Venuše

Venuše je co do velikosti v naší Sluneční soustavě planetou nejvíce podobnou Zemi a je jí blízká též její polohou. Obíhá zhruba v ¾ vzdálenosti od Slunce, co naše Země. Venuše je ale také zajímavou učebnicí, ze které se můžeme dozvědět mnohé o vzniku Sluneční soustavy a dokonce – překvapivě vzhledem k tomu, že jde o rozpálenou pustinu – o Potopě. Ne všechna data, kterými nás Venuše zásobuje, jsou totiž v souladu s udávaným dlouhým stářím vesmíru. Fakta a údaje čerpám z článku Johnatana Sarfatiho na https://creation.com/venus-cauldron-of-fire.

Podle sekulární astronomie Sluneční soustava (Slunce a planety) vznikla z kondenzací oblaku plynu a prachu, druhu mlhoviny. Hovoříme o tzv. nebulární hypotéze. Ta nelze z řady důvodů (pořadí událostí, potřebný věk atd.) nijak smířit s biblickou zprávou o stvoření světa a má řadu vědeckých problémů.3 Venuše je součástí hned několika z nich.

První a velký problém je, že nebulární hypotéza předpovídá, že vlivem rotace mlhoviny budou všechny z ní vzniklé planety rotovat ve stejném směru (prográdně). Jde o fyzikální zákony zachování momentu hybnosti a energie. Ale Venuše rotuje kolem své osy směrem opačným – retrográdně. Sekulární vědci se problém snažili vysvětlit či spíše obejít tím, že Venuše dříve rotovala prográdně, ale vlivem vyboulení povrchu se vlivem gravitačních a slapových sil Země její rotace postupně zpomalovala, až se převrátila do opačného směru. Zde jsou však dva velké problémy, a sice že slapové síly klesají se čtvercem vzdálenosti, a tudíž vliv Země na Venuši je dost minimalistický, a dále že Venuše v současné době žádné vyboulení nemá, je dokonce ještě více kulatá, než Země. Takže v reálu není pro retrográdní rotaci žádné sekulární vysvětlení.

Rovněž chemické složení Venuše je jiné. Například poměr izotopů vzácného plynu argonu (36Ar a 40Ar) je 300x větší než na Zemi. Pokud by byla nebulární hypotéza správná, měl by být tento poměr izotopů na Zemi a Venuši podobný. Velký rozdíl v složení oblaku plynu v relativně malém regionu (vzdálenost Venuše – Země) prapůvodní mlhoviny je vysoce nepravděpodobný.

Třetím velkým problémem pro evolučně smýšlející astronomy je magnetické pole. Magnetické pole Země je samo o sobě dobrým důkazem pro design a rychlost úbytku jeho energie, stejně jako geologické důkazy rychlých změn polarity v minulosti, výborným důkazem pro mladou planetu Zemi.4 Venuše však magnetické pole má naprosto minimální – méně než 1 / 25 000 toho zemského. Teorie velkého třesku a z ní odvíjející se teorie formace hvězd a planet (vč. nebulární teorie) vysvětlují přítomnost magnetického pole planet pomocí mechanismu sebeudržujícího dynama. Pro slabost (či spíše neexistenci) magnetického pole Venuše se používá její mnohem pomalejší rotace kolem své osy (Venuše se otočí kolem své osy 1x za 243 pozemských dní). Ale i Merkur se otáří pomalu (1x / 58.82 dní) a je menší a přitom je jeho magnetické pole 5x silnější než Venušino. Naopak Mars rotuje skoro stejně rychle jako Země (1,03 dne), ale jeho magnetické pole má sílu jen 1 / 10000 toho zemského.

Oproti tomu kreacionistický model vzniku a perzistence magnetického pole planet fyzika dr. Russella Humpreyho tuto slabost předpovídá.5 Jeho teorie předpovídá, že když byly planety stvořeny, začínaly s magnetickým polem, které určoval degenerující elektrický proud v jádře. Čím menší bylo jádro planety a čím horší vodič elektřiny byl materiál, který se jádro tvořilo, tím rychleji magnetické pole sláblo. Má se obecně za to, že Venuše má menší a méně vodivé jádro než Země, a tudíž její magnetické pole je nyní již velmi slabé, tak jak předpovídá Humpreyho model. Stejně předpověděl sílu magnetického pole Uranu a Neptunu tak, jak ji později změřily vesmírné sondy Voayger 1 a 2.

Ale tím problémy Venuše s miliardami let nekončí. Její povrch, jak ukazují radary sondy Magellan, vypadá stále velmi mladý. Nachází se na něm vysoké hory, včetně Mount Maxwell (11 000 metrů nad tzv. průměrnou výškou povrchu (ekvivalent zemské hladiny moře u jiných planet) a riftová údolí, z nichž nejdelší dosahuje délky 9000 km, štítové sopky, strmé srázy a hladké pláně. Chybí projevy milionů let eroze, které bychom očekávali – při tlusté bouřlivé atmosféře a vysokých teplotách lze očekávat vznik obřích písečných a prašných bouří. Rovněž počet dopadových kráterů po meteoritech – jen 935 – je podstarně menší, než by měl být, kdyby na povrch dopadaly 4 miliardy let.6 Jejich rozmístění je poměrně uniformní. Vznikla tedy teorie, že povrch Venuše byl kompletně zrecyklován před 800-300 miliony let sopečnou a tektonickou aktivitou.6 Právě na základě dat z Venuše vznikla teorie katastrofické subdukce desek, která je základem nového modelu globální potopy (tzv. katastrofické deskové tektoniky). Navíc 84 procent kráterů nejeví žádné známky modifikace erozí atd.6 Důkazy se tak zdají nasvědčovat spíše recentní epizodě meteorické spršky, jak navrhují kreacionisté Dr. Faulkner a Spencer. 7

Země a Venuše jsou si velmi blízké velikostí, hustotou a gravitací. Venuše se nachází zhruba v ¾ vzdálenosti od Slunce co Země. Tyto zdánlivě malé rozdíly však vedou k obrovskému rozdílu v teplotách.

Země je v ideální vzdálenosti od Slunce, a má také ideální atmosféru, s mírným skleníkovým efektem, hlavně díky přítomnosti vodní páry (0,15%), ale též oxidu uhličitého (0,03%). To umožňuje zůstat vodě v tekutém stavu. Země je zatím jediným známým tělesem ve vesmíru, kde se voda v tekutém stavu nachází, s možnou výjimkou podpovrchového oceánu na Europě.

Naopak Venuše, jen o trochu blíže Slunci, je již dost horká na to, aby docházelo k uvolňování CO2 z uhličitanových hornin, např. vápence. To má za následek stupňující se skleníkový efekt typu, který by na Zemi nikdy nemohl nastat. V jeho důsledku má Venuše tloustou afmosféru o tlaku 90 našich atmosfér, což odpovídá tlaku v hloubce 1 km pod mořem zde na Zemi. Díky skleníkovému efektu je povrch Venuše tak horký, že se na něm taví olovo a rudě září. Žádná z velkých molekul, nezbytná pro život, nemá na Venuši šanci přežít. Tlusté mraky dále odrážejí 76% slunečního světla. Proto je Venuše tak jasná. Některé chemikálie v její atmosféře pohlcují světle modré světlo, takže se Venuše jeví nažloutlé. I přesto však část světla proniká na povrch, takže sovětské sondy Venera 9 a 10 odeslaly pozoruhodné snímky Venušina povrchu, dříve, než byly atmosférickým tlakem rozdrceny. Atmosféra Venuše je dokonce tak tlustá, že ohýbá světlo a případný pozorovatel by mohl vidět celý povrch Venuše z jednoho místa jako ze dna obří misky. A aby toho nebylo málo, venušina mračna obsahují namísto vody koncentrovanou kyselinu sírovou a pravděpodobně i krystaly FeCl3.

Závěrem lze říct, že Venuše je pozoruhodná planeta, která funguje jako ukazatel a památník časů, které neodpovídají miliardám let evoluce. Zato odpovídají dobře mladé Sluneční soustavě, stvořené před několika tisíci let. Kromě své vlastní krásy též ukazuje, jak je Země jemně vyladěná pro podporu lidského i jiného života.