Dnes bych rád s Vámi prozkoumal tvrzení, že očkování více než jednou očkovací látkou zaráz děti zbytečně zatěžuje a zvyšuje výskyt nežádoucích účinků. Je trendem poslední doby, že očkovací látky jsou slučovány do menšího počtu injekcí. Zatímco dříve bylo očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám zvlášť a očkování proti hepatitidě, Heamophillus influenzae skupiny B a obrně každé zvlášť, dnes je jsou všechny tyto vakcíny v jedné stříkačce. Otázka, zda tato zvýšená nálož je pro dítě zatěžující, resp. jestli nepřetěžuje imunitní systém, je tedy zcela legitimní.
Pokud na ni chceme odpovědět, musíme zjistit, jaká zátěž je pro imunitní systém nadměrná. S jakou náloží mikroorganismů za den je imunitní systém schopen se vypořádat?
Prvně je třeba říct, že nejde o kvantitu. Při infekci, například chřipce, se počty aktivních virových částic (můžeme je s klidným svědomím přirovnat k nepřátelských vojákům) počítají na desítky miliard i více, protože na jednu infikovanou buňku jich připadají desítky až tisíce. Toto normální imunitní systém zvládá s přehledem a ve srovnání s tímto je nálož mikroorganismů nebo jejich částí ve vakcíně zanedbatelná. Co vzbuzuje obavy rodičů, které odpůrci očkování úspěšně rozdmýchávají, je fakt, že imunitní systém musí reagovat při polyvalentním (vícesložkovém) očkování na několik různých mikroorganismů nebo jejich částí (což ale imunitní systém nerozlišuje) zaráz. Je třeba si uvědomit, že imunitní systém reaguje na takzvaný antigen. Antigen je molekulární struktura, bílkovina nebo polysacharid, který je imunitním systémem rozpoznán jako tělu cizí a je proti němu zahájena reakce, ať už v podobě přímé likvidace efektorovými cytotoxickými lymfocyty (druh bílé krvinky) nebo tvorbou protilátek. Daná protilátka se pak váže jen na jeden konkrétní antigen a proti ostatním je netečná. Můžeme ji přirovnat k ostřelovači, který střílí jen po nepřítelích, kteří nosí například zelený baret, zatímco ostatní ignoruje. Proto má imunitní systém řádově milióny i více konkrétních variant protilátek, aby pokryl všechny možné antigeny. Celá situace je ještě složitější, například některé antigeny jsou společné vícero druhům bakterií nebo někdy jedna protilátka je schopna vázat se i na dva podobné antigeny, ale do tohoto bych nerad zabíhal. Povrch průměrné bakterie obsahuje několik desítek různých bílkovin či polysacharidových struktur – antigenů, které bakterii mají usnadnit průnik do hostitele, přežití jeho obranných mechanismů, ale i činnosti jako pohyb nebo rozmnožování. Virus, virová částice, má na svém povrchu antigenů méně, protože je menší a jednodušší, v řádu jednotek nebo několika málo desítek. Při běžné viróze dýchacích cest (kašel, škrábání v krku) se tělo setká s 4-10ti cizorodými antigeny, proti kterým zahájí imunitní reakci, v případě nekomplikované angíny (účastní se jen jeden mikrob, což není vždy pravidlem) je to 25-50 antigenů. Takováto vícecílová reakce imunitního systému je užitečná, protože mikroorganismy, například virus chřipky nebo HIV, mají tendenci některé své povrchové struktury měnit (např. chřipkové antigeny H a N (hemaglutinin a neuraminidáza) vykazují změnu prakticky každý rok, proto mluvíme o chřipce H1N1, H3N2, H5N1 a tak dále, jednotlivé verze daného antigenu jsou odborníky číslovány). Díky tomu, že imunitní systém reaguje na vícero antigenů mikroba, se pak při infekci stane, že přestože jedna nebo dvě povrchové strukury mikroba se změní a imunitní systém tudíž na ně nezareaguje (přesněji zareaguje se zpožděním, protože výchova nových obránců a protilátek trvá v řádu dnů – a infekce by tak několik dní mohla řádit neomezeně, což může být pro napadeného smrtelné), protilátky a obránci proti jiným, dosud nezměněných strukturám na povrchu mikroba zareagují tak, jak mají, a infekce je potlačena.
Z tohoto pohledu je počet antigenů v hexavakcíně na úrovni běžné infekce, čili hodnot, na které je imunitní systém běžně nastaven. Velkým pokrokem v tomto bylo zavedení nebuněčné (acelulární) vakcíny proti dávivému kašli. Ve staré vakcíně proti pertuzi (dávivý kašel) bylo použity usmrcené bakterie, které obsahovaly až 3000 antigenů – takový je prostě počet antigenů na povrchu tohoto rafinovaného mikroba (Bordetella pertusis). Acelulární vakcína vybrala z těchto 3000 molekulárních struktur 2-5 (podle výrobce) antigenů, které jsou imunitním systémem nejvíce a nejsnáze rozpoznávány. Hemophillus influenzae B je ve vakcíně reprezentován dvěmi antigeny, hepatitida B jedním antigenem, zarděnky pěti antigeny a tak bychom mohli pokračovat.
Ve srovnání se staršími vakcínami obsahují ty novější menší počty antigenů právě proto, že obsahují jen antigeny vybrané, ne celé mikroby (byť některé vakcíny s mikroby se zatím nepodařilo nahradit). Nevýhodou takovýchto vakcín je jejich relativně menší schopnost stimulace imunitního systému, a tudíž menší potenciál k navození tvorby protilátek – proto se v řadě případů aplikuje takzvaná booster vakcína – posilovač. Opakované setkání imunitního systému s daným původcem totiž imunitní paměť posiluje, zvyšuje tvorbu protilátek a zesiluje celkovou odpověď na infekční agens. Na druhou stranu acelulární (bez celých mikrobů) nemůže vyvolat onemocnění u jedinců s geneticky daným oslabením imunitního systému, které často nelze zjistit před očkováním. Polyvalentní (vícesložkové) vakcíny podléhají testování, kdy je srovnáván výskyt nežádoucích účinků u osob očkovaných polyvalentní vakcínou ve srovnání s osobami, které dostaly každou jednotlivou vakcínu zvlášť. Dostupná vědecká data neprokázala zvýšený výskyt nežádoucích účinků ve srovnání s vícero očkováními jednotlivými vakcínami.
Přetížení imunitního systému nehrozí ani v časném věku. Imunitní systém dítěte je v akci od samého počátku porodu. První kontakt s bakteriemi nastává většinou již ve chvíli, kdy praskne plodová voda a začíná porod, neboť porodní cesty jsou bakteriemi osídleny. Další bakterie čekají ve vzduchu, který dítě nadechne, a na kůži matky například při kojení. Imunitní systém musí tyto bakterie potlačovat od prvních minut života, jinak by došlo k celkové infekci a smrti. Činnost imunitního systému nepřestává po celý život. Je to geniálně vyprojektovaný mnohosložkový systém. Část imunity novorozenec a kojenec získává od matky kojením, a toto pomáhá překlenout období, než imunitní systém vytvoří ony milionové zálohy protilátek a plně vyladí zpětnovazebné a kontrolní mechanismy a je tudíž zvýšeně zranitelný (byť výskyt infekcí u nekojených dětí není nikterak dramaticky vyšší oproti nekojeným). Přesto již ve dvou měsících je bezpečné (dle sledování a studií) podávání acelulárních a inaktivovaných vakcín, v případě vakcín s živými, oslabenými mikroby se pak doporučuje věk 12 měsíců. Zdravotně nejméně důležitým, ale též ne zcela zanedbatelným benefitem je celkově menší počet, injekcí, což je pro dítě méně traumatizující – alespoň za sebe mohu říct, že injekce pro mě v dětství byl mnohem horší strašák než zubař:-)
Doufám, že jsme dané téma vyčerpali dostatečně. Příště se podíváme na tvrzení, že konkrétní vakcíny způsobují konkrétní nevyléčitelná onemocnění, jako autismus, syndrom náhlé smrti novorozenců (DTP vakcína) nebo roztroušenou sklerozu (hepatitida B vakcína), jak tato tvrzení vznikla a zda mají oporu v konkrétních číslech.
Napsal: MUDr. Ondřej Fischer Použitá čísla pocházejí ze stránek Státního ústavu pro Kontrolu Léčiv, americké FDA (Federal Drug Agency) a www.wuackwatch.org