Radioaktivní datovací hrátky

Obecně se má mezi lidmi za to, že desítky různých radioaktivních datovacích metod dávají v geologii stejné výsledky. Tento názor je rozšířený minimálně mezi ateisty, kteří o něj opírají svou víru v miliardy let. Lze se však s ním setkat i mezi lidmi věřícími, pro které naopak představuje problém. Je tomu ale skutečně tak?

— přeloženo z originálního článku: Radioactive dating methods – Ways they make conflicting results tell the same story, Dr. Tas Walker B.Sc. Hons, Ph.D., dostupné na https://creation.com/radioactive-dating-anomalies —

Zkamenělé dřevo z lomu v anglickém městě Banbury, zhruba 130 km severozápadně od Londýna, bylo datováno pomocí uhlíku C14 na 20.7-28.8 tisíc let.1 Nicméně věk vápence, ve kterém dřevo vězelo, byl určen na 183 milionů let. Takže tu máme rozpor.

Je zajímavé, že tento či další obdobné rozpory nechávají mainstreamové geology chladnými.

Diamanty z dolů v Jihoafrické republice a Botswaně a též z aluviálních naplavenin v Guiney (Západní Afrika) obsahují měřitelná množství uhlíku C14, zhruba na úrovni desetinásobku dolní detekční meze laboratoří.2 Podle uhlíku C14 jsou tyto diamanty 55 700 let staré. Nicméně hornina, ve které diamanty vězí, je datována na 1 – 3 miliardy let. Opět rozpor.

Vzorky horniny z lávového domů sopky Svaté Heleny (USA) byly datovány draslík-argonovou metodou na 350 000 let. 3 Amfibolitové minerály, které ale byly z horniny izolovány a testovány samostatně, všek vycházely více než dvakrát tak staré – 900 000 let. Dva vzorky jiného extrahovaného minerálu, pyroxenu, dávaly stáří 1,7 milionu a 2,8 milionu let. Které z těchto čísel je správné? Jednoduše žádné, protože hornina pochází prokazatelně z erupce z roku 1980…

Kreacionističtí vědci zmapovali takto již desítky anomálií a datovacích rozporů. Je překvapivé, že mainstreamové geology to netrápí. Jejich víra v miliardy let je pevná a nějaká vědecká data ji nemohou rozhodit. Podobné datovací rozpory dokáží vždy s troškou fantazie nějak vyřešit.

V známé učebnici isotopové geologie Gunter Faure vysvětluje různé radioaktivní datovací metody, včetně tzv. isochronové metody. Když se výsledky analýzy většího množství horninových vzorků vynesou na graf a tvoří přímou linku, dokáže z nich vědec vypočítat věk vzorků. Nicméně Faure varuje čtenáře, aby vyšlé stáří nekriticky přijímali.

Jako příklad dává lávu z východní Afriky, z oblasti na hranicích Ugandy, Zairu a Rwandy. O lávě se ví, že je relativně mladá, z historického věku (tj. několika posledních tisíc let)4, nicméně rubidium-stronciová isochronová metoda dává stáří 773 milionů let. Znepokojuje to nějaké vědce? Ne. Jejich víra je absolutní, klíč leží v interpretaci výsledků. Faure uvádí, že v takovém případě (tj. pokud to vychází jinak, než má), by se linie v grafu neměla interpretovat jako isochronová, ale jako tzv. směsná linie. Jak tedy poznáme, kdy nám v grafu vyjde isochrona a kdy linie směsná? Nijak. Jediná cesta, jak zjistit, jestli je to ta či ona linie je porovnat data s tím, co očekáváme, že vyjde. Pokud to vyjde tak, jak jsme čekali (věřili), je čára v grafu isochrona a je to o.k., pokud je stáří v rozporu, je to směsná linie a na vypočítaná data se nedá spolehnout. Zajímavá logika…

Podobné rozpory v datovacích metodách se týkají všech datovacích metod, nejen těch zmíněných. Jako další příklad uvěďmě anfibolitovou horninu z jihovýchodní Indie. Okudaira et al. měřil isochronovými metodami stáří této horniny. Rubidium-stronciovou metodou vyšel věk 481 milionů let, samarium neodymovou metodou 824 milionů let5. Přimělo to výzkumníky k pochybnosti o těchto dvou metodách? Nikoli. Rozpor vyřešili opět vhodnou interpretací výsledků. Uvedli, že vyšší stáří odpovídá stáří, kdy hornina procházela tzv. metamorfózou, menší stáří že odpovídá pozdějšímu zahřátí horniny. Jak to ví? To neuvádí a ani není přesvědčivá metoda, jak to zjistit.

Ještě jeden případ – vulkanický pluton v jižní Indii6. Pomocí metody olovo-olovo vyšlo stáří neseparovaného vzorku horniny na 508 milionů let. Slída z horniny izolovaná pomocí draslík-argonové metody – 450 milionů let. Zirkonové krystaly v hornině obsažené pomocí metody uran-olovo – 572 milionů let. Tři rozdílné vzorky ze stejného kamene, tři metody, tři výsledky. Vědecký tým to opět nevedlo k pochybnostem o daných metodách, ale naopak k tvořivé kreativitě. Prohlásili, že ty rozdílné věky vyšly proto, že velké vulkanické těleso plutonu chládlo postupně mnoho milionů let a tak byly jednotlivé minerály ovlivněny různým způsobem. Z problému tak vytvořili nový objev, který chtějí potvrdit dalšími výzkumy (zatím se jim to nepodařilo).

Konflikty v radioaktivním izotopovém datování jsou hlášeny z celého světa a od všech datovacích metod. Měřítkem v rozhodování o tom, které datum je „správné“ a které špatné, se stalo očekávání, jak by měla být podle konvenční geologie daná hornina stará, nikoli data sama. Takovýto postup ale lze těžko označit jako vědecký. Kreacionističtí geologové věří, že pravá historie planety země a hornin je zaznamenána v Bibli. Protože Bible je věrohodná historicky, považujeme za vědecky validní interpretovat datovací metody tak, aby zapadaly do biblického časového rámce zhruba 6000 let historie. Pokud zohledníme katastrofické modely celoplanetární potopy a s ní spojené extrémní tektonické činnosti včetně období zrychleného rozpadu radioizotopů, o čemž svědčí např. mikroskopická radiohala polonia a jiné výsledky projektu RATE II, nemusíme navíc ani naměřená data selektovat a cenzurovat. Pro úplnost – nedávný výzkum dokázal, že např. i žula může vznikat rychle a nevyžaduje desítky milionů let chládnutí plutonických těles v zemské kůře. O tom ale až někdy příště.

OF.

Literatura

  1. Snelling, A., Geological conflict: Young radiocarbon date for ancient fossil wood challenges fossil dating, Creation 22(2):44–47, 2000; creation.com/geological-conflict.
  2. Baumgardner, J., 14C evidence for a recent global flood and a young earth; in: Vardiman, L., Snelling, A. and Chaffin, E., Radioisotopes and the Age of the Earth, Vol. II, Institute for Creation Research, California, USA, pp. 609–614, 2005. See also Diamonds: a creationist’s best friend, Creation 28(4):26–27, 2006; creation.com/diamonds.
  3. Austin, S.A., Excess argon within mineral concentrates from the new dacite lava dome at Mount St Helens Volcano, Journal of Creation 10(3):335–343, 1996; creation.com/lavadome.
  4. Faure, G., Principles of Isotope Geology, 2nd ed., John Wiley & Sons, New York, pp. 145–147, 1986.
  5. Okudaira, T., Hamamoto, T., Prasad, B.H. and Kumar, R., Sm-Nd and Rb-Sr dating of amphibolite from the Nellore-Khammam schist belt, S.E. India: constraints on the collision of the Eastern Ghats terrane and Dharwar-Bastarcraton, Geological Magazine 138(4):495–498, 2001; geolmag.geoscienceworld.org/cgi/content/abstract/138/4/495.
  6. Miyazaki, T. and Santosh, M., Cooling history of the Puttetti alkali syenite pluton, Southern India, Gondwana Research 8(4):576–574, 2005.