Podle článku autora Jonathan Sarfati z https://creation.com/salty-seas-evidence-for-a-young-earth
Přeložil a zkrátil O.F.
Naše planeta Země je jediným známým místem ve vesmíru, kde se nachází kapalná voda (voda na Jupiterově měsíci Europa je předpokládána, ale nepotvrzena zatím, a není povrchová). Astronauti při pohledu na zemský povrch z vesmíru vidí především vodu. Oceán pokrývá 71 % celkové plochy a obsahuje tolik vody, že by pokryla celou planetu do hloubky 2,7 km, kdyby byl povrch zcela rovný. Oceán je nezbytný pro život na Zemi a také přispívá k poměrně mírnému klimatu. Přestože však oceán obsahuje 1 370 milionů kilometrů krychlových vody, lidé z něj nemohou pít – je příliš slaný.
Pro chemika znamená „sůl“ širokou škálu chemických látek, v nichž se kov kombinuje s nekovem. Laik si pod slovem „sůl“ představí hlavně NaCL, kuchyňskou sůl, složenou z sodíku a chloru. Ionty sodíku a chloridu jsou hlavními ionty v mořské vodě, ale ne jedinými. V našem případu se omezíme početně na sůl běžnou, přestože analogie platí i pro další soli, které mořská voda obsahuje. Mnoho procesů (viz níže) přináší soli do moře, zatímco z moře se sůl jen tak nedostane. Slanost se tedy neustále zvyšuje. Protože můžeme zjistit, kolik soli je v moři, a také rychlost, jakou soli do moře přicházejí a odcházejí, měli bychom být schopni vypočítat maximální stáří moře.
Ve skutečnosti tuto metodu poprvé navrhl kolega sira Isaaca Newtona, sir Edmond Halley (1656-1742), proslulý kometami (1). V nedávné době geolog, fyzik a průkopník radioterapie John Joly (1857-1933) odhadl stáří oceánů na maximálně 80-90 milionů let (2). To však bylo příliš málo pro evolucionisty, kteří věřili, že život se v oceánu vyvinul před miliardami let.
Křesťanský geolog Dr. Steve Austin a fyzik Dr. Russell Humphreys analyzovali údaje ze světových geovědních zdrojů o množství sodíkových iontů (Na+) v oceánu a o rychlosti jejich vstupu a výstupu (3). Čím pomalejší byl vstup (přísun soli do moře) a rychlejší výstup (odstraňování soli z mořské vody), tím starší mohl být oceán.
Voda na pevnině může rozpouštět solné výchozy a může zvětrávat mnoho minerálů, zejména jíly a živce, a vyluhovat z nich sodík. Tento sodík může být řekami zanesen do oceánu. Část soli je přiváděna vodou skrz zemi přímo do moře – tzv. podmořský výtok podzemních vod (SGWD). Taková voda je často velmi koncentrovaná na minerály. Sedimenty oceánského dna uvolňují mnoho sodíku, stejně jako horké prameny na dně oceánu (hydrotermální vývěry). Určité množství sodíku dodává také sopečný prach.
Každý kilogram mořské vody obsahuje asi 10,8 gramu rozpuštěného Na+ (asi 1 % hmotnosti). To znamená, že v oceánu je celkem 1,47 x 1016 (14 700 milionů milionů) tun Na+. Austin a Humphreys vypočítali, že v současnosti se do moře dostává asi 457 milionů tun sodíku ročně. Minimální možná míra v minulosti, i kdybychom evolucionistům přiznali ty nejvelkorysejší předpoklady, je 356 milionů tun ročně.
Ve skutečnosti novější studie ukazuje, že sůl se do oceánů dostává ještě rychleji, než se Austin a Humphreys domnívali (4). Dříve se mělo za to, že množství SGWD představuje jen malý zlomek (0,01-10 %) vody z povrchového odtoku, především z řek. Tato nová studie, která měřila radioaktivitu radia v pobřežní vodě, však ukazuje, že množství SGWD dosahuje až 40 % říčního průtoku (5). To znamená, že maximální možné stáří oceánu je ještě menší.
Sodík z moře je odstraňován několika způsoby. Jednak tzv. solnou mlhou – kapičkami vody, které z oceánu stříká a odpařuje se, přičemž po sobě zanechává drobné krystalky soli. Další významný proces se nazývá iontová výměna – jíly mohou absorbovat ionty sodíku a vyměnit je za ionty vápníku, které se uvolňují do oceánu. Část sodíku se z oceánu ztrácí, když se voda zachytí v pórech v sedimentech na dně oceánu. Některé minerály s velkými dutinami ve své krystalové struktuře, zvané zeolity, mohou absorbovat sodík z oceánu. Dalším uváděným prvkem byla tzv. albetizace, tvorba minerálu albit (NaAlSi3O8), nicméně ten se tvoří jen v horké vodě a jakmile se dostane do chladnější vody, rozpadá se, přičemž sodík uvolní. Významnější množství albitu se proto vyskytují jen podél středooceánských hřbetů v těsné blízkosti míst sopečné činnosti, a množství albitu je malé, takže neinvalidizuje celkové výpočty. Míra veškerého tohoto výstupu sodíku je však mnohem menší než vstup. Austin a Humphreys vypočítali, že z moře každoročně odchází asi 122 milionů tun sodíku. Maximální možná míra v minulosti, i kdybychom evolucionistům přiznali ty nejvelkorysejší předpoklady, je 206 milionů tun ročně.
Pokud připustíme evolucionistům ty nejvelkorysejší předpoklady, Austin a Humphreys vypočítali, že oceán musí být starý méně než 62 milionů let. Je důležité zdůraznit, že se nejedná o skutečné stáří, ale o maximální stáří. To znamená, že tyto důkazy odpovídají stáří menšímu než 62 milionů let. Moře zkrátka není dostatečně slané, aby vyhovovalo vkusu evolucionistů!
Biblické stáří přibližně 6 000 let se může zdát pro změnu příliš krátké, ale je nutno zohlednit další možné faktory: a) Bůh pravděpodobně stvořil oceány s určitou slaností, aby v nich mohly pohodlně žít slanomilné ryby, b) Noemova potopa by musela rozpustit obrovské množství sodíku z pevninských hornin. Ten by se při ústupu potopy dostal do oceánů. A c) míra solí přinášená do moře podzemními vodami (SGWS) může být podstatně vyšší, než si myslíme.
Slanost oceánů je pádným důkazem toho, že oceány i Země samotná jsou mnohem mladší než miliardy let potřebné pro evoluci, a je v souladu s biblickým stářím přibližně 6 000 let.
Odkazy:
1) Halley, E., A short account of the cause of the saltness [sic] of the ocean, and of the several lakes that emit no rivers; with a proposal, by help thereof, to discover the age of the world, Philos. Trans. R. Soc. Lond., B, Biol. Sci., 29:296–300, 1715
2) Joly,J., An estimate of the geological age of the earth, Scientific Transactions of the Royal Dublin Society, New Series 7(3), 1899; reprinted in Annual Report of the Smithsonian Institution, June 30, 1899, pp. 247–288
3) Austin S.A. and Humphreys, D.R., The sea’s missing salt: a dilemma for evolutionists, Proceedings of the Second International Conference on Creationism, Vol. II, pp. 17–33, 1990
4) Moore, W.S., Large groundwater inputs to coastal waters revealed by 226Ra enrichments, Nature 380(6575):612–614, April 1996 | doi:10.1038/380612a0; perspective by T.M. Church, An underground route for the water cycle, same issue, pp.579–580 | doi:10.1038/380579a0.
5) Church, YT.M., Ref. 5, p. 580, comments: “The conclusion that large quantities of SGWD are entering the coastal ocean has the potential to radically alter our understanding of oceanic chemical mass balance.”