Když jsi v nouzi, pomůže ti kolize

Pokud trochu sledujete astronomií, můžete si všimnout, že od dob naší školní docházky prodělaly astronomické teorie určitý vývoj. V 90. letech mne ve škole učili, že Slunečné soustava vznikla z disku prachu a plynu (tzv. nebulární hypotéza1) před 4,6 miliardami let, kdy se částečky plynu a prachu postupně shlukovaly, gravitací nabalovaly další částečky, až vznikly planety. Poměrně nudný a pomalý proces. Pokud by jste slyšeli přednášku současného astronoma, teorie už zdaleka tak nudná není. Současná nebulární hypotéza zahrnuje srážky planet, ničivé dopady asteroidů, migrace plynných obrů, roztrhané měsíce, roztříštěná a znovu skládaná nebeská tělesa. Podle proponentů šlo o dramatický proces, ve kterém hrály velkou roli katastrofy. Ale je to přesvědčivá věda? Nebo je to kreativní příběh?

zpracováno podle článku: Cosmic catastrophes, Spike Psarris, https://creation.com/Cosmic-catastrophes

Bible uvádí, že Bůh stvořil Zemi a zbytek Sluneční soustavy během stvořitelského týdne, a to včetně Slunce, planet, měsíců, asteroidů, komet a další prvků. Oproti tomu sekulární, uniformitarianistický model počítá s nebulární hypotézou, vznikem Sluneční soustavy z oblaku prachu a plynu. Technicky není tento model přímo spjat s evolucí, ale je pro evoluci nezbytný, protože vytváří časový rámec oněch 4,6 miliard let, a sami sekulární astronomové termín „evoluce“ při popisu dějů trvajících dlouhé věky často používají, např. ve spojení „evoluce Sluneční soustavy“ a místo nebulární model se často používá i označení evoluční model, oproti kreacionistickému (stvořitelskému).

Problémem je, že evoluční model (nebulární hypotéza) nemůže vytvořit Sluneční soustavu, jak ji známe dnes. Ač je neustále propagován v učebnicích, přednáškách, televizi i jiných médiích, a používané počítačové animace jsou graficky velmi přesvědčivé, fyzika stojí proti němu a Sluneční soustava porušuje předpovědi evolučního modelu v mnoha oblastech. Pokusíme se je vyjmenovat níže a schválně, jestli si všimnete něčeho zajímavého.

Merkur – je příliš hustý. Podle evolučního modelu by planeta měla mít menší hustotu, než je2. Takže sekulární astronomové přišli s verzí, že Merkur skutečně vznikl mnohem méně hustší-denzní (a větší), ale později náraz masivního asteroidu způsobil ztrátu onoho lehčího materiálu, který tvořil povrchové vrstvy, a zůstaly jen hutnější, spodní vrstvy, které nyní tvoří Merkur.

Země – má měsíc (jménem Měsíc), ale nebulární hypotéza nedává při iniciálním formování Země prostor pro vznik tak velkého planetárního měsíce. Závěr: podle této teorie Země měsíc dříve neměla, ale poté do ní narazil masivní asteroid, a z vyvrženého materiálu se pak zformoval náš Měsíc. Asteroid narazil zrovna v správném úhlu a rychlosti (při jiných úhlech a rychlostech by Země byla zničena, nebo by nebylo vyvrženo do vesmíru dost materiálu na tvorbu Měsíce). Hypotetický asteroid má dokonce jméno, Theia.

Venuše nemá klasické měsíce žádné a podle nebulární teorie, by stejně jako Země, mít neměla, potud tedy v pořádku. Nicméně problém s Venuší je, že rotuje opačným směrem než Slunce a jiné planety, tzv. retrográdně, což podle platných fyzikálních zákonů při platné nebulární teorii nesmí (viz fyzikální zákon zachování hybnosti – protoplanetární disk rotoval určitým směrem, tělesa z něj pocházející tedy musí rotovat stejným směrem). Rozpor se vysvětluje v evolučním rámci takto: Venuši přisuzuje v dávné minulosti náraz masivního asteroidu, který směr její rotace převrátil na opačný (retrográdní). Náraz musel být masivní (malý nepřetočí planetu do opačné rotace), takže lze očekávat opět vyvržení materiálu do vesmíru a vznik měsíce – jako u Země. Jenže Venuše měsíc nemá, natož velký, takže závěr některých evolucionistů3 je, že Venuše původně měsíc měla, ale pak jej druhá kolize s dalším asteroidem zničila.

Mars – má v současnosti jen velmi tenkou atmosféru. Nicméně evolucionisté z různých důvodů chtějí, aby měl Mars v minulosti hustou atmosféru. Odpovědí je, jak správně hádáte, náraz masivního asteroidu, v jehož důsledku Mars část atmosféry ztratil. Přesněji – ztratil magnetické pole, bez nějž si planeta vůči tlaku slunečního větru nemůže atmosféru dlouhodobě udržet. Náraz asteroidu má tak též vysvětlovat, proč má Mars slabší magnetické pole, než by podle sekulární teorie dynama měl mít. Po tak masivním dopadu však nejsou na Marsu stopy.

Jupiter – má pro změnu příliš mnoho tzv. nepravidelných měsíců (jde o měsíce obíhající daleko od planety, po ekcentrických drahách, vesměs nekulatého tvaru). Většina z nich obíhá retrográdně, proti směru rotace planety. Žádný z nich se nemohl podle nebulární hypotézy zformovat na své současné orbitě (nesedí jednak tvar orbit, jednak retrográdní oběh). Závěr je, že tyto měsíce vznikly jinde a byly zachyceny gravitací Jupitera. Nicméně gravitační záchyty jsou velmi málo pravděpodobné5, protože objekt se musí přibližovat pod přesně daným úhlem a rychlostí (totéž platí např. pro vesmírné sondy – a tyto rychlosti a úhly se pečlivě počítají, jinak se manévr sondě nepodaří). Pokud tyto přesné parametry nejsou splněny, asteroid buď skončí v atmosféře planety, nebo je planeta katapultuje od sebe do vesmíru. Představa, že přes 90 měsíců takto letělo kolem zrovna pod správným úhlem a rychlostí je dosti přitažená za vlasy, a tak se i od ní upouští ve prospěch alternativní teorie, která – překvapení – vznik vysvětluje srážkami některých měsíců s okolními měsíci a asteroidy6.

Saturn – má rovněž velké množství nepravidelných měsíců. Jejich vznik se vysvětluje směsí gravitačních záchytů a srážek navzájem.

Uran – rotuje obráceně, než má. Zatímco ostatní planety se kolem Slunce točí jako káča, Uran se valí jako míček, přivrácený k Slunci severním pólem. Nebulární hypotéza neumožňuje vznik takové situace při formování planety. Závěr jejich zastánců tedy je, že Uran vznikl ve „správné“ poloze, a pak náraz masivního tělesa změnil jeho rotační osu, doslova jej převrátil na bok. Poté teprve měl Uran získat své měsíce, protože ty obíhají podle jeho rovníku, čili též „nakolmo“ proti dobrým zvykům v Sluneční soustavě. Náraz masivního tělesa by totiž dráhy případných dřívějších měsíců rozrušil, takže by skončily buď v planetě, nebo ve vesmíru. Povrch jednoho Uranova měsíce, Mirandy, vypadá velmi neobvykle. Aby se vysvětlily jeho zvláštní rysy, odvolávají se někteří evolucionisté ne na jednu, ale pět kolizí s asteroidy či měsíci7.

Neptun – má velký, retrográdně obíhají měsíc jménem Triton. Protože nebulární hypotéza zakazuje přirozeně se vyskytující retrográdní orbity (porušuje to zákon zachování hybnosti, jestli protoplanetární disk rotoval jedním směrem, musí tělesa z něj vznikající rotovat tímže směrem), byla retrográdní orbita Tritonu dříve vysvětlována kolizí. Triton známky nějaké větší kolize nevykazuje, takže jedna z teorií je, že Triton byl původně měsíc jiné planety8 (dostala i jméno – Amphitrite), které ho Neptun ukradl. Po planetě Amphitrite však nejsou dnes ani stopy. Proč? Měla se srazit s Neptunem nebo Uranem a být zcela zničena.

Jak vidíte, kolize jsou povolávány jako vysvětlení dlouhého listu problémů, který má nebulární model vzniku Sluneční soustavy. Kreacionisté jsou často obviňování, že věří „nevědeckému“ modelu a globální Noeho potopa je označována jako jednorázová katastrofa, neopakovatelná, tedy vědecky neověřitelná a mimo oblast vědy. Toto obvinění je falešné, viz např. zachovalé měkké tkáně fosilií, důkazy rychlého zkamenění, geologie kaňonů atd., ale o tom až někdy jindy. Nicméně obdobné rozhořčení evolucionistů nad zapracováním mnoha neopakovatelných, jednorázových, nedokazatelných katastrof do nebulární hypotézy chybí. Jak „vědecký“ je tedy evoluční model? Věda by měla být založena na důkazech a pozorováních. Jediný důkaz pro většinu z oněch zmíněných planetárních, měsíčních a asteroidových kolizí však je ten, že pokud by se nestaly, nebulární hypotéza by byla vyvrácena.

A není bez zajímavosti, že podle nebulární hypotézy by některé planety Sluneční soustavy neměly existovat vůbec – konkrétně Uran a Neptun, protože v dané vzdálenosti od Slunce nemohlo být na počátku pro vznik tak velkých planet již dostatek materiálu. Vznikla tedy teorie, že tyto planety vznikly blíže Slunci a později migrovaly dále od něj9,10,11,12. Hovoří se o tzv. migrační teorii. Opět hlavní důkaz pro tuto teorii je, že bez ní nebulární hypotéza nesedí. Naopak proti ní svědčí oběžné dráhy těchto planet, které jsou takřka kruhové, s nízkou odchylkou od ekliptiky (mimo Pluta, to už ale není, chudák, planeta) a nevykazují žádné atypické rysy.

Počítačové modely dále ukazují, že částečky prachu a plynu nemají samy příliš tendenci se shlukovat, spíše se při srážce odrážet nebo rozpadat. Dalším problémem nebulární hypotézy je, že rostoucí protoplanety (tzv. planetesimály) by byly pohybem v oblaku prachu a plynu zpomalovány třením, což by vedlo k jejich nevyhnutelné pohybové spirále smrti směrem ke Slunci a nakonec zániku shořením.

Výše popsané kolize a migrace jsou zmiňovány v tzv. Nice modelu (dle francouzského města Nice) z roku 2004. Počítačové simulace, ve kterých výše popsané migrace a kolize figurují, vychází příznivě zhruba v 50% případů za předpokladu přesně definovaných vstupních podmínek (a i při nich je v 33% Uran nebo Neptun vyvržen ze Sluneční soustavy a ve zbylých planety shoří ve Slunci). Tyto podmínky zahrnují mimo jiné např. ukončení protoplanetárního disku ve vzdálenosti 5 AU (astronomických jednotek) před Sluncem – jinak zmiňované tření v oblaku plynu a prachu planety zpomaluje a dovádí po spirální dráze až do Slunce, kde shoří. Materiálu disku měl být v tomto scénáři „odfouknut“ slunečním větrem do vzdálenosti 5 AU, krátce poté, co vznikly tzv. vnitřní planety (Merkur, Venuše, Země a Mars – Země je ve vzdálenosti 1 AU, tj. 150 milionů kilometrů od Slunce) – kdyby byl odfouknut brzy, nevznikly by tyto planety, kdyby později, skončily by všechny planety ve Slunci. Dále musí disk končit ve vzdálenosti 30 AU od Slunce a obsahovat hodně materiálu. Ve vesmíru, kolem vzdálených hvězd, však pozorujeme disky spíše řidší a dosahující do vzdálenosti 100-300 AU od mateřské hvězdy. Dalším speciálním parametrem musí být předpřipravená přítomnost většího množství objektů za dráhou Saturnu (typu trpasličích planetek alá Pluto, Eris apod.), které mírně upravují oběžné dráhy Jupiteru a Saturnu. Bez těchto přesně načasovaných „pošťouchnutí“ pro Saturn a Jupiter Uran a Neptun neskončí v modelu na pozicích, kde je dnes vidíme. Problémem však je přítomnost planetárních měsíců, hlavně těch velkých, jejichž oběžné dráhy by takovéto cestování tam a zpět spolehlivě zničilo (a měsíce by skončily buď nárazem v planetě, nebo odvržené do hlubokého vesmíru).

Dalším problémem pro nebulární model jsou stále častější objevy exoplanet (tj. planet mimo Sluneční soustavu, u nějaké jiné hvězdy). V mediích se objevují často, většinou s úvahou, že by zrovna na této nové exoplanetě mohla být voda a život, protože se nachází v zajímavé vzdálenosti od hvězdy (tzv. obyvatelná zóna). Poslední takový případ v médiích byl začátkem srpna – planeta GJ 357 d. Další výzkum však ukázal, že na planetě vychází výpočty průměrná teplota -57 až -64 °C, což je pro život velmi nepříznivá teplota. Autoři pak vyslovili (zatím nijak nepodloženou) naději, že planety by mohla mít např. hustou atmosféru alá Venuše, takže třeba teplota na povrchu je vyšší a život by tam přece jen mohl být… Problém s exoplanetami je však jiný. Skoro všechny exoplanety jsou objekty větší a hmotnější než Země a velká část z nich jsou plynní obři, kteří se však nacházejí velmi blízko mateřské hvězdě (blíže než Jupiter), což by podle nebulární teorie nemělo být. Tito blízcí plynní obři se navíc pohybují po excentrických či elipsoidních drahách. Pro vznik plynného obra je potřeba „zima“, ne horko poblíž hvězdy a jejich vznik se tak očekává dále od ní (ale ne ve vzdálenosti našeho Uranu a Neptunu, tam už je zase příliš málo materiálu pro jejich vznik). Ovšem blízkost obra hvězdě a nekruhová dráha se naopak očekává, pokud zohledníme ono brzdění plynem a prachem, vedoucí k spirále smrti – pádu planety do hvězdy. Jenomže pokud by platil zase tento případ, neměl bych tu sedět a psát já ani číst vy, protože i Země by měla být už dávno zničená… Sluneční soustava se tak v mnohém liší od ostatních hvězdných soustav a čím víc ji poznáváme, tím více se zdá, že Slunce i ostatní parametry Sluneční soustavy (např. Jupiter, který efektivně chrání vnitřek naší soustavy před bombardováním asteroidy atd.) byly speciálně navrženy pro podporu života.

Co říct závěrem? Sluneční soustava tak, jak ji vidíme teď – jinými slovy: aktuální důkazy – jsou v rozporu s nebulární hypotézou a tedy evoluční teorií. K záchraně evolučního modelu od faktů musí tedy sekulární astronomové vynalézt sérii nedokazatelných příběhů – vždyť jak lze vyvrátit existenci planety, která už neexistuje?

Je třeba podotknout, že jako kreacionisté nepopíráme význam kolizí a dopadů asteroidů v naší Sluneční soustavě13. Důkazy o ní vidíme na mnoha místech naší planety i jiných tělesech, například dopadové krátery na Měsíci. O těchto kolizích však víme proto, že po sobě nechaly důkazy. Naopak o kolizích, které jsou nezbytné pro nebulární hypotézu, vesměs žádné důkazy nemáme. Důkazy jsou spíše proti nim, například nedávná analýza měsíčních hornin ukázala, že Měsíc nemůže pocházet z nárazu asteroidu do Země, protože měsíční horniny obsahují stále vodu14 . Tato voda by měla být pryč, vypařena, kdyby došlo k nárazu, který horninu roztavil a vymrštil do vesmíru. Jiným příkladem jsou Uranovy měsíce, které případnou kolizi Uranu s jiným hmotným tělesem nemohly přežít, a jejich uspořádání do současné soustavy až po kolizi je též krajně nepřesvědčivé.

Nebesa skutečně vypravují o Boží slávě, jak říká Žalm 19.

Literatura

  1. Sarfati, J., Solar system origin: Nebular hypothesis, Creation 32(3):34–35, 2010.
  2. Mercury—the tiny planet that causes big problems for evolution, Creation 26(4):36–39, 2004.
  3. Alemi, A. and Stevenson, D., Why Venus has no moon, Bulletin of the American Astronomical Society 38:491, 2006. Abstract available at adsabs.harvard.edu.
  4. “None of the suggested mechanisms, including gas-drag, pull-down, and three-body capture, convincingly fit the group characteristics of the irregular satellites. The sources of the satellites also remain unidentified.” Jewitt, D., and Haghighipour, N., Irregular satellites of the planets: products of capture in the early solar system, Annual Review of Astronomy and Astrophysics 45:261–295, 2007. Abstract available at arjournals.annualreviews.org/loi/astro.
  5. “[T]he original size-frequency distribution of the irregular moons must have significantly evolved by collisions to produce their present populations.” Nesvorný at al., Capture of planetary satellites during planetary encounters, The Astronomical Journal 133(5):1962–1976, 2007; iopscience.iop.org/1538-3881/133/5/1962.
  6. verity01.jpl.nasa.gov/sse/planets/profile.cfm?Object=Ura_Miranda, 24 May 2010.
  7. Desch, S., and Porter, S., Amphitrite: A twist on Triton’s capture, LPI Contribution No. 1533, 41st Lunar and Planetary Science Conference, held March 1–5, 2010 in The Woodlands, Texas, p. 2625. Available at www.lpi.usra.edu/meetings/lpsc2010/pdf/2625.pdf, 24 May 2010.
  8. Jupiter—King of the planets and testament to our Creator, Creation 30(3):38–40, 2008.
  9. Saturn—the ringed planet, Creation 30(4):18–20, 2008.
  10. Uranus—the strange planet, Creation 24(3):38–40, 2002.
  11. Neptune—monument to creation, Creation 25(1):22–24, 2002.
  12. Faulkner, D., A biblically-based cratering theory, Journal of Creation 13(1):100–104, 1999; Spencer, W.R., Response to Faulkner’s ‘biblically-based cratering theory’, Journal of Creation 14(1):46–49, 2000.
  13. npr.org/templates/story/story.php?storyId=92383117&ft=1&f=1001, 24 May 2010.