Jedním z důvodů odmítání očkování některými lidmi jsou obavy z možných nežádoucích účinků. Odpůrci zmiňují četné případy vážného poškození zdraví očkovaných osob, zejména dětí. Jaké je reálné riziko?
Paradoxně nejde o žádnou novou věc pod sluncem. Již v roce 1802 proběhla ve Velké Británii kampaň proti nově zaváděnému očkování proti pravým neštovicím oslabeným virem kravských neštovic. Odpůrci očkování tehdy tvrdili, že po očkování mohou různé části těla nabývat částečně kravského tvaru. Kampaň neměla reálný základ, nicméně zvěst šla od úst k ústům a utichla, až když se propagátoři očkování nechali sami naočkovat. Zůstává tak pravdou, že ne každá „zaručená“ pravda je pravda.
Pravdou je, že nežádoucí reakce doprovází očkování prakticky vždy. Dělí se na lokální a celkové, dále lehké a vážné. Nicméně ne každá nežádoucí reakce je skutečně nežádoucí. Velká část těchto reakcí patří k odpovědi imunitního systému na vakcínu a je nezbytná pro tvorbu protilátek, byť pro očkovanou osobu může představovat dočasné nepohodlí.
Nejčastější „nežádoucí“ reakcí je bolestivost, otok, zarudnutí a zduření v místě vpichu, někdy též spojené s zduřením mízních uzlin. Tato reakce souvisí právě s odpovědí těla na vakcínu a je projevem, že vakcína dobře funguje. Tyto reakce vznikají v důsledku produkce hormonům podobných látek, cytokinů a interleukinů, které v imunitním systému fungují jako poslíčci a přenašeči signálu. Stejným mechanismem vzniká i zvýšená teplota, která očkování může provázet. Vážnou reakcí pak může být vznik abscesu v místě vpichu (1 : 60 000 – 100 000 podaných dávek, zpravidla způsobeno zavlečením bacilů do kůže injekcí) nebo vysoká horečka, křeče, neurologické projevy nebo neutišitelný pláč trvající déle než tři hodiny. Další možností je alergická reakce. U vakcín, obsahujících živé oslabené viry, může v případě podání osob s defektním imunitním systémem dojít velmi vzácně i k rozvoji onemocnění, proti kterému měla vakcína chránit.
Stojí tedy očkování za to? Není lepší nechat věcem „přirozený průběh“? Nebylo by dobré vnášet do věci svoje pocity a názory, jak se dnes často děje na internetových diskuzích, chci se raději držet faktů. K jejich získání lze využít hlásící systémy, jako například americký VAERS (Vaccine Adverse Events Reporting System). Údaje z nich ukazují, že výskyt těch reálně nebezpečných nežádoucích účinků se vyskytuje v řádu jedna ku tisícům až miliónům. Cíleně se teď nebudu zabývat těmi lehkými nežádoucími účinky, jako je mírně zvýšená teplota. Ty se dají snadno vyřešit Paralenem nebo Nurofenem. Někdy je obtížné určit, zda nežádoucí účinek nebo i smrt nastaly čistě v důsledku podání vakcíny nebo zda se uplatnila souhra více faktorů. Z údajů ve sledovacím systému VAERS lze za tři roky spolehlivě přisoudit očkování jen jedno úmrtí. Takto závažná událost se typicky vyskytne u jedince s vrozeně defektním imunitním systémem či některým klíčovým genem a nelze dopředu předvídat. Obecně je však riziko vážného nežádoucího účinku očkování deseti až stonásobně menší než riziko vážného či smrtelného průběhu onemocnění, proti kterému očkování má chránit. Například u černého kašle je riziko trvalého poškození zdraví při onemocnění 71x vyšší než riziko poškození zdraví vakcínou a riziko smrti na černý kašel je 4x vyšší než z vakcíny. Je třeba tedy přemýšlet v širších souvislostech, než jen se soustřeďovat na možná rizika.
Slyšel jsem též argument, že když budou ostatní očkovaní a moje dítě ne, tak se nemoc přece nebude stejně vyskytovat a moje dítě ji nemůže tedy chytit, a tak je očkování zbytečné. Promiňte, že teď budu možná příliš ostrý, ale toto je velmi sobecký a bezohledný názor. Matematické a epidemiologické modely ukazují, že aby se infekční agens (bakterie, virus) nemohl šířit, musí být 95% procent lidí v populaci imunních (tedy očkovaných). Za těchto podmínek není v populaci dost vnímavých lidí, po kterých by virus či bacil přeskakoval na další oběti. Za takovýchto podmínek jsou chráněni i ti, kdo se očkovat nesměli, napřiklad pro vrozené poruchy imunity nebo alergii na očkovací látku. Pokud si výše zmíněnou větu řekne více než 5% lidí, začíná problém a infekce se znovu objevuje a začíná řádit. Vždyť nemáme zodpovědnost jen za sebe, ale také za druhé. Odborně se tomuto jevu říká kolektivní imunita. Není platný ani argument, že se daná nemoc již nevyskytuje. Z nemocí byl vyhuben pouze virus pravých neštovic. Je znám případ z Holandska, kdy jistá náboženská sekta odmítla hromadně očkování proti dětské obrně právě na podkladě argumentu, že obrna se již drahně let v Holandsku nevyskytla, a následně se virus v sektě přesto záhadně objevil a onemocnělo několik desítek dětí, některé z nich s trvalými následky. Většina mikroogranismů totiž není vázána jen na člověka amůže přežívat v půdě či vodě nebo zvířecích hostitelích (např. chřipka).
Pokud jde o nejvážnější nežádoucí účinky, buďme více konkrétní. Například po očkování proti spalničkám se může vyskytnout zánět mozku (encefalitida) a mozkových blan (jeden na milion aplikovaných očkovacích látek), po vakcíně proti záškrtu, tetanu a černému kašli byl popsán neutišitelný pláč trvající několik hodin, ale bez prokázaných následků (1:100), křečový stav (1:1750) a onemocnění mozku zvané encefalopatie (jeden až deset případů ku milionu). Každý rodič by měl uvážit na základě ověřených a přesných informací riziko, které tyto účinky pro dítě představují. V tomto se musím zařadit na stranu obhájců očkování. Samotné riziko dané nemocí je pravidelně vyšší než statisticky malé riziko poškození z očkování. Například při spalničkách je riziko vážného zápalu plic 1:20, riziko zánětu mozku 1:2000 (kdežto po vakcíně 1 ku milionu), riziko smrti na spalničky 1:3000. Riziko zánětu mozku při příušnicích 1:300. Riziko úmrtí na záškrtu je podle údajů z infekčních klinik 1:20, riziko úmrtí na tetanus 1:33, riziko úmrtí na černý kašel 1:20, riziko těžkého zápalu plic 1:8 a riziko encefalitidy 1:20 (oproti postvakcinační encefalopatie u téže vakcíny 1-10 ku milionu). Názorný příklad: v roce 1975 bylo v Japonsku přerušeno očkování proti černému kašli, protože tehdy používaná stará vakcína (obsahující mrtvé mikroorganismy) byla podezřelá z vyvolávání syndromu neutišitelného pláče dětí a křečí (frekvence 1:1750). Vznikla tedy vlna nedůvěry, řada lidí očkování odmítla a k tomuto se přiklonily i státní autority. Před přerušením očkování bylo v Japonsku hlášeno 400 případů černého kašle a deset úmrtí na černý kašel za rok. Za tři roky po přerušení očkování bylo hlášeno 13000 případů černého kašle a 113 úmrtí. Na základě těchto čísel byl očkování obnoveno.
Vakcína, která by neměla žádné nežádoucí účinky, vyrobit nelze, stejně jako perpetum mobile. Výrobci se snaží bezpečnost zvýšit vyřazováním starých vakcín obsahujících živé oslabené či mrtvé zbytky infekčních mikroorganismů a nahradit je vakcínami z čištých bílkovin nebo polysacharidů typických pro daný mikroorganismus. Takovéto vakcíny mají menší riziko vážných nežádoucích účinků a nemohou vyvolat u osoby s narušenou imunitou dané infekční onemocnění. Jejich nevýhodou je nižší potenciál k navození tvorby protilátek a tudíž někdy potřeba přeočkovávat doplňkovými dávkami vakcíny. Lze však spolehlivě a zodpovědně říct, že výhody očkování bohatě převažují rizika.
Napsal: MUDr. Ondřej Fischer