101 důvodů pro mladou Zemi, část 1/4

První část našeho seriálu o tom, že Bible a poctivá věda nejsou v rozporu, právě naopak…

Biologické důkazy pro mladou Zemi

1. Opakované nálezy nemineralizovaných krevních cév, červených krvinek a proteinů v dinosauřích kostech jsou konzistentní se stářím fosilií („zkamenělin“) v řádu tisíců let, ale ne 65+ milionů let, jak tvrdí proevoluční paleontologie. Jmenovitě byly nalezeny: dinosauří červené krvinky, krevní cévy, bílkoviny hemoglobin, osteokalcin, kolagen, histony a DNA. Všechny tyto látky a struktury vydrží v přírodě tisíce až desetitisíce let, než se rozloží, ale ne miliony let.

2. Zachovalá DNA, která byla úspěšně extrahována z bakterií, údajně starých 425 milionů let, zpochybňuje teorii staré Země, protože DNA v přírodě nemůže existovat déle než pár tisíc let. Bakterie „Lazar“ – úspěšně oživená bakterie, nalezená ve slaných inkluzích, která má být údajně 250 milionů let stará (podle údajného stáří soli), ukazuje, že sůl nejspíše tak stará nebude (pozn. překladatele: biomolekuly v originální formě nemohou fyzicky vydržet bez degredace tak dlouho) – viz odkaz „Slaná sága“.

3. Naměřená míra degenerace lidského genomu – narůstající počet mírně škodlivých mutací v každé generaci – je konzistentní se stářím lidského genomu v rámci tisíců let, nikoli milionů – viz např. Sanford, J., Genetic entropy and the mystery of the genome, Ivan Press, 2005; review knihy a interview s autorem. Tomuto trendu odpovídají i matematické modely lidské populační genetiky, které též ukazují, že genomy jsou mladé, v řádu tisíců let – viz Sanford, J., Baumgardner, J., Brewer, W., Gibson, P. and Remine, W., Mendel’s Accountant: A biologically realistic forward-time population genetics program, SCPE 8(2):147–165, 2007.

4. Údaje z teorie ‘mitochondriální Evy’ (sledování počtu a měření rychlostí mutací mitochondriální DNA – která se dědí jen od matky) ukazují na společného ženského předka lidstva před několika tisíci lety.

5. Celosvětově velmi nízká variabilita DNA sekvence mužského Y chromozomu ukazuje na recentní počátek lidstva, nikoli miliony let – za tuto dobu by měl být počet mutací o několik řádů vyšší.

6. Řada „zkamenělých“ kostí, datovaných jako miliony let staré, jsou jen málo mineralizovány. To odporuje obecně uznávanému velkému stáří planety. Viz např. článek: Dinosauří kosti – jak jsou vlastně staré?

7. Některé nalezené „zkamenělé“ rourky mořských červů, datované na údajných 550 milionů let, jsou měkké a ohebné a zjevně se stále skládají z původních organických sloučenin (originální výzkum zde).

8. Ve zkamenělinách není očekávaný poměr R- a L- aminokyselin 50:50, jak by měl po milionech let být. Živé organismy mají v těle drtivou převahu L-forem (enantiomerů) aminokyselin, po jejich smrti poměr pomalu klesá k chemicky a fyzikálně přirozenému přírodnímu poměru 50:50. Ke kompletní racemizaci (tj. poměru 50:50) dochází již po pár tisících letech.

9. Žijící zkameněliny – medúzy, graptoliti, latimérie podivná, stromatolity, wolemie vznešená a stovky dalších. Není žádný vědecký důvod, proč by se jeden druh za miliony (v případě stromatolitů miliardy) let neměl změnit vůbec, a druhý se proměnit k nepoznání (např. z červa stát člověk).

10. Přerušované sekvence zkamenělin. Například latimérie nebo wolemie (a další „indexové“ fosilie) jsou zastoupeny v určité staré horninové vrstvě, v dalších, údajně mladších vrstvách jejich zkameněliny pak chybí, ale daný druh žije v současnosti (viz „živoucí fosilie“, bod 9). Tyto diskontinuity vypovídají o tom, že skalní formace nelze interpretovat jako rozsáhlé geologické věky – jak se latimérie vyhýbaly 65 milionů let tomu, aby žádná z nich nikdy nezkameněla? Viz např. článek Lazarův efekt: vzkříšení hlodavce.

11. Věk nejstarších žijících organismů na zemi, stromů sekvojí, je konzistentní se stářím planety v řádu tisíců let.

Geologické důkazy pro mladou Zemi

12. Nedostatek zkamenělých rostlin v některých horninových vrstvách, které obsahují hojné zvířecí zkameněliny – například jurská formace Morrison v americké Montaně. Viz: Origins 21(1):51–56, 1994. Rovněž pískovce Coconino v Grand kaňonu obsahují četné zvířecí stopy, ale jsou prakticky prosté pozůstatků rostlin. To vede k myšlence, že tyto skalní vrstvy nepředstavují ekosystém tehdejší doby, pohřbený před miliony let tak, jak byl a žil (a jak tvrdí evolucionisté). Pozorovaný jev je více konzistentní s transportem a uložením materiálů v rámci přírodní katastrofy, jmenovitě globální (tzv. Noemovy) potopy. V takovém případě ovšem horninový záznam přestává být podporou teorie staré Země.

13. Tlusté, ostře ohnuté horninové vrstvy bez známek lámání či tavení, například Kaibabské zakřivení v Grand Canyonu, ukazují na rychlé ohnutí ještě nezpevněných sedimentů (písková zrna nejsou vlivem tlaku a tahu prodloužena, jak by měla být, pokud by hornina byla již pevná). Toto je konzistentní s rychlým vznikem horninových vrstev při biblické potopě, ale ne uniformitarianistickým modelem. Viz odkaz Zakřivená země.

14. Polystrátové fosilie (zkameněliny sahající přes vícero geologických vrstev) – kmeny stromů v uhlí (např. araukárie, hustořadce, fyloklady v uhelných vrstvách jižní polokoule). Polystrátové stromy se rovněž vyskytují v Yellowstonském zkamenělém lese, v Joggins v Novém Skotsku a na dalších místech. Na severní polokouli jsou to např. polystrátové zkamenělé kmeny plavuní v uhlí. Polystrátové fosilie svědčí proti interpretaci geologických vrstev jako dlouhovznikajících útvarů (není reálné, aby strom čněl půl milionu let z horniny, než je postupně úplně zasypán, do té doby x krát shnije), naopak ukazují na rychlé pohřbění organického materiálu při katastrofické události.

15. Experimenty ukazují, že i v přírodních podmínkách může uhlí vznikat velmi rychle: hnědé uhlí v řádu týdnů, černé v řádu měsíce. Není potřeba milionů let, naopak, dlouhá doba by mohla být překážkou existence uhlí, protože stoupá pravděpodobnost permineralizace (náhrady organických složek anorganickými), což zuhelnatění brání.

16. Experimenty ukazují, že ropa může vznikat v přírodních podmínkách rychle – v řádu týdnů.

17. Experimenty ukazují, že opály mohou vznikat za přírodních podmínek rychle – v řádu týdnů, ne milionů let, jak se dříve tvrdilo.

18. Známky rychlé, katastrofické formace uhelných ložisek svědčí proti většinou uváděnému miliony let trvajícímu, postupnému vzniku uhlí. Nálezy slojí ve tvaru Z se zdají spíše nasvědčovat jediné rozsáhlé události, která vytvořila uhelné vrstvy.

19. Zaznamenané případy rychlého zkamenění dřeva eliminují potřebu dlouhých časových period a jsou v souladu s teorií mladé Země.

20. Klastické hráze a hroty (průniky usazené horniny z jedné horninové vrstvy vybíhající jako hroty do vrstvy nad ní) ukazují, že vrstva horniny byla ještě měkká, když se vytvářela vrstva horniny nad ní. To dramaticky snižuje potřebbný časový rámec pro vznik geologických vrstev. Viz například Walker, T., Fluidizační hroty: důkazy globální vodní katastrofy, Journal of Creation (TJ) 14(3):8–9, 2000.

21. Para(pseudo)konformity – když jedna stará (např. druhohorní) vrstva horniny leží pod vrstvou výrazně mladší (např. čtvrtohorní) s chyběním odpovídajících vrstev mezi nimi, a přitom mezi oběma vrstvami nejsou žádné známky eroze, jak by měly být – (tzv. plochá mezera). Toto ukazuje, že horninové vrstvy nelze brát jako pomalu, miliony let vznikající zpevněné nánosy. Příkladem je například coconinský pískovec a hermitská břidlice v Grand kaňonu (mezi kterými desetimilionová mezera), kdežto jinde v centrální Arizoně se mezi nimi nachází pískovcová formace Schnelby hill. Viz Austin, S.A., Grand Canyon, monument to catastrophe, ICR, Santee, CA, USA, 1994 and Snelling, A., Případ „chybějícího“ geologického času, Creation 14(3):31–35, 1992.

22. Přítomnost efemérních značek (dopady dešťových kapek, vlnek, zvířecích stop) na hranicích parakonformit ukazují, že svrchní horninové vrstvy se ukládaly ihned po uložení spodní vrstvy, nikoli po miliony let (za tu dobu by stopy na povrchu eroze tisíckrát smazala). Viz odkaz para(pseudo)conformity.

23. Vmezeřování přilehlých geologických vrstev, které od sebe má dělit mnoho milionů let ukazuje na fyzikální nemožnost milionového stáří horninových vrstev. Viz opět Případ „chybějícího“ geologického času; mississippiské a kambrijské vrstvy: : 200 millionoleté otazné okno, CRSQ 23(4):160–167.

24. Chybění bioturbace (narušení vrstev usazených hornin činností rostlin a živočichů (např. díry po žížalých a červech, prorůstání kořenů stromů) na rozhraní parakonformit (plochých mezer) podporuje tezi, že horninové vrstvy vznikaly krátce po sobě, ne v průběhu milionů let, jak tvrdí evoluční biologové.

25. Takřka kompletní chybění vrstev hlíny kdekoli v geologickém sloupci. Geologové tvrdí, že našli množství fosilní hlíny (tzv. paleosol, paleopůda), ale tato je dosti odlišná od hlíny, jaká vzniká zvětráváním hornin dnes, a nemá rysy, které hlínu nyní charakterizují. Každá prozkoumaná paleopůda vykazovala odlišnosti od té současné. Pokud horniny vznikaly miliony let za hojnosti života na Zemi, měl by geologický sloupec naopak obsahovat hojně hlíny (měla by dokonce dominovat nad skalními vrstvami), a není žádný důvod se domnívat, že by dávná hlína měla být odlišná od současné. Viz též Klevberg, P. and Bandy, R., CRSQ 39:252–68; CRSQ 40:99–116, 2003; Walker, T., Paleosoly: kopání hlouběji pohřbívá námitky proti geologii Potopy, Journal of Creation 17(3):28–34, 2003.