Noc, kdy jsem si koupil vodní filtr

Nedávno jsem narazil na novinku v podvodné léčbě rakoviny – vodíkovou vodu a ozonovou vodu. Při hledání materiálů o těchto „novinkách“ jsem pak našel velmi vtipný článek chemika dr. Schwarzce z McGillovy univerzity. Dovolil jsem si jej bez úpravy přeložit. Popisuje velmi dobře, jak funguje psychologie alternativní „medicíny“. Dále už ale nechám mluvit autora…


autor: Joe Schwarcz, Ph.D., originál článku na https://www.quackwatch.org/01QuackeryRelatedTopics/filter.html, bez úpravy textu.

Byla to temná noc a zuřila bouře. Opravdu. Tu náhle někdo zaklepal na dveře. Na prahu stál dobře oblečený gentleman. Představil se a začal rovnou rétorickou otázkou: „Máte zájem o zdravý životní styl?“ Chvilku jsem zvažoval, že setkání ukončím slovy „ne, raději chci, aby mi byla zima, byl jsem nemocný a hladový“, ale přemohl jsem se – vždyť proč bych ho nenechat říct, co chce – a pozval jsem jej dovnitř.

„Vidím, že máte v kuchyni vodovodní kohoutek,“ začal muž hovořit a předvedl své bystré pozorovací schopnosti. Přiznal jsem se, mírně ironicky, že jsem si tak nějak vybral dům s vodovodem vevnitř, ačkoli by nošení kýblů s vodou od studny uprostřed kanadské zimy jistě mohlo mít nějaké zdravotní benefity. „Ale nepijete tu vodu, že ne?“ pokračoval. Jako bych se přiznával k nějakému zločinu, odpověděl jsem, že ji nejen piju, ale dávám ji také své kočce. Zdálo se, že to toho muže silně znepokojilo: „Víte, jsou v ní chemikálie!“ Trošku ho zarazilo, že tato děsivá informace mě nešokovala a nezmrazila mi hrdlo, a tak se rozhodl, že musí použít těžší dělostřelectvo. „Neviditelné chemikálie,“ vysvětloval. V té chvíli jsem už měl dobrou představu, o co tu jde, ale čas ještě neuzrál pro lekci chemie.

„Chtěl by jste ty neviditelné chemikálie vidět?“ zeptal se muž. Než jsem měl šanci odpovědět, jak lze vidět něco neviditelného, začal rozbalovat vybavení ze svého kufříku. Výbava vypadala působivě. Šlo o jakési elektrické zařízení s párem kovových tyčí, které vypadaly jako elektrody. Dále mě poprosil o sklenici vody z vodovodu. Začichal k ní, a zjevně přesvědčen, že voda je dostatečně toxická, do ní vložil elektrody. Pak, s výkřikem „A teď sledujte!“ zapojil zařízení do zásuvky. Během třiceti vteřin se voda začala kalit, a to minuty získala odpudivý žlutavý zákal. „Vidíte!“ vykřikl muž triumfálně, odkazujíc na nevyřčenou myšlenku, že elektrický proud vypuzuje ty škodlivé chemikálie z roztoky. Toxiny byly předtím pohodlně rozpuštěny, do chvíle, než je elektřina z roztoku vypoklonkovala…

A pak přišel knokaut. Vyndal ze zavazadla vodní filtr a připojil ho k vodovodnímu kohoutku. Načepoval další sklenici vody a zahájil s ní stejný test, který předtím provedl s moji toxickou vodou, ale tentokrát byly výsledky dramaticky jiné. Žádný žlutavý rosol, protože ty jedovaté chemikálie byly vyfiltrovány! Jistě je pár stovek dolarů za zázračný filtr je malá cena za zdraví rodiny. Ale, pokud bych byl stále nepřesvědčen, obchodník mi řekl, že má spoustu dokumentů a studjí, které podporují jeho tvrzení. Měl skutečně řadu novinových výstřižků o různých nebezpečích, které číhají v vodovodní vodě, včetně svědectví experta, jak chlor, který se používá k dezinfekci vody, byl použit v první světové válce jako otravný plyn. Znovu sáhl do masky. Očekával jsem, že vytáhne plynovou masku – zajímalo mne, jak si troufnul zacházet s mojí jedovatou vodou bez řádné ochrany. Ale ne, místo masky vytáhl ortho-tolidin. Informoval mne, že tato substance dokáže prokázat přítomnost chlóru ve vodě. Moje vodovodní voda bez diskuze obsahovala chlór.

Poté mne muž požádal, abych strčil pár prstů do další, čerstvě natočené sklenice vodovodní vody (natočené opět bez filtru), a pár minut počkal. Poté vodu otestoval ortho-tolidinem a tentokrát se žádný žlutý zákal neobjevil. To proto, že toxický chlór se mi mezitím vstřebal do těla! Bylo mi řečeno, že stejný proces se odehrává, když se sprchuji. Není ale potřeba se přestat umývat: filtrovaná voda žádný chlór již neobsahuje, a on má i filtr, který lze nasadit na sprchu. Touto dramatickou demonstrací moje lekce toxikologie a chemie skončila.

Nebylo to lehké, ale kousal jsem se do jazyka a nechal demostraci proběhnout celou. Nereagoval jsem ani na obchodníkovou tvrzení o raketově stoupajícím výskytu rakoviny, tělu přetíženém toxiny a vědcích vyrábějících smrtelné chemické směsi. Odolal jsem touze poukázat, že průměrná délka života stále stoupá a že zatímco výskyt některých druhů rakoviny stoupá, jiných klesá. Dokonce jsem spolknul i poznámku, že zavedení chlorování vody byl nejspíše největší pokrok ve veřejném zdraví v historii. Ale teď byla řada na mě. Čas dát obchodníkovi mojí vlastní lekci chemie.

Začal jsem tím, že jsem vzal sklenici žlutě zkalené vody, té, ve které už ty zlé chemikálie nebyly neviditelné. Než mě prodejce mohl zarazit, udělal jsem to, co v jeho očích muselo vypadat jako pokus o sebevraždu, a vodu vypil. Musel si myslet, že jsem se zbláznil. Ale věděl jsem, co dělám, žádné riziko nebylo. Žlutý kal nepocházel z neviditelných chemikálií, které elektřina vytěsnila z roztoku. Pocházel z jedné z elektrod. Šlo o prostou elektrolýzu, běžný chemický postup, kdy se ponoří dvě elektrody do vody a mezi nimi prochází elektrický proud. To způsobuje, že voda se rozpadá na kyslík a vodík. Ale pokud je jedna z elektrod ze železa, reaguje železo s vodou a vzniká žlutý oxid železitý, alias rez.

Vysvětlil jsem svým očím nevěřícímu obchodníkovi, že vlastně jsem vypil trochu rzi, čili vlastně železo jako potravinový doplněk. Rozhodl jsem se své představení ještě zvýraznit, a nasypal jsem do jeho filtrované vody pár zrníček soli a poté ponořil eketrody. Během vteřin se začal tvořit žlutý zákal. Prodejce byl v šoku. Jsem já nějaký kouzelník? Byl zmatený. Vysvětlil jsem mu, že voda vede elektřinu, jen pokud obsahuje rozpuštěné ionty, a jeho filtr ionty zjevně odstraňuje. Takže žádné vedení elektřiny, žádný zákal. Ale když se přidá troška soli, elektřina může opět procházet a železná elektroda opět tvoří rez. Abych dokázal, že mám pravdu, vyměnil jsem železnou elektrodu za hliníkovou a vybídl ho, ať moji vodovodní vodu znovu vyzkouší svou aparaturou. Tentokrát se žádný žlutý kal nevytvořil.

Dále jsem se zaměřil na problém s chlórem. Načepoval jsem dvě sklenice vodovodní vody a postavil je na stůl. Vložil jsem pár prstů do jedné a požádal prodejce, aby podržel druhou. Po pár minutách jsme obě natestovali na přítomnost chlóru. Ani v jedné ze sklenic chlór nebyl. Vysvětlil jsem mu, že chlór z vody uniká do vzduchu, ne do těla. Nebyl jsem si jistý, jestli moje argumenty a předváděčka zabraly. Prodejde podotknul, že zákal se v přefiltrované vodě neudělal, takže filtr musel něco změnit. Na takovou logiku těžko argumentovat.

Nebyla to zdaleka jediná příležitost, kdy jsem měl co do činění s nasloucháním pozoruhodným chemických historkám a úžas budícím tvrzením. Práce na poli vědy obnáší také představování vědy skrze knihy, časopisy a televizi a žádosti o konzultace. Za více jak dvacet let mě navštívila řada doma či v práci podnikavců, kteří buď žádali můž názor na nějaký produkt, nebo se mě snažili nalákat do podnikání s nějakým zázračným produktem, který léčí všechno. Už jsem viděl a slyšel skoro všechno: krystaly, magnety, pyramidky, bezpočet dietních doplňků, složitá schémata na redukci hmotnosti,s peciální leje, oxygenované vody, deoxygenované vody, odstraňovače pachu, vytvářeče pachů, exotické ovoce, ionizující náramky, rostliné lektvary, antioxidanty všeho druhu, likvidátory parazitů, terapeutická skla, deodoranty na nohy, magnetizéry vody, léčivé ručníky i speciální vodu s živočišným uhlím k neutralizaci „nežádoucích“ účinků fazolí.

Velká většina lidí, které jsem potkala potkávám, to myslí dobře a nesnaží se ostatní podvést. Ale sdílejí nerealistický a příliš zjednodušený pohled na to, jak svět funguje. Tvrdhohlavě omílají termíny jako toxiny, chemikálie, a jedy a nerealisticky vyzdvihují „přírodní“ substance. Většina z nich chápe jen vágně pojetí molekul, chemických reakcí a výzkumných metod. Mají malé pochopení síly placeba nebo zmatek, který může vzniknou spoléháním na slovní tvrzení. Je pravdou, že věda nemá odpovědi na všechno a i vědci se můžou mýlit, držet se vědeckých metod je zatím to nejlepší, co máme.

Většina mé profesionální práce se snaží demystifikovat vědu – poskytnout pár vědeckých vhledů do práce našeho složitého světa. Doufám, že poskytováním vysvětlení fenoménů pomůžu druhým pochopit, jak věda funguje, a současně položit pevné základy solidního myšlení.

To vše jsem samozřejmě měl na mysli, když jsem potkal prodejce vodního filtru. Mohl jsem ho „dovést k vodě“, ale nemohl jsem ho donutit takzvaně vodu vypít. Moje předváděčka a vysvětlení měly nějaký efekt, protože když jsem mu nabídl šálek čaje, vypil ho, navzdory tomu, že byl z té mojí vodovodní vody. Nakonec jsem se rozhodl, že už jsem ho pomučil dost, a že bych ho měl odměnit za to, že odseděl celou lekci chemie. Málem spadl ze židle, když jsem mu řekl, že ten filtr koupím. Samozřejmě to nemělo nic společného s jeho nerealistickou demonstrací. Měl jsem v plánu již delší dobu koupit filtr s aktivovaným uhlím. Tyto zařízení dokáží odstranit řadu nežádoucích chemikálií, které unikají vodovodnímu čištění, například trihalometany. Jejich koncentrace ve vodě je zanedbatelná, americké a kanadské zákony povolují koncentrace do 100 části na milion (ppb), což se pokládá za zdraví bezpečné, přesto jsem jako chemik raději, když ve vodě nejsou. A zatímco chlór bez diskuze zachraňuje miliony životů tím, že zabíjí ve vodovodní vodě bakterie, mě osobně voda bez chlóru prostě více chutná.

A tak jsem mu napsal šek, dal informační brožuru o chemii a doufal, že si z dnešní návštěvy odnesl nějaké poučení. Ta noc byla pro něj temná a bouřlivá více než pro mě. Pozoroval jsem ho z okna, jak zamířil k dalšímu domu. Po cestě se ale tento muž, kterého tak trápily chemikálie v mé vodě, zastavil, vytáhl cigaretu, a zapálil ji. Co víc dodat.

Dr. Schwarcz je ředitel McGill University, katedry chemie a společnosti (veřejné chemie?)