Carlsbadské jeskyně v Americe, objevené roku 1901, představují rozsáhlý, mnoho kilometrů rozlehlý unikátní systém. Jsou považovány za jedny z nejpozoruhodnějších v Severní Americe i na celém světě. Největší jeskyně je tak velká, že by se na ni vešlo padesát basketballových hřišť. Výška jiné z jeskyní tak velká, že by se do ni vešla padesátiposchoďová budova.
Jak ale tyto nádherné jeskyně vznikaly? Tvořili se po kapičkách po dlouhé věky? Nebo jejich vznik lépe vysvětluje rozsáhlá geologická katastrofa před několika tisíci lety?
Podle konvenční geiologie se Carlsbadské jeskyně začaly tvořit před 60 miliony let působení podzemní vody na původní vápencové vrstvy. Když na vápenec padal déšť (který je mírně kyselý kvůli obsahu kyseliny uhličité), kapky odkusovaly miniaturní kousíčky skály, až se v ní objevily miniaturní trhlinky o šířce vlasu. Další déšť pak trhliny zvětšoval a voda zatékala do vápence, který postupně rozpouštěla a vytvářela chodbičky a následně tunely. Tunely se křížily a postupně rozšiřovalyy až do podoby jeskyních sálů. Tolik klasická uniformitarianistická geologie.
Že většina vápencových jeskyní vznikla skutečně rozpouštěním, ukazují čtyři geologické důkazy.
1) Moderní vápencové jeskyně vykazují známky probíhajícího rozpouštění i v současné době. Dokazuje to např. analýza vody z jeskyní odtékající, a také pomalý, ale zřetelný nárůst některých krasových jevů, např. krápníků – brček.
2) Tvary krasových útvarů často připomínají tvary, které vznikají v laboratorních podmínkách při experimentech s rozpouštědly. Jde zejména o překřížení prasklin ve vápencových vrstvách, kterém geologové říkají klouby. Tvary, které vzniknou, mohou být předpovězeny na základě teorie kinetiky roztoků.
3) Průchody a průlezy ve vápencových jeskyních často následují trhliny, ony zmíněné klouby a též kopírují úroveň povrchu země nad nimi, což ukazuje na fakt, že vápencové vrstvy jsou alespoň částečně vodopropustné, a trasy, kterými voda tekla, odpovídají současným průchodům a průlezům.
4) Jeskyně podobné těm vápencovým se nevyskytují ve vodě nerozpustných, nevápencových skálách. Zákon kauzality káže, že vznik jeskyní je tedy ovlivňován nějakou specifickou vlastností vápence – ano, jeho rozpustností.
Tvrzení, že rozpouštění vápence vodou je hlavní faktor, působící na vzniku krasových jeskyní, je tedy dobře podloženo. Většina geologů však věří, že k těmto rozpustným procesům je potřeba miliony let.
To však není nezbytné. Geolog dr. Steve Austin z Institutu pro výzkum stvoření (San Diego, Kalifornie) studoval chemii vody a průtoků v rozsáhlé krasové oblasti v Kentucky (USA). Z naměřených údajů vyplývá, že chodba o délce 59 metrů a průměru jednoho metru čtverečného v slavné Mamutí jeskyni mohla vzniknout za jediný rok. Pokud jsou rychlosti rozpouštění vápence v jiných oblastech světa aspoň trochu podobné, postačuje k vzniku obřích jeskyní docela krátká doba.
Dr. Austin poukazuje, že vysoká rychlost rozpouštění vápence by měla zajímat geology, kteří věří v pomalé, uniformitarianistické procesy. Za dva miliony let – což je délka trvání Pleistocénu a odhadovaný věk mnoha jeskyní, by při současných rychlostech rozpouštění v Kentucky došlo k kompletnímu rozpuštění 100 metrů silné vrstvy vápence.
Jak však vápencové jeskyně zapadají do katastrofického modelu dějin planety Země?
Problém přestavuje zejména fakt, že při snaze o pochopení vzniku vápencových jeskyní je zjevné, že srovnatelné procesy (myšleno s globální potopou) v dnešní době neexistují, a řada důkazů mohla být v průběhu času odstraněna. Existuje všeobecná shoda na procesu, který k jejich vzniku vedl, ale není shoda v rychlosti jejich vzniku. Studie Dr. Austina ukazuje, že následující model rychlého vzniku krasových jeskyní zapadá dobře do rámce globální potopy, a je kompatibilní s zjištěnými fakty.
Jako první musí vzniknout vrstva vápence. Dr. Austin udáví, že drtivá většina vápencových vrstev vznikla v průběhu potopy. Důvodem pro to je, že většina vápenců ve světě obsahuje velké množství katastroficky pohřbených zkamenělin (často korály a schránky měkkýšů), nebo se nachází v sekvenci s jinou vrstvou, která tyto fosilie obsahuje.
Poté, co ve vrstva vápence usadila, byla dále rychle pohřbena dalším velkým množstvím usazenin. Tíha těchto nahoře ležících usazenin dosud měkkou vrstvu vápence stlačovala a zhutňovala. Tímto tlakem musela být vytlačována z vápence voda, kterou jako vodní usazenina musel obsahovat ve velkím množství. Velký tlak tekutiny (která je nestlačitelná – fyzika!) vedl k jejímu úniku jakoukoli malou šterbinkou, která se ve vápenci při horotvorných procesech a vysychání vytvořila. Pokud by voda z vápence neunikla, nemohlo by dojít k jeho úplnému vyschnutí a zpevnění (kapalina je nestlačitelná…). Zde se ovšem začíná uplatňovat rozpouštěcí proces, a voda proudící přes vápenec šterbiny rozšiřovala, čemuž napomáhaly vysoké tlaky a hojný průtok vody, který ale postupně ubýval.
Jak vody potopy ustupovaly, erozí odstranily část usazenin, které samy zpočátku vytvořily. Současně docházelo k zvedání částí zemského povrchu a pohybu hornin, jak naznačuje například Žalm 104, 6-9. Horotvorné pohyby zohýbaly a nakloniky vrstvy usazenin po celém světě. Toto, spolu s probíhající erozí povrchových vrstev vedlo k tomu, že se vápencové vrstvy opět ocitly blízko povrchu nebo přímo na něm. Pokračující pohyby horninových vrstech dále přispívaly k zvýšenému tlaku kapaliny v hornině a také tvorbě prasklin a „kloubů“. Fyzikální zákony ukazují, že nejsnažší cestu ven měla v hornině voda nacházející se těsně pod povrchem – vydrénovala se, a vzniknuvšími trhlinami vytekla ven též voda uvězněná v dosud nevydrénovaných trhlinách a prasklinách. Pohyb vody opět vedl k dalšímu rozpouštění vápence, a to jak ve vertikálním směru, tak horizontálním. V této druhé fázi tedy docházelo k vzniku jak vertikálních, tak horizontálních prostor.
Zatřetí – po úplném ústupu vod potopy nebylo stále ještě dosaženo vyrovnání tlaků a přetrvávalo významné horizontální proudění vody. Kyselina z rozpadajících se organických zbytků v hornině, rozpouštění potencovala. Rozpouštění vápence tedy v této třetí fázi pokračovalo hlavně podél horizontálních trhlin v hornině. Další díl vody přidala dešťová boda, která obsahuje oxid uhličitý.
Začtvrté – poté, co byla nadbytečná voda z horniny z převážné části odvedena pryč, došlo v místech, kde se vápenec nacházel pod úrovní hladiny podzemní vody, k nahrazení vody vzduchem. Klesající podzemní voda přispěla k prohloubení vertikálního aspektu jeskyní, a napomáhala též vzniků krápníků a dalších krasových jevů. Na vzniku krápníků se však významně podílel i průsak dešťové vody, který je zodpovědných za jejich růst i v současné době.
Je tedy zjevné, že v kreacionistickém modelu není žádný problém s relativně krátkou dobou (tisíce let) pro vznik vápencových jeskyní. Jeskyně se nemusely tvořit miliony let, naopak jejich rychlý vznik lépe vysvětluje pozorované jevy a data.
autoři: Robert Doolan, John Mackay, Dr. Andrew Snelling a Dr. Allen Hallby
přeložil: Ondra