čtyř zmenšil a u zbylých 62 pacientů nádor na léčbu nereagoval a dále rostl. Ve větvi s chemoterapií bylo dosaženo více léčebných odpovědí i delšího přežití nemocných. Při této studii však nebyla provedena žádná snaha ověřit, zda popsaní lidí skutečně existovali. Hodnotící komise uzavřela studii tak, že „výsledky nepodporují tvrzení, že by Laetril měl nějakou protinádorovou aktivitu.“
Není bez zajímavosti, že přestože NCI žádala data jen o úspěšně léčených pacientech, 220 lékařů naopak zaslalo údaje o více než 1000 pacientech, kteří Laetril užívali bez jakéhokoli užitku.
V červenci 1980 NCI provedla druhou studii, tentokrát prospektivní (tedy běžící do budoucna), Celkem 178 pacientů užívalo v rámci prestižní Mayo kliniky a třech dalších velkých onkologických centrech Laetril, vitamíny a enzymy. Ve studii byly zařazeni výhradně pacienti, u kterých ostatní léčba selhala (čili terminální nemocní) anebo pro ně nebyla žádná účinná léčba známa či možná. Všichni pacienti měli prokázaný zhoubný nádor, který byl změřitelný a vstupně byli v dobrém fyzickém stavu. Protože se zastánci Laetrilu nebyly schopni dohodnout na jeho chemickém vzorci ani protokolu užívání, byla použita formule a protokol hlavního mexického prodejce, firmy American Biologics. Výroba byla vedena farmaceutickou branží NCI a kvalita Laetrilu chemicky kontrolována. Dávky Laetrilu vycházely z publikovaných doporučení Krebse mladšího a Bradfordovy nadace.
Výsledky studie byly jasné. Žádný pacient nevykazoval zmenšení ani stabilizaci tumoru. Medián přežití byl 4,8 měsíce, což se nelišilo od pacientů, kteří nedostávali léčbu žádnou. Navíc řada pacientů vykazovala příznaky otravy kyanidem nebo měli vysoké hladiny kyanidu v krvi, blížící se smrtelné hladině [8]. Noviny to komentovali slovy: „Laetril dostal šanci, jak si u soudu vyžádal. Důkazy jsou nad rozumnou pochybnost jasné. Laetril nijak neprospívá pacientům s pokročilou rakovinou a není důvod se domnívat, že by fungoval jinak u jejích časných stádií. Přišel čas zavřít knihu…“ [9]
Bradfordova nadace a firma American Biologics odpověděla na studii třemi různými žalobami proti NCI o ušlý zisk. Došlo totiž k dramatickému poklesu poptávky po Laetrilu, čímž se obě firmy dostaly do finančních potíží. Všechny tři žaloby byly soudem smeteny ze stolu. Ve Spojených státech tak dnes zbývá již jen minimum výrobních míst Laetrilu, je však stále vyráběn a používán výše zmíněnými mexickými klinikami a prodáván na internetu jako amygdalin nebo vitamín B17 do světa.
Závěrečné slovo autora
Dokud budou na světě nevyléčitelné smrtící nemoci, budou tu vždy nepochybně individua nabízející „alternativy“ vědecké léčby a dostatek zoufalých lidí ochotných si je koupit. Fenomén Laetrilu začal farmaceut a lékař, který navrhoval jeden lektvar za druhým na nejrůznější nemoci a pokračoval v něm jeho syn, který se prohlašoval za vědce, ale nebyl schopen získat žádný akademický titul na svém poli. Na veřejnost ji vytáhl bývalý mafián a autor novinových sloupků, který ji vykreslil jako perzekuovaný lék léčící rakovinu. Kádr společnosti Johna Birche viděl omezování prodeje Laetrilu jako hříšné spiknutí proti svým základním svododám. Poté byl přejmenován na vitamín B17 a vydáván jako odpověď přírody na rakovinu armádou zastánců zdravé výživy.
Po svém vrcholu v 70. letech Laetrilové hnutí ztratilo dech po rozhodnutí Nejvyššího soudu, studii NCI a smrti Steva McQueena a další nepříznivé publicitě v novinách. Jak ale Laetrilová fantazie uvadala, objevily vůdci Laetrilového hnutí nové zázračné účinky Laetrilu na léčbu AIDS, kloubních potíží, kardiovaskulárních chorob a roztroušení sklerozy, které přidali do spektra nemocí, které Laetril měl léčit. I když se jejich proslovy zdály upřímné, pozapomněli podpořit výzkum, který by vědeckou veřejnost přesvědčil o pravdivosti jejich tvrzení.
Systematické shrnutí všech publikovaných zpráv od roku 1970 do roku 2005 potvrdilo, že tvrzení, že by Laetril jakkoli prospíval onkologickým nemocným není podloženo žádnými relevantními klinickými daty [10].
Z angličtiny přeložil: MUDr. Ondřej Fischer, 2014
Použitá literatura:
– The Rise and Fall od Laetrile, Wilson B M.D., 1/2014 online – www.quackwatch.org
– „A chronology of significant historical developments in the biological sciences“. Botany Online Internet Hypertextbook. University of Hamburg, Department of Biology. 2002-08-18. Archived from the original on 20 August 2007. Retrieved 2007-08-06.
1. Swain E, Poulton JE (October 1994). „Utilization of Amygdalin during Seedling Development of Prunus serotina“. Plant physiology 106 (2): 437–445. doi:10.1104/pp.106.2.437. PMC 159548. PMID 12232341.
2. Lerner IJ (1981). „Laetrile: a lesson in cancer quackery“. CA Cancer J Clin 31 (2): 91–5. doi:10.3322/canjclin.31.2.91. PMID 6781723.
3. Moss, M. ; Khalil, N. ; Gray, J. „Deliberate self-poisoning with Laetrile“ CMA JOURNAL/NOVEMBER 15, 1981/VOL. 125 pp. 1126–1127
4. Ellison NM, Byar DP, Newell GR (September 1978). „Special report on Laetrile: the NCI Laetrile Review. Results of the National Cancer Institute’s retrospective Laetrile analysis“. N. Engl. J. Med. 299 (10): 549–52. doi:10.1056/NEJM197809072991013. PMID 683212.
5. Moertel CG, Ames MM, Kovach JS, Moyer TP, Rubin JR, Tinker JH (February 1981). „A pharmacologic and toxicological study of amygdalin“. JAMA 245 (6): 591–4. doi:10.1001/jama.1981.03310310033018. PMID 7005480.
6. Moertel CG, Fleming TR, Rubin J (January 1982). „A clinical trial of amygdalin (Laetrile) in the treatment of human cancer“. N. Engl. J. Med. 306 (4): 201–6. doi:10.1007/s00520-006-0168-9. PMID 7033783.
7. O’Brien B, Quigg C, Leong T (October 2005). „Severe cyanide toxicity from ‚vitamin supplements'“. Eur J Emerg Med 12 (5): 257–8. doi:10.1097/00063110-200510000-00014. PMID 16175068.
8. Herbert V (May 1979). „Laetrile: the cult of cyanide. Promoting poison for profit“. Am. J. Clin. Nutr. 32 (5): 1121–58. PMID 219680.
9. Lerner IJ (February 1984). „The whys of cancer quackery“. Cancer 53 (3 Suppl): 815–9. doi:10.1002/1097-0142(19840201)53:3+<815::AID-CNCR2820531334>3.0.CO;2-U. PMID 6362828.
10. Nightingale SL (1984). „Laetrile: the regulatory challenge of an unproven remedy“. Public Health Rep 99 (4): 333–8. PMC 1424606. PMID 6431478.
11. F. Wöhler, J. Liebig (1837). „Ueber die Bildung des Bittermandelöls“. Annalen der Pharmacie 22 (1): 1–24. doi:10.1002/jlac.18370220102.
12. J. W. Walker, V. K. Krieble (1909). „The hydrolysis of amygdalin by acids. Part I“. Journal of the Chemical Society 95 (11): 1369–77. doi:10.1039/CT9099501369.
13. Fenselau C, Pallante S, Batzinger RP (November 1977). „Mandelonitrile beta-glucuronide: synthesis and characterization“. Science 198 (4317): 625–7. doi:10.1126/science.335509. PMID 335509.
14. What is laetrile?, National Cancer Institute, Retrieved on 14 January 2007
15. Collins, Peter M. (2005). Dictionary of Carbohydrates. Boca Raton: CRC Press. p. 678. ISBN 0-8493-3829-8.
16. Laetrile data in PubChem.
17. Hoffman, E. J. (1999). Cancer and the search for selective biochemical inhibitors. Boca Raton: CRC Press. p. 76. ISBN 0-8493-9118-0.
18. Newmark J, Brady RO, Grimley PM, Gal AE, Waller SG, Thistlethwaite JR (October 1981). „Amygdalin (Laetrile) and prunasin beta-glucosidases: distribution in germ-free rat and in human tumor tissue“. Proc. Natl. Acad. Sci. U.S.A. 78 (10): 6513–6. doi:10.1073/pnas.78.10.6513. PMC 349070. PMID 6796962.
19. Newton GW, Schmidt ES, Lewis JP, Conn E, Lawrence R (February 1981). „Amygdalin Toxicity Studies in Rats Predict Chronic Cyanide Poisoning in Humans“. West. J. Med. 134 (2): 97–103. PMC 1272529. PMID 7222669.
20. Shragg TA, Albertson TE, Fisher CJ (January 1982). „Cyanide poisoning after bitter almond ingestion“. West. J. Med. 136 (1): 65–9. PMC 1273391. PMID 7072244.
21. R. Baselt, Disposition of Toxic Drugs and Chemicals in Man, 8th edition, Biomedical Publications, Foster City, CA, 2008, pp. 91–93.
22. Laetrile/Amygdalin – National Cancer Institute
23. US 2985664, Krebs, Ernst T. & Ernst T. Krebs, Jr., „Hexuronic acid derivatives“
24. Carpenter, Daniel (2010). Reputation and Power: Organizational Image and Pharmaceutical Regulation at the FDA. Princeton: Princeton University Press. Princeton: Princeton University Press. ISBN 0-691-14180-0.
25. Kennedy, Donald (1977). „Laetrile: The Commissioner’s Decision“ (PDF). Federal Register. Docket No. 77-22310.
26. American Cancer Society (1991). „Unproven methods of cancer management. Laetrile“. CA Cancer J Clin 41 (3): 187–92. doi:10.3322/canjclin.41.3.187. PMID 1902140.
27. Wade N (December 1977). „Laetrile at Sloan-Kettering: A Question of Ambiguity“. Science 198 (4323): 1231–4. doi:10.1126/science.198.4323.1231. PMID 17741690.
28. Budiansky, Stephen (1995-07-09). „Cures or Quackery: How Senator Harkin shaped federal research on alternative medicine“. U.S. News & World Report. Retrieved 2009-11-07.
29. Stock CC, Tarnowski GS, Schmid FA, Hutchison DJ, Teller MN (1978). „Antitumor tests of amygdalin in transplantable animal tumor systems“. J Surg Oncol 10 (2): 81–8. doi:10.1002/jso.2930100202. PMID 642516.
Stock CC, Martin DS, Sugiura K (1978). „Antitumor tests of amygdalin in spontaneous animal tumor systems“. J Surg Oncol 10 (2): 89–123. doi:10.1002/jso.2930100203. PMID 347176.
30. Milazzo S, Ernst E, Lejeune S, Boehm K, Horneber M (2011). „Laetrile treatment for cancer“. Cochrane Database Syst Rev (Systematic review) (11): CD005476. doi:10.1002/14651858.CD005476.pub3. PMID 22071824.
31. http://www.cancerhelp.org.uk/about-cancer/treatment/complementary-alternative/therapies/laetrile
32. Editors of Consumer Reports Books (1980). „Laetrile: the Political Success of a Scientific Failure“. Health Quackery. Vernon, New York: Consumers Union. pp. 16–40. ISBN 0-89043-014-4
33. Laetrile: The Cult of Cyanide Poisoning; Promoting Poison for Profit, American Journal of Clinical Nutrition, May, 1979, pp. 1121–1158. http://www.ajcn.org/content/32/5/1121.full.pdf retrieved: Jan. 2012.
34. The Los Angelos Times, April, 1979. http://news.google.com/newspapers?id=bmstAAAAIBAJ&sjid=U4oFAAAAIBAJ&dq=laetrile%20profits&pg=6915%2C1486838 retrieved: Jan. 2012.
35. Rome News Tribune; March, 1977. http://news.google.com/newspapers?id=ouotAAAAIBAJ&sjid=0zIDAAAAIBAJ&dq=laetrile&pg=4755%2C2326000 retrieved: Jan. 2012.
36. Moss RW (March 2005). „Patient perspectives: Tijuana cancer clinics in the post-NAFTA era“. Integr Cancer Ther 4 (1): 65–86. doi:10.1177/1534735404273918. PMID 15695477.
37. Lerner, Barron H. (2005-11-15). „McQueen’s Legacy of Laetrile“. New York Times. Retrieved 2010-04-23.
38. „Dean Burk, 84, Noted Chemist At National Cancer Institute, Dies“. Washington Post. 9 October 1988.
39. Brian S. McWilliams (2005). Spam kings: the real story behind the high-rolling hucksters pushing porn, pills and @*#?% enlargements. Sebastopol, CA: O’Reilly. ISBN 0-596-00732-9.
40. „New York Man Sentenced to 63 Months for Selling Fake Cancer Cure“. Medical News Today. 22 June 2004. Retrieved 8 July 2010.
41. US FDA (June 22, 2004). Lengthy Jail Sentence for Vendor of Laetrile – A Quack Medication to Treat Cancer Patients. FDA News