Možná jste stejně jako já narazili ve zprávách na zajímavý objev. Vědci objevili v Rudém moři písečný práh nebo hřbet, který vybíhá ze dna do významné výšky. Autoři studie jej dali do souvislosti s v Bibli popsaným přechodem Rudého moře Izraelci odcházejícími z Egypta (2 Mojžíšova 14. kapitola). Oceánografové a meteorologové vytvořili i matematický model, za jakých podmínek mohlo dojít k odkrytí onoho písečného hřbetu, takže Izraelci po něm teoreticky mohli přejít suchou nohou. Samotná myšlenka je zajímavá a jistě stojí za povšimnutí. Tento pokus o přírodní vysvětlení biblických zázraků není ojedinělá věc. Jde o rostoucí trend. Obdobně se můžeme setkat se geologickou studií, vysvětlující Noemovu potopu jako katastrofické přeplnění Černého moře.
V pozadí těchto vysvětlení stojí fakt, že biblická archeologie a probiblická věda přináší stále nové potvrzení historicity Bible, a to v míře, kterou již nelze s klidným svědomím ignorovat. Sekulární vědci (i obyčejní lidé) jsou tak postaveni před výzvu, jak se s těmito potvrzeními biblické historie popasovat.
Překročení Rudého moře se takto pokusili vysvětlit vědci Nof a Paldor. Studie matematickým modelem demonstruje, jak byl silný vítr, vanoucí ze severozápadu, koncentrován a usměrněn mezi horami tak, že dosáhl v daném krátkém čase a oblasti dostatečné rychlosti, aby vytlačil vody z cípu Rudého moře jižním směrem a snížil hladinu natolik, aby odkryl zmíněný písečný práh. Je nutno podotknout, že v původním hebrejském textu je použit termín, překládaný běžně jako „východní vítr“, Nof a Paldor však tvrdí, že jazyková flexibilita umožňuje tentýž termín přeložit jako „severozápadní“, což je v současnosti v oblasti nejčastější směr, odkud vítr vane. Podle jejich studie takto příznivé podmínky nastávají jednou za tisíc let a situace může trvat 8-14 hodin. Podobnou situaci popsal v roce 1882 major britské armády Alexander B. Tulloch, který popisuje, že na jezeře Menzaleh v Egyptě silný vítr vytlačil jezerní vodu až o sedm mil na severozápad a čluny, které jindy kotvily v 1,5 metrové hloubce, se ocitly na suchu. Náhlý pokles intenzity větru pak vedl k návratu vody zpětnou vlnu, která zlikvidovala následující egyptské vojsko. Za povšimnutí stojí sladce pozitivně naladěný tón: „Rozhodli jsme se pro tento neobvyklý výzkum, která posouvá hranice archeologie, biblické historie a náboženství, stejně jako fyzikální oceanografie, protože vidíme vědu nejen jako prostředek k propagaci sebe samé, ale také jako prostředek pomoci v ostatních oblastech lidského bádání. Jinými slovy: biblický příběh je přijatelný za podmínek, že vědu necháme profiltrovat Bibli a její povídání o Bohu, přičemž z ní vymažeme to nadpřirozené, tedy Boha.
Jsou i jiné návrhy, jak vysvětlit přechod Rudého moře, například tsunami, při které voda ustupuje a později se moře vrací v podobě vlny, která měla spláchnout egyptské vojsko, anebo vliv posunu zemských desek, který mohl způsobit dočasný ústup vody. I teorie s tsunami má však svoje slabiny. Zaprvé ignoruje biblickou informaci o silném větru, zadruhé zadruhé že voda by se pohybovala stejnou rychlostí tam i zpět a nedala Izraelcům dost času k přechodu.
Autoři první zmíněné studie také trochu pozapomínají např. na sdělení Mojžíše o dvou vodních stěnách po okrajích a leckterý lingvista by s nimi nesouhlasil, že hebrejský pojem pro východní a severozápadní vítr je to stejné. Dále lze spočítat, že při daném čase a popisované šířce písečného prahu nemohli Izraelci stihnout přejít přes moře. Taktéž nezodpovídají otázku, proč k tomu všemu došlo zrovna, když Mojžíš zvedl hůl nad vodu. Či to je snad též jen součást folklóru a žádný Mojžíš vlastně neexistoval?
Znám lidi, kteří by řekli, že ano. V konečném důsledku jde totiž opět o problém čtenářova světonázoru. Pokud někdo apriori dopředu odmítá nadpřirozeno, pak musí hledat čistě přírodní vysvětlení, jakkoli nepravděpodobná, jinak je jeho víra Biblí ohrožena, a věci, které do jeho přírodního modelu nesedí, musí označit jako mýtus nebo folklór nebo zkreslení předáváním, aby se jich zbavil. Naopak čtenář věřící Bohu čte biblický příběh jako historii tak, jak se stala. Selektivní čtení biblických příběhů, zvlášť, když z nich škrtáme Boha, nepomáhá, a není to záležitost vědecká, ale filozofická. Člověk se tím staví do role soudce, kdy on sám rozhoduje (nebo vědec, na kterého vložil důvěru), co je pro něj pravda a co ne, a pravda se tak stává relativní, jak v dnešní době často vidíme.
Troufnu si říct, že z rozmělňování a odbožšťování Bible se stává nová strategie kritiků křesťanství. Povolit kousek biblického příběhu a správně ho okomentovat, aby snad někdo nedošel k jinému závěru, než že biblická historie je jen hrubý náčrt historie s stejnými chybami, jaké mají jiné historické dokumenty. Je možné, že jde o důsledek pokroku biblické vědy a lepší apologetiky, kdy obránci křesťanství a biblické historie odrazili již mnoho útoků na pravost Bible a ukázali, že Bible je spolehlivá tak, jak je. Možná proto je dnes trend útočníků měnit „obouruční meč za dýku“. Egyptské rány již nejsou popírány, ale připisovány erupci sopky Santorini v Egejském moři, Noemova potopa katastrofickému vzestupu hladiny Černého moře po konci doby ledové. Textové důkazy o Ezechiášově tunelu jsou ignorovány ve prospěch geologické spekulace, že tunel je starší. Ježíš po vodě nechodil, on stále na hromadě kamenů těsně pod hladinou. A mohli bychom pokračovat.
Všechny tyto zdánlivě zajímavé teorie vedou k jedinému: Boží činy, slovo a konečně i existence jsou popřeny. Naznačovat ale, že jakákoli část Bible je vlastně nepravdivá, je falešná teologie. Bůh nemůže lhát (Židům 6,18) a celá Bible je jeho zjevením (2 Timoteova 3,16).
zdroj: www.creation.com The Red Sea Crossing: can secular science model miracles? John K. Reed a Carl R. Froede Jr.