O očkování, část 3.

V rámci diskuzních fór odpůrců očkování se můžeme někdy setkat s řadou dalších argumentů. V dnešním díle se podíváme na dva z nich. Zaprvé, že nemocí ubývá i bez vlivu očkování v důsledku lepší zdravotní péče a kvalitnější stravy, a zadruhé, že i většina nemocných, kteří dnes nemoc tu či onu dostanou, očkováni byli a tudíž ochrana očkováním není zdaleka stoprocentní a nestojí za spojená rizika. Dovolím si dopředu předeslat, že ač mám proti některým očkováním své výhrady, v tomto se postavím na stranu zastánců očkování.

V literatuře, stavící se proti očkování, jsou tvrzení o ústupu nemocí díky hygieně, kvalitnější stravě a lepší zdravotní péči velmi častá. Jejich společným výstupem je, že vakcíny jsou tedy nepotřebné, resp. vzhledem k jisté míře nežádoucích účinků, kterou jsme již probírali, škodlivé. Je bez diskuze, že zlepšující se socioekonomická situace má na výskyt nemocí příznivý vliv. Lepší a pestřejší výživa a samozřejmě vývoj antibiotik a další, podpůrné léčby, zvýšily šanci, že pacient přežije infekční nemoc. Stejně tak jako zvětšení životního prostoru a zlepšení hygienických podmínek bydlení snížily šance na přenos infekce na další osoby. Ovšem pohled na grafy výskytu infekčních nemocí nám neumožňují nevidět efekt, který zavedení očkování mělo. Níže je například graf č.1, ukazující snížení výskytu spalniček od roku 1940 v Anglii (převzato z wikipedia.commons, přeloženo).

Jsou vidět periodické vzestupy a poklesy výskytu, ale skutečný a trvalý pokles nastává až od roku 1963, kdy se začala šířeji využívat tehdy vyvinutá vakcína proti spalničkám. Stejně vypadají i grafy u ostatních infekčních nemocí, proti kterým je povinné očkování. Výjimkou je hepatitida B, u které situace specifická, což vysvětlím níže. Navíc, pokud by byl úbytek nemoci způsobený skutečně lepší hygienou a celkovým zdravím populace, neměl by klesat i výskyt ostatních, podobně přenášených nemocí, způsobených podobnými patogeny, jako například nachlazení a chřipky?

Dalším dobrým příkladem, vyvracejícím tento mýtus, je vakcína proti invazivnímm kmenům Heamophillus influenzace typu B. Tato nemoc se vyskytovala hojně až donedávna, kdy byla zavedena kongujovaná vakcína pro novorozence (dřívější polysacharidové vakcíny nebyly pro novorozence schválené, a tak se nemoc vyskytovala hlavně u nich). Protože rozhodně nelze říct, že by hygienické podmínky byly nyní lepší než v roce 1990, kdy se vakcína zaváděla, lze jen těžko přičíst praktické vymizení nebezpečných, B-čkových kmenů hemofila aúbytek z 20 000 púřípadů/rok v USA na 1419 případů v roce 1993) něčemu jinému než očkování. Niže na obrázku graf ukazuje pokles výskytu invazivních kmenů Heamophilla skupiny B po zavedení očkování, zatímco výskyt kmenů skupiny E a F, proti kterým se neočkuje (jsou považovány za málo nebezpečné), je beze změny. Omlouvám se, že nemohu nabídnout grafy z České republiky, náš statistický ústav je nemá tak pěkně zpracované jako Angličan:-)

Dětské neštovice (varicela) můžeme také použít do našeho případu. I přes moderní hygienické vymoženosti a stravu a výkonný systém zdravotní péče se vyskytovalo v USA více než 4 miliony případů za rok (údaje z ČR lze rovněž dohledat na internetu – pozn. překladatele). Pokud by hygiena a strava byly skutečně tím klíčovým prvkem, měly bychom očekávat i úbytek dětských neštovic. V současné době je však dostane prakticky každé dítě. Vakcína proti varicele existuje, není však součástí povinného očkování v ČR. Je možné ji vyžádat dobrovolně, vzhledem k ale relativně neškodnému průběhu dětských neštovic (byť byly popsány ojedinělé případy těžkých zánětů mozku s trvalými následky) se o jejím plošném zavedení neuvažuje.

Nakonec se můžeme podívat na zkušenosti z některých rozvinutých zemí, které pod tlakem protiočkovacích zájmových skupin očkování v určitých oblastech omezily, čímž došlo k poklesu proočkovanosti populace. Proočkovanost populace je klíčový prvek v celém boji proti infekčním nemocem, neboť brání šíření infekčního mikroorganismu na osoby, které z některých důvodů být očkovány nemohou (děti s vrozenou poruchou imunity) nebo děti, které již získanou ochranu ztratily (např. po chemoterapii či transplantaci kmenových buněk třeba z důvodu leukémie, anebo prostě mají horší imunitní systém). K omezení očkování došlo konkrétně ve Velké Británii, Švédsku a Japonsku. Tyto tři země omezily očkování proti černému kašli z obav před nežádoucími účinky této vakcíny (včetně mnohokrát skloňovaného, ale nikdy neprokázaného autismu). Efekt byl rychlý a dramatický. Ve Velké Británii došlo k omezení očkování v roce 1974 a následovala epidemie černého kašle v roce 1978 s více než 100 000 případy za rok a 36 úmrtími v témže roce. Srovnejte prosím s řádově desítkou případů vážných nežádoucích (žádný smrtelný) účinku očkování proti pertusi za rok v Británii. V Japonsku došlo po poklesu proočkovanosti populace z 70% na 20-40 procent k vzestupu incidence (výskytu za rok) z 393 případů (rok 1974) na 13 000 případů + 41 úmrtí v roce 1979. Ve Švédsku, které má jeden z nejlepších systémů zdravotní péče a výborné socioekonomické podmínky pak z 700 případů (1981) na 3200 v roce 1985. Stejné efekt lze předpokládat u jakékoli nemoci, proti které se očkuje, a současně ukazuje, že dobrá hygienta a zdraví nezabrání návratu nemoci, a tudíž na ni tyto faktory nemohly působit ani v první době.

Ze současnosti můžeme uvést epidemii záškrtu (diftérie) v zemích bývalého Sovětského svazu, která vznikla po zhroucení SSSR (s pádem centrálního režimu došlo i k zhroucení zdravotnického systému v periferních republikách sovětského bloku, jako Kazachstán, Uzbekistán, Mongolsko apod.). Opět došlo k poklesu proočkovanosti dětské populace a rovněž se přestalo provádět booster (posilovací) očkování v dospělosti, což vedlo k vzestupu výskytu záškrtu v těchto oblastech z 839 případů v roce 1989 na takřka 50 000 případů a 1700 úmrtí v roce 1994.

Oponentni častokrát zmiňují hepatitidu B jako důkaz, že očkování výskyt nemoci neovlivňuje. Výskyt hepatitidy B totiž významně neklesá, i když se proti ni očkuje. Je to však jediná z „očkovacích“ nemocí. Podstata zdánlivého chybějícího výsledku očkování je v tom, že novorozenci, kteří se začali očkovat v roce 1991 (zavedení povinného očkování), nebudou nemocí reálně ohroženi až do věku cca 12-15 let, neboť hepatitida B se přenáší krví, injekčními jehlami (drogy) a sexem. Očekávaný pokles se tedy logicky projeví až s tímto časovým odstupem. Pokles výskytu hepatitidy B tedy můžeme očekávat v následujících letech. Očkuje se však již v dětství, neboť nelze zcela zaručit, že se malé dítě s hepatitidou nesetká – např. infikovaná jehla na dětském pískovišti – a pak již je na očkování pozdě.

Jiným mýtem v oblasti očkování je, že většina lidí, kteří onemocnění danou nemocí, byli očkovaní, což má ukazovat, že očkování není účinné. Tento argument se v protivakcinační literatuře vyskytuje dosti často. Absolutní čísla skutečně takto vyznívají například v případě epidemie spalniček, kdy počty očkovaných, kteří onemocněli, převyšují počty nemocných neočkovaných – pro úplnost vakcína proti spalničkám patří mezi ty výborně účinné (98% účinnost).

Tento zdánlivý paradox můžeme vysvětlit dvěma faktory. Zaprvé, žádná vakcína není stoprocentně účinná. Aby byla vakcína bezpečná, mikroorganismus musí být zabit nebo alespoň oslaben. Protože imunitní systém žádného člověka není úplně stejný (stejně jako např. vzhled), může se u některých lidí stát, že imunitní systém mrtvého mikroba nevyhodnotí jako dostatečnou hrozbu a imunita nevznikne. Proti běžným dětským nemocem mají vakcíny účinnost 85%-95%. Zadruhé, očkování lidé o dva až tři řády přečíslují neočkované. Zkusíme ještě jeden malý hypotetický příklad: Ve škole je 1000 žáků, žádný z nich nikdy neměl spalničky. 995 žáků je očkovaných, 5 není. Když se ve škole objeví spalničky (předpokládejme, že se s virem setká každý žák), onemocní všech 5 neočkovaných, ale také 20 očkovaných dětí, protože spalničková vakcína má účinnost 98%. Lze tudíž napsat, že 80% dětí, které onemocněly, bylo očkovaných… Ale také lze napsat, že onemocněla jen 2% očkovaných dětí, zatímco neočkovaných 100%. Ono informace lze prodávat různě, a to i ne zcela upřímně.

Věřím, že jsem vás dnes vyčerpal dostatečně. V posledním díle našeho seriálu se podíváme na argumenty, že vakcíny způsobují trvalé poškození zdraví jako je autismus, neztišitelný pláč novorozenců, syndrom náhlé smrti nebo roztroušenou sklerózu. Zkusíme najít objektivní odborné práce, které tento výskyt sledují. Stejně jako v případě dnešních argumentů totiž ne vždy odpůrci, ale ani zastánci očkování používají informace zcela čestně a správně. Právě působení na emoce a obavy lidí, v případě očkování zejména matek, je totiž cestou, kterou se neupřímní lidé obou skupin snaží získat další stoupence. Zůstává tak pravidlem, že nejlépe je se řídit vlastním selským rozumem po načtení relevantních a kvalitních informací. Doufám, že Vám dnešní článek v tomto ohledu byl alespoň k malému užitku.

Převzato a upraveno pro české podmínky z článku Dr. Stephena Barreta – www.quackwatch.com

Přeložil: MUDr. Ondřej Fischer

Číselné údaje v tomto článku pochází z amerického centra Kontroly a prevence nemocí, grafy pak z wwwnc.cdc.gov