Sůl aneb dáte si trošku lávy?

Vážení přátelé, nedávno jsem na internetu objevil novou věc z oblasti geologie a evoluce, která mě zaujala. Ono jde spíše o starou věc, protože vzápětí jsem si vzpomněl, že ve škole nás existenci těchto nalezišť učili jako typický důkaz vysokého stáří naší planety. Jde o velká naleziště kamenné soli, která jsou roztroušena po celém světě. Pamatuji si, že měla vznikat postupným odpařováním mořské vody z rozsáhlých mělkých jezer či pobřeží, které moře vždy znovu doplnilo. V literatuře jsou dosud nenarazil na adekvátní vysvětlení z pohledu probiblické vědy. Zrovna včera jsem ale náhodou na jednom anglickém webu objevil článek nebo spíše objev, který tento problém, zdá se, vyřešil velmi uspokojivě. Dovolte mi, abych se o něj s vámi podělil.

Autorem článku je dr. Stef Heerema z www.creation.com.

Velká naleziště kamenné soli se nachází na všech kontinentech naší planety. Často jsou spojena s nalezišti ropy a zemního plynu. Sůl vystupuje někdy až na povrch, kilometry nad hlavní geologické těleso solného depozita, které leží v hloubce. Tyto naleziště jsou běžně nazývány evapority (slovo z angličtiny, evaporate = vypařovat), protože jsou považovány za důsledek vypařování mořské vody. Model evaporizace vyžaduje ale stovky krychlových kilometrů odpařené mořské vody a velmi dlouhá časová období, mnohem delší, než dovoluje biblická verze historie dějin naší planety. Proto byly evapority používány jako argument proti stvoření světa v šesti dnech a jeho několikatisíciletému stáří.

Problém však je, že ani pár set milionů let a pár set kilometrů krychlových mořské vody nedostačuje, aby vysvětlilo tloušťku a objem, strukturu a čistotu těchto nalezišť soli.

Schůdnější možností, jak vysvětlit tyto unikátní solná naleziště je vyvřelé halitové magma. Halit je česky sůl kamenná, klasické NaCL ve své kamenné podobě, magma je potom synonymum pro sopečnou lávu, která dosud nedosáhla zemského povrchu. Solné magma taje při teplotách, které jsou dosahovány v geologických vrstvách, snadno teče a vysvětlovalo by spojení solných nalezišť s nálezy uhlí, ropy a plynu ve svém okolí. Pokud jste nikdy o solné lávě neslyšeli, vězte, že podobné lávy se dnes, byť v podstatně menším měřítku, vyskytují na africké sopce Ol Doinyo Lengay v severní Tanzánii. Ol Doinyo Lengay je vlastně jediná v současnosti činná sopka s tímto druhem lávy, na světě se však nachází řada podobných, vyhaslých sopek. Magmatický model by vysvětloval rychlý vznik, homogenitu a charakter nalezišť soli, a je kompatibilní s biblickým časovým rámcem.

Solná naleziště se nachází na celém světě, na každém kontinentu. Sahají hluboko pod zem. Mezi nejznámější patří například naleziště německá (která souvisí s ropnými nalezišti v Severním moři), americká naleziště při pobřeží Mexického zálivu, nebo naleziště na Středním východě při Rudém moři a Perském zálivu. Naleziště mají tvar pilířů, které ční směrem k povrchu, přičemž pilíř dosahuje výšky až 4 kilometrů a sahá dolů k velkému skalnímu tělesu soli. Analogie s magmatickým (lávovým) krbem, který známe ze sopek, je zde značná, stejně jako s výběžky lávových hornin z něj (tzv. plutonickými tělesy) směrem k povrchu. Poblíž všech výše zmíněných nalezišť se nachází známá naleziště ropy a zemního plynu.

Solné naleziště obsahuje vysoce čistou kamennou sůl – obsah NaCl je až 96%, v malém množství jsou přítomny další soli – chlorid draselný (KCl) a chlorit hořečnatý (MgCl2). Tyto doprovodné soli se nachází hlavně v tenkých, horizontálně uložených vrstvách ve vnitřních oblastech solného naleziště (1), ale ne na okrajích.

Pro evaporační (vypařovací) teorii tyto aspekty představují závažný problém. Tento uniformitarianistický model by vyžadoval neskutečnou hloubku mořské vody, anebo pravidelné doplňování v přesně daných intervalech, což je nepravděpodobné a stejně tak je nepravděpodobné, že by kterákoli oblast zemského povrchu dokázala být celé miliardy let nedotčena geologickými procesy tak, aby v ní nerušeně mohlo probíhat odpařování mořské vody.

Základní myšlenku navrhl Ochsenius na konci 19. století a nazývá se „barierová teorie“. Myšlenku odvodil z odhadů vypařování soli z Kaspického moře v roce 1877 (2). Jeho teorie popisovala, jak slaná mořská voda přitéká přes písčinu do velké uzavřené oblasti nebo jezera. Tato uzavřená oblast je pak zahřívána sluncem, což vede k odpařování vody a ukládání soli. Celý jev se měl odehrávat v oblasti, kde byl dostatek slunce, aby odpařování převažovalo nad dešťovými srážkami.

Od šedesátých let minulého století až dosud pak převládala mezi geology představa, že evapority vznikaly v přílivových oblastech s příhodně plochým terénem (3). Ale aby solná ložiska dosáhla tloušťky až deseti kilometrů, jak pozorujeme u současných nalezišť, musel by se proces zaplavování a odpařování opakovat mnohodesetitisíckrát. V současnosti je tento „odpařovací“ způsob vzniku vysoce diskutabilní (4,5). Novým navrženým mechanismem je hydrotermální evaporace, ale ta nedokáže vysvětlit obrovskou velikost těchto nalezišť. Proto jsou studenti a školáci stále učeni staré, evaporační teorii.

Nuže, zde je pár faktů, proč evaporační teorie selhává:

1) K vzniku naleziště o tloušťce jednoho kilometru by rezervoár mořské vody musel být 60 kilometrů hluboký(6). 10 km soli – 600 km hloubka moře, což je nereálné, jde o hloubku daleko do zemského pláště.

2) Solná naleziště neobsahují žádnou významnou příměs písku, kterou by musela obsahovat, kdyby vznikala přílivem vody přes písčinu s následnými dlouhými období sucha a horka.

3) Solná naleziště neobsahují žádnou významnou příměs mikroskopických mořských zkamenělin (např. řas a zooplantktonu), kterou bychom očekávali, když by vznikla odpařováním mořské vody. Pokud se v solném ložisku zkameněliny mořských živočichů vůbec nachází, je jich minimální množství.

4) Solná naleziště se nachází po celém světě, nejen v tropických a subtropických oblastech, jak by diktoval požadavek na horké a suché slunné prostředí.

Naopak naměřená fakta zapadají dobře o teorie o sopečném původu, o solném magmatu.

1) Teplota potřebná k tavení (zkapalnění) soli a tudíž vzniku solné lávy je v rozsahu teploty klasické, křemičitanové lávy, a tudíž dostupná v zemské kůře. Bod tání halitu (NaCl) je 801°C, bod varu 1461°C. Body tání KCL a MgCl jsou ještě mírně nižší.

2) Roztavená sůl teče obdobně jako voda (viskozita soli při teplotě 850°C je 1,29 MPa.s, viskozita vody při 20°C je 1.00Mpa.s, takže solné magma poteče do nižších oblastí ložiska (8). Díky své větší hustotě vytlačí vodu nahoru a přivede ji do varu. Vařící se voda pak vytvoří okolo soli doprovodné sloučeniny jako je síran vápenatý nebo uhličitan vápenatý alias vápenec. A přesně tyto sloučeniny jsou typické doprovodné prvky, které v okolí ložisek kamenné soli nacházíme (9). Další erupce pak tyto ložiska síranu a uhličitanu vápenatého překryje a znovu se dostane do kontaktu s okolní vodou a přivede ji do varu. Tento proces se může mnohokrát opakovat. Okolí mořská voda navíc může být zdrojem občasných mořských zkamenělin (řasy a mikroplantkton), které se někdy dají v solném depozitu nalézt. Dle očekávání se nachází hlavně v okrajových zónách společně s uhličitanem a síranem vápenatým.

3) Je známou věcí, že klasická křemičitanová láva (magma) dokáže vytvářet vyvřelé intruze – výběžky do okolních hornin. Lze to tedy očekávat i od solné lávy.

4) Podobně jako u křemičitanové lávy krystalizace a chladnutí solné lávy povede k separaci rozdílných solí do vrstev směrem od centra ložiska, tak, jak to nacházíme v dnešních nalezištích kamenné soli. Protože nízká viskozita solného magmatu usnadňuje chladnutí (teplo se ztrácí konvekcí – vedením), dojde napřed k krystalizaci NaCL, zatímco ostatní soli s nižším bodem tání, začnou krystalizovat později. Proces krystalizace může být někdy narušen novou intruzí magmatu.

5) Velká příkopová propadlina v Africe je 6000 kilometrů dlouhá propadlina, která vzniká v důsledku vzdalování se zemských desek od severní Syrie přes Mrtvé a Rudé moře až do centrálního Mozambiku ve východní Africe. V této oblasti je řada aktivních sopek, stejně jako řada solných nalezišť, jako například při Mrtvém moři nebo Danakilská formace, které mají tloušťku 10 km a 5 km. Vzhledem k jejich umístění je sopečný původ zřejmý.

6) Přestože původ solného magmatu není dosud zřejmý, musí pocházet z hloubky zemské kůry. Moderní analogii můžeme vidět v sopce Ol Doinyo Lengay v severní Tanzánii při Velké příkopové propadlině (8). Neobvyklá natrokarbonitová láva z této sopky vytéká při relativně nízké teplotě (510°C) a je mnohem tekutější než klasická, křemičitanová láva.

7) Povrch roztavené soli rychle tvrdne, pokud se dostane do kontaktu s vodou, a vytváří pevnou krustu. Organismy a vegetace v údolí nebo vodě, které se dotkne, jsou rychle překryty vysoce tekutou solnou lávou a bez přístupu kyslíku se mění v uhlí či ropu. Neproniknutelná vrstva soli také vytváří rezervoár pro plyn a ropu, která zůstává pod tlakem, jak vidíme v současných ropných ložiscích. Organický materiál obsažený v okolním vápenci či jiné hornině jsou rovněž přeměněny v uhlí a ropu, ale pomaleji kvůli nižší teplotě. Sopečný původ ložisek kamenné soli vysvětluje jejich spojitost s ložisky ropy a plynu.

Jak následně solná ložisko chládne, dochází k jeho smršťování, což vytváří praskliny a zlomy. Navíc sůl může být lehce deformována pohyby okolní skály. Čím je vyšší teplota soli, tím je méně odolná vůči těmto vlivům.

Solné ložisko v Danakilské poušti vykazuje jiný typ diageneze. Povrch pouště jen 120 metrů pod hladinou moře, což znamená, že solné ložisko je pod tlakem podzemní vody, která teče skrze zlomy a praskliny do této 5 km tlusté skalní formace. Interace mezi podzemní vodou a solným ložiskem vede vzniku horkých hydrotermálních solánek (slaných minerálek).

Závěr

Obrovská naleziště kamenné soli na celém světě nejsou výsledkem odpařování mořské vody po předlouhé věky. Spíše vypadají jako depozita roztaveného speciálního magmatu o teplotě přes 800°C, která pronikla ze zemské kůry směrem nahoru. Evaporační model vyžaduje mnohem více času, než bylo k dispozici i podle evolučního modelu a nevysvětluje rozsah, hloubku ani strukturu a čistotu solných ložisek, leda by se odpařovaly stovky kilometrů hluboké oceány, což není reálné. Na druhou stranu, sopečný model všechna tyto naměřená fakta vysvětluje a je kompatibilní s biblickým časovým rámcem a intenzivní geologickou činností při Potopě a krátce po ní.

Odkazy:

1. Geluk, M.C., Paar, W.A. and Fokker, P.A., Salt; in: Geology of the Netherlands, pp. 283–294, 2007; www.knaw.nl/publicaties/pdf/20011075-17.pdf, accessed 8 April 2009. Return to text.

2. Ullmans Encyklopädie der Technischen Chemie [Ullman’s Encyclopedia of Technical Chemistry], 4th revised and extended edition, vol. 17, Verlag Chemie, Weinheim, Germany, p. 181, 1979. Return to text.

3. Melvin, J.L, (Ed.), Evaporites, Petroleum and Mineral Resources—Developments in Sedimentology 50, Elsevier Science Publishers, Amsterdam, p. 184, 1991. Return to text.

4. Kendall, A.C. and Harwood, G.M., Marine evaporites: arid shorelines and basins; in: Reading, H.G. (Ed.), Sedimentary Environments, Processes, Facies and Stratigraphy, Blackwell Science, Oxford, UK, pp. 281–324, 2002. Return to text.

5. creationwiki.org/Evaporites_could_form_without_evaporation_(Talk.Origins); accessed 16 September 2009. Return to text.

6. Ullman’s Encyclopedia of Technical Chemistry, ref. 2, p. 180. Return to text.

7. James Hutton, Theory of the Earth, 1788, The Geological Society Publishing House, Bath, UK, p. 29, 1997. Return to text.

8. Jméno této unikátní sopky v překladu zní Hora bohů a je stále aktivní. Produkuje unikátní natrokarbonitovou lávu, která je bohatá na sodík a minerály s uhličitanem sodným – nyerereit (Na₂Ca(CO₃)₂) a gregoryit (Na₂K₂Ca(CO₃)). Původ lávy je neznámý. Její objem je však malý ve srovnání s objemy solného magmatu v nalezištích po světě. Return to text.

9. Warren, J.K., Evaporites—Sediments, Resources and Hydrocarbons, Springer, Dordrecht, The Netherlands, p. 44, 2006. Return to text.