Supererupce a původ života

Před časem jste mohli na našich stránkách číst o problému, který pro zastánce vysokého, evolučního stáří Země představuje tzv. paradox mladého Slunce. Slunce před udávanými 3,5-4 miliardami let by totiž podle uznávaného modelu života hvězdy (dle naturalistické teorie) mělo mít nižší zářivost než nyní, takže na Zemi by nemohla voda existovat v kapalném stavu. To by ovšem znamenalo jediné: žádný vznik života. Zastánci „staré“ Země vymýšlejí různé problém-obcházecí teorie, jako např. skleníkové plyny, které měly teplotu Země zvyšovat, rozsáhlou sopečnou činnost1 anebo vznik života v okolí horkých, hlubokooceánských vývěrů2. Důkazy ale chybí. S tím, jak stoupá množství vědeckých dat o Slunci a okolních blízkých hvězdách, se však objevil další problém, se kterým se bude muset proevoluční věda vypořádat – problém solárních supererupcí.3

Přeloženo z www.creation.com, autor: Andrew Sibley, odkaz na původní článek zde, publikováno v Journal of Creation 31(1):111–115—April 2017

V populární literatuře se často můžeme setkat s tvrzením, že planet podobných Zemi musí být ve vesmíru milióny. Je pozoruhodnou škodou, že jak na potvoru se u hvězd blízkých Zemi žádná taková nevyskytuje. Detailnější zaměření se na problematiku ale ukazuje, že s počtem zemi podobných planet to nebude tak žhavé. Dřívější optimistické odhady (miliony planet) zohledňovaly relativně málo parametrů. Ukazuje se však, že parametrů nezbytných k tomu, aby planeta udržela kapalnou vodu a relativně stálo teplotu, musí být podstatně více, od vzdálenosti od hvězdy přes chování hvězdy nebo rotační parametry planety až po planetární chemii. Jedním z těchto faktorů je i aktivita a výkon mateřské hvězdy. A tím se dostáváme k problému supererupcí.

Asi každý ví, že na Slunci dochází k tzv. slunečním erupcím. S rozvojem pozorovací techniky (např. dalekohledy na vesmírných satelitech) byly obdobné erupce pozorovány i na hvězdách blízkých Zemi. Pozorování okolních hvězd však ukázalo zajímavou věc: Slunce je mimořádně klidná a stabilní hvězda.

Naturalistická věda tvrdí, že Slunce od svého vzniku před 4,5 miliardami let prodělalo proměny v čase. Podle výše naťuknutých tvrzení mělo být v období 4-3,5 mld let o 30% slabší. Svítivost (luminosita) hvězdy může být určena podle Stefan-Boltzmannovy teorie, pokud s hvězdou zacházíme jako s černým tělesem – zářičem (viz středoškolská fyzika – černé těleso je modelové ideální těleso, které pohlcuje veškeré na něj dopadající záření). Rovnice (pro fajnšmekry) zní: L = 4πR2σT4 (kde σ = Stefan-Boltzmannova konstanta, T je teplota a R poloměr hvězdy).

Naturalistické teorie dále dedukuje, že Slunce muselo mít ve svém mládí mnohem vyšší rychlost rotace. Vychází se přitom ze zákona zachování hybnosti, kdy kolapsem molekulárního mraku vodíku do hvězdy dochází ke koncentraci momentu hybnosti a vzniklé těleso díky mnohem menší velikosti (než měl původní mrak) musí podstatně rychleji rotovat. Tolik káží fyzikální zákony. Rychlejší rotace Slunce by nezbytně vedla k silnějšímu magnetickému poli (než je dnešní). Je to důsledek rozdílné rychlosti rotace mezi slunečními póly a jeho rovníkem. Právě toto rozdílná rychlost rotace napájí magnetická pole, které se formují kolem slunečních skvrn. Při rychlejší rotaci Slunce by síla magnetického pole v okolí skvrn byla extrémní, což by vedlo k mimořádně silným výronům koronární hmoty (CME, coronar mass ejection) – supererupcím. CME jsou ty obloukovité výstřely žhnoucí hmoty ze Slunce, které člověk vídává na fotkách. Běžný výron při běžné sluneční erupci je doprovázen také emisemi ultrafialového světla, rentgenových paprsků a smršti dalších vysokoenergetických částic. Když vzniklá šoková vlna dorazí k Zemi, působí polární záři a geomagnetické bouře. Při silnější erupci tak dochází i k rušení satelitů, radiového signálu nebo i výpadkům elektřiny. Dosud nejsilnější geomagnetické bouře se udála v roce 1859, tzv. Carringtonova událost7. Astronomové tehdy popsali na Slunci mimořádně vysoké množství slunečních skvrn. Sluneční erupce tehdy možná dosáhla síly supererupce – nebylo přesné měření. Došlo k selhání telegrafních přístrojů po celé Evropě a Severní Americe, v některých případech operátoři telegrafů dokonce dostali elektrický šok. Po telegrafních sloupech přeskakovaly výboje. Někteří operátoři mohli odesílat a přijímat zprávy, i když odpojili zdroj energie. Polární záře byla tak silná, že přesvítila měsíc a zvířata i lidé se probouzeli ze spánku, a byla vidět až i na Floridě a Karibiku. Pokud by k podobné události došlo dnes, byly by škody dalekosáhlé. Statistika dává 12% šanci, že k ní dojde v následujících deseti letech. Mimochodem, pokud čtete tento článek, znamená to, že k ní zatím nedošlo :-), jinak by vám počítač či mobil vyzkratoval a shořel.

Sluneční skvrny se tvoří, když dynamické síly pokroutí, stočí a posílí magnetické siločáry. Diferenciální rozdíl rotace různých částí Slunce pak vede k zvýšení síly těchto magnetických siločár. Popisuje to Alfvénova teorie magnetohydrodynamiky, do které nebudeme detailně zabíhat. Při výronu koronární hmoty pak dochází k rekonfiguraci a znovuspojení magnetických siločár v oblasti slunečních skvrn, přičemž se uvolňuje velké množství energie a oblak plazmy. Tato plazma má při současných slunečních erupcích rychlost 2 000 – 3 000 kilometrů za vteřinu a je silně nabitá. Navíc šoková vlna, šířící se před CME urychluje energetické částice, jako jsou vodíkové ionty, na vysoké energie, někdy až relativistické hodnoty, kolem 500 megaelektronvoltů. Dále se uvolňuje UV a gamma záření. Rychlejší rotace Slunce by vedla nezbytně k vyššímu rozdílu rotací slunečních pólů a rovníku a tudíž k silnějším koronárním výronům. Spršky gamma záření a radiační bouře by tak měly mnohem větší vliv na atmosféru Země a planetu jako takovou, než mají dnes.

Pozorování ukazují, že k superrupcím dochází jak u hvězd větších než Slunce, tak i u hvězd podstatně menších, a to podstatně častěji než na Slunci. Zdá se, že Slunce je v tomto ohledu mimořádně klidná hvězda. Ale pokračujme dále: naturalisté identifikovali hvězdu Kappa-1 Ceti jako dobrý příklad podmínek panujících u mladého Slunce. Hvězda Kappa-1 Ceti je hvězdou třídy G5V – tedy jako Slunce, má podobnou velikost a její stáří odhadli na půl miliardy let (což odpovídá Slunci před 4 mld let). Podle měření trvá rotace jejího rovníku 9 dní, což je 3x rychlejší než Slunce, a ztrácí díky intenzitě svého slunečnímu větru 50x více hmoty než Slunce v současnosti. Síla jejího magnetického pole se pohybuje průměrně kolem 24 Gaussů, s maximem 61 Gausů, kdežto síla magnetického pole našeho Slunce je průměrně jen 1 Gauss. Pro určení dopadu slunečního větru na atmosféru planety je třeba stanovit takzvaný průměrný dynamický tlak, který závisí na hustotě částic ve slunečním větru a jejich rychlosti. Vypočítá se jako P = 1,6726e-6 x p x V2, kde P je tlak v nanopaskalech, p hustota v cm krychlových a V rychlost v kilometrech za sekundu. Dopad na pozemskou magnetosféru se vztahuje k severojižní složce planetárního magnetického pole. Pokud je polarita stejná (cca 50 procent případů), magnetické siločáry zemského magnetického pole se otevřou, spojí s nabitými částicemi slunečního větru a nabijí polární absorbční oblasti (což se mimo jiné projeví polární září). Pokud bychom tedy brali podmínky panující nyní na Kappa-1 Ceti za odpovídající těm na Zemi a Slunci před 4 mld let, stlačila by síla slunečního větru mladého Slunce pozemskou magnetosféru5 na 34-48% současné velikosti.6

Další studie (Airapetian a kol.4) ukazuje, že sluneční erupce na Slunci před 4 mld let by musely být až 1000x silnější než nynější. Erupce typu Carringtonské události by na 500 milionů let mladém Slunci nastávala průměrně jednou denně a vyskytovaly by se i mnohem silnější. Pod vlivem supererupcí a je doprovázejících silných smrští protonů a dalších vysokoenergetických části a dynamickém tlaku slunečního větru by došlo k stlačení magnetopauzy (oblast, kde se vyrovnává magnetický vliv Slunce a Země, něco jako čára přílivu) z nynějšího devítinásobku poloměru Země na 1,5 násobek, tedy cca 9000 km nad zemský povrch. To by však otevřelo atmosféru Země škodlivé radiaci, která by ničila nejen živé buňky, ale i organické molekuly, ze kterých měl život vzniknout.

Autoři studie dále rozvinuli spekulaci, že tato radiace vedla k tvorbě oxidů dusíků a čpavku, které by působily jako skleníkové plyny a planetu zahřívaly. Tyto sloučeniny by se navíc dalšími reakcemi mohly měnit na další sloučeniny, ze kterých měl život podle naturalistů vzniknout (tzv. abiogeneze), jako například kyanid (který, ač je pro živé organismy vysoce toxický, je naturalisty považován za nezbytný pro abiogenezi). Naturalisté zajásali, ovšem odborníci poukazují na to, že tak jednoduché to není. Autoři studie argumentují, že oxidy dusíku jsou stabilnější skleníkové plyny než oxid uhličitý nebo metan, a že supererupce mohly dodat potřebnou energii k jejich tvorbě (rozbít molekulu dusíku vyžaduje mnoho energie). Nicméně kritici poukazují na různé nedostatky jejich teorie, např. Ramirez a kol. se ptá, jak by se tyto chemické produkty, vznikající v ionosféře, dostaly na zemský povrch, aby se mohly do abiogeneze zapojit.8 Navíc chybí důkazy o tom, že by zemská atmosféra někdy obsahovala významné množství čpavku.

Aby mohl život vzniknout, potřebuje tekutou vodu, takže aby byla planeta obyvatelná, musí být relativně blízko hvězdě. Ale pokud je příliš blízko hvězdy, dochází k tzv. vázané rotaci, kdy vlivem slapových sil dochází k zpomalování rotace obou těles, až se rychlost jejich rotace vyrovná. Např. Měsíc je ve vázané rotaci k Zemi. Na Slunce má Země nepatrný vliv, ale tento jev by způsobil silné zpomalení rotace Země, takže by byla ke Slunci neustále přivrácena stejnou stranou (tak jako teď k Zemi Měsíc), a druhá polovina by Slunce nikdy neviděla. To by ovšem vedlo k extrémně vysokým teplotám na osvětlené polokouli, a extrémní zimě na odvrácené polovině Země, což by život znemožňovalo. Okno pro obyvatelné planety je tak dosti úzké.

Dále je potřeba si uvědomit, že vysokoenergetické protonové bouře vedou ve svrchních vrstvách atmosféry k tvorbě škodlivých druhotných jevů, jako je například neutronová radiace, které by ovlivňovaly zemský povrch. Každodenní supererupce u mladého Slunce by vedly k úrovni radiace, která by byla smrtelný pro veškerý organický život. A nelze vynechat z problému též UV a gamma záření, ze kterého organismy také nejsou nijak nadšené. Prof. Airapetian si tento problém uvědomuje, ale doslova věří, že život na rané Zemi byl nějak před tímto škodlivým zářením uchráněn. Mechanismus této ochrany ovšem nenabízí. Píše:

“Na jednu stranu naše studie předpovídají, že intenzivní radiace z solárních erupcí měly pro život na Zemi škodlivé důsledky… Na druhou stranu, konstantně vysoká úroveň radiace mohla představovat příležitost pro vznik života nastavením specifických chemických podmínek na zemském povrchu.”9

Naturalisté věří, že atmosféra Země před oněmi 3,5 mld let se skládala z 80% dusíku, 20% oxidu uhličitého a malého množství metanu. První život měly představovat cyanobaktérie, které jsou schopny v takovém prostředí přežít a skrze fotosyntézu produkují kyslík. Před cca 3 mld let pak bylo již kyslíku ve vzduchu dostatek, aby se mohly vyvíjet vyšší formy života. Velká část kyslíku ovšem musela být absorbována v oceánech i zemi samotné (např. oxidy kovů atd.), takže organismy v té době byly stály vystaveny škodlivé UV, rentgenové a neutronové radiaci.10 V současnosti nás před UV zářením chrání ozonová vrstva. Ta ovšem v modelech časné Země není a nemůže být – v tehdejších podmínkách nemohla existovat. Choulostivost a významnost ozonové vrstvy můžeme vidět na Carringtonské události v 1859, kdy jedna mírná supererupce snížila, díky zvýšení koncentrace oxidů dusíku ve stratosféře, koncentraci ozonu o 5% na několik let. Díky tomu dopadalo na zemský povrch více UV záření.11

Taková úroveň sluneční aktivity, jak navrhují Aurapetian a další, by rovněž nežádoucím způsobem modifikovala složení zemské atmosféry. Vlivem vyššího dynamického tlaku slunečního větru a frekventních silných výronů koronární hmoty a měnlivého magnetického pole by docházelo ke ztrátám atmosféry a během několika set milionů let by byla zemská atmosféra podlehla významné erozi. Míra eroze nebyla dosud kvantifikována, k tomu bude potřeba další výzkum.

Dalším problémem je tzv. elektrický vítr. Narůstají důkazy, že na planety poblíž Slunce (myšleno Merkur, Venuše, Země a Mars) působí elektrická síla, kterou indukuje Slunce a jeho aktivita. Tato elektrická síla ovlivňuje ionosféru – svrchní vrstvu atmosféry. Vzniká v důsledku dopadání slunečního UV a gamma záření a jeho interakce s molekulami atmosféry. Pokud je tato elektrická síla dostatečně silná, dokáže odpuzovat kyslík a vodík. Venuše a Mars mají velmi slabé magnetické pole a zdá se, že v minulosti ztratily, vlivem propadu elektrického potenciálu ionosféry, významné množství vody. Atmosféra Marsu je velmi tenká, zatímco atmosféra Venuše je hustá, s vyšším tlakem na povrchu i vyšší teplotou, a obsahuje hojnost CO2 s menším množstvím dusíku a oxidu siřičitého. Sluneční UV a rentgenové záření je absorbováno atmosférickými molekulami, včetně těch vodních a molekul kyslíku. I když se Coulombovy síly „snaží“ o vyrovnání rozdílů, vysokoenergetické elektrony zvyšují rozdíl potenciálů, což vede k vypuzování iontů do vesmíru. Sonda ESA Venus Express zjistila neočekávaně velké ambipolární elektrické pole v řádu 10-12 Voltů, což je dostatečná síla, aby akcelerovala ionty kyslíku ven z atmosféry.12 Jak vodíkové, tak kyslíkové ionty byly detekovány v „chvostu“ za planetou. Má se za to, že podobný jev je zodpovědný za ztrátu vody v případě Marsu.12  Toto elektrické pole má na Zemi zhruba pětinovou sílu, co na Venuši, tedy 2-3 Volty. Tato síla naštěstí nepostačuje k úniku kyslíku a vody z zemské atmosféry, jinak bychom měli velký problém. Nicméně při zohlednění modelu vývoje mladého Slunce před 3,5 mld let je zřejmé, že silnější radiace přicházející ze Slunce by vedla k silnějšímu elektrickému poli, stejně tak jako výraznějším polárním ionizačním jevům. Podle evoluční teorie měly v období 3,5 – 0,5 miliardy let tedy jednak primitivní organismy produkovat kyslík, ale ve stejnou dobu by byla Země vystavena elektrickým ionosférickým silám, které by, mimo jiné, vedly k úniku kyslíku i vodní páry z atmosféry do vesmíru.

Superrupce jsou dostatečně popsány i na hvězdách významně menších než Slunce – na hnědých a červených trpaslících. Pozorování a měření potvrzují, že supererupce na dalších hvězdách, a to i na relativně chladných hvězdách třídy hnědý a červený trpaslík, vznikají podobnými mechanismy jako na našem Slunci, tedy koronárním magnetickým znovuspojením siločar ve spojení se slunečních skvrn, za zapojení magnetohydrodynamických sil. Dalšími možnými zdroji superreupcí jsou interakce hvězda – hvězda, hvězda – disk a hvězda – planeta, tyto jsou ale podstatně méně četné.13

Supererupce byly pozorovány i na hvězdách menších než Slunce, dokonce i ultrachladných hnědých trpaslících. Tyto slabé hvězdy mají obyvatelnou zónu mnohem blíže hvězdě než naše Slunce, u některých chladných hvězd dokonce už ve vzdálenosti našeho Merkuru. Tyto hvězdy tvoří až 80% hvězd ve vesmíru, a podle uniformitarianismu jsou dlouhověké, s potenciálem trvat až stovky miliard let. Proto by měly z hlediska hledání mimozemského života být dobrými kandidáty – evoluce by měla mít na planetách v jejich okolí dostatek času. Aby ovšem mohl vůbec život vzniknout, musí být přítomna tekutá voda, což vyžaduje relativní blízkost planety hvězdě. Ovšem u těchto chladných hvězd vzdálenost potřebná existenci tekuté vody přesahuje vzdálenost, kdy dojde k vlivem slapových sil k vázané rotaci planety. Jev jsme již naťukli, ale podívejme se na něj ještě blíže. Vlivem hmotnějšího tělesa začne těleso menší, pokud je většímu příliš blízko, zpomalovat svoji rotaci kolem své osy, až nakonec se rychlost rotace menšího tělesa kolem těžšího tělesa a rychlost rotace menšího tělesa kolem své osy srovná, takže jedna strana oběžnice (planety) je neustále přivrácena k těžšímu tělesu (hvězda). Přesně to se stalo s Měsíci vůči Zemi. V případě vázané rotace planety vůči hvězdě dochází k přehřívání přivrácené strany planety, zatímco odvrácená strana je chladná a panuje na ní trvalá noc. Navíc planeta vlivem ztráty rychlosti rotace ztrácí své magnetické pole, což ji (a její atmosféru) činí velmi zranitelnou slunečním větrem a radiací. I když jsou hnědí a červení trpaslíci slabí, rozhodně nejsou neaktivní. Řada z nich rotuje vysokou rychlostí, takže generují silné magnetické pole a silné erupce. Všechny výše uvedené činitele vytváří velmi nevhodné podmínky pro život. Řada z těchto drobných hvězd co do síly magnetického pole a erupcí překonává naše větší Slunce. U asi 40% z nich navíc tato aktivita silně kolísá.14

Počet malých hvězd, u kterých byla zjištěna silná solární a magnetická aktivita, narůstá. Například drobná hvězda TVLM 513 třídy M8.5V dosahuje méně než desetiny velikosti Slunce a teplotou se blíží ultrachladnému hnědému trpaslíku. Nachází se 35 světelných let od Země a podle naturalistů je 100-500 milionů let stará.15 Přesto má několikatisícinásobně silnější magnetické pole než naše Slunce. Podílí se na to její rychlost rotace v poměru k malé velikosti, kdy rovníková rychlost dosahuje 60 km za vteřinu, čili celý rovník rotuje za 2 hodiny. Rozdíl rychlosti rotace rovníku a pólů hvězdy vede k tvorbě velmi silných slunečních skvrn a erupcí.

TVLM 513 byla detekována pozorováním z Chile. Americký satelit Swift zjistil obdobnou aktivitu i na dalších trpasličích hvězdách třídy M našem okolí. Pokud by k takovým erupcím docházelo na naše Slunci, byl by život na Zemi nemožný. Erupce, o kterých se bavíme, jsou 10 000x silnější než nejsilnější erupce na Slunci za posledních 50 let.

Od 23. dubna 2014 byla série supererupcí detekována na binárním systému trpasličích hvězd třídy M4.0V DG Canum Venaticorum, který se nachází 60 světelných let od Země. Tito dva trpaslíci kolem sebe obíhají ve vzdálenosti trojnásobku vzdálenosti Země od Slunce, zhruba na úrovni asteroidu Ceres v naší soustavě. Podle naturalistické teorie jsou obě hvězdy mladé, jen cca 30 milionů let, a rotují mnohem rychleji, než Slunce, zhruba jedna rotace za 24 pozemských hodin (kdežto naše Slunce 1x za 25 dní). První ze zachycené série supererupcí měla co do síly gamma a rentgenového záření, úroveň X100,000, tedy zhruba 2 000x silnější než nejsilnější erupce na našem Slunci za posledních 50 let (X45 erupce v listopadu 2003, která naštěstí Zemi nezasáhla). V průběhu následujících několika týdnů se objevovaly další silné, postupně slábnoucí erupce.16

Další z hvězd, u které byla zjištěna recentně supererupce, je M3.5V hvězda EV Lacertae, která 25. dubna 2008 vyslala masivní výboj rentgenového záření, opět pod vlivem enormě silného magnetického pole (100x silnější než Slunce). Hvězda má zhruba třetinový průměr co Slunce a rovněž rychle rotuje v řádu několika málo dní. Nachází se 16 světelných let od Slunce a podle naturalistů je několik set milionů let stará.17

Na závěr lze říct, že množství hvězd, u kterých zjistíme supererupce, bude s časem a rozvojem satelitních i pozemních přístrojů jen stoupat. Je zřejmé, že i malé hvězdy mohou být zdrojem masivních magnetických sil. Naturalistické teorie evoluce Slunce i naší Země začínají registrovat problém, že mladá Země by čelila extrémnímu vlivu mladého Slunce po stránce supererupcí, energetických části, UV a rentgenového záření a dalších životu nebezpečných jevů, které by byly silnější než dnes a trvaly déle. Zatímco jedna skupina vědců řeší problém, že mladé Slunce nemělo dostatečný výkon, aby udrželo vodu v tekutém stavu, další podtrhuje vliv supererupcí a vzhlíží k nim jako možnému řešení problému slabého Slunce. Je však zřejmé, že supererupce mají po všech stránkách devastující vliv jak na abiogenezi, tak i již živé organismy. Tyto síly by rovněž erodovaly zemskou atmosféru, i když jejich přesná kvantifikace zpětně je obtížná. Dalším ničivým faktorem by byly elektrické potenciály, díky kterým by země ztrácela vodu a kyslík. Pokud by naturalistická teorie byla pravdivá, je zázrakem, že Země neskončila jako Mars, bez vody a skoro bez atmosféry, nebo Venuše, s těžkou atmosférou plnou skleníkových plynů, ale bez vody.

Je pozoruhodné, jak přesně správnou má Země vzdálenost od Slunce, jak mimořádně je Slunce stabilní a jak má optimální světelný i tepelný výkon pro život na Zemi. Zemská atmosféra i magnetosféra je rovněž pozoruhodně vhodná pro podporu života a jeho ochranu před škodlivými vlivy z vesmíru. Současně je atmosféra dostatečně silná a stabilní, aby z ní významně neunikala voda a kyslík. Země je doslova navržena pro podporu života.

Důkazy, že malé hvězdy třídy M, které tvoří většinu hvězd v galaxiích, musí mít obyvatelné zóny blíže hvězdě, a přitom jsou pro eventuální život na svých planetách značně nebezpečné díky své aktivitě, vytváří vysoce nepříznivé prostředí pro vznik života jinde ve vesmíru. Jde o další bod pro inteligentní design a Nebeského Stvořitele.

Odkazy:

  1. Marchi, S., Black, B.A., Elkins-Tanton, L.T. and Bottke, W.F., Massive impact-induced release of carbon and sulfur gases in the early Earth’s atmosphere, Earth and Planetary Science Letters 449:96, 2016; doi:10.1016/j.epsl.2016.05.032, sciencedaily.com/releases/2016/06/160623095610.htm
  2. Lane, N. and Martin, W.F., The origin of membrane bioenergetics, Cell 151:1406–1416, 2012. 
  3. Henry, J. The sun is not an average star, J. Creation 17(3):35–42, 2003. 
  4. Airapetian, V.S., Glocer, A., Gronoff, G., Hébrard, E. and Danchi, W., Prebiotic chemistry and atmospheric warming of early Earth by an active young Sun, Nature Geoscience 9:452–455, 2016; doi:10.1038/ngeo2719, 23 May 2016. 
  5. Magnetopauza je hranice, na které se vyrovnává vliv zemského magnetického pole a magnetického vlivu slunečního větru. 
  6. Nascimento Jr, J.D., Vidotto, A.A., Petit, P. et al., Magnetic field and wind of Kappa Ceti: towards the planetary habitability of the young Sun when life arose on Earth, Astrophysical Journal Letters, 12 March 2016. 
  7. Cliver, E.W. and Svalgaard, L., The 1859 solar–terrestrial disturbance and the current limits of extreme space weather activity, Solar Physics 224:407–422, 2004. 
  8. Ramirez, R., Atmosphere’s solar shock, Nature Geoscience, 23 May 2016; doi:10.1038/NGEO2728. 
  9. Interview v Hadhazy, A., Fierce ‘Superflares’ from the Sun Zapped an Infant Earth, Astrobiology Magazine, astrobio.net/news-exclusive/fierce-superflares-sun-zapped-infant-earth/, 2 Mar 2015. 
  10. Jednou z obcházecích teorií naturalistů je verze, že život se započal v okolí hytrotermálních vývěrů v hlubinách oceánů a energii získávaly první organismy chemosyntézou – Michael, S., Hydrothermal Vents Could Explain Chemical Precursors to Life, NASA Astrobiology: Life in the Universe, NASA, 24 June 2014. 
  11. Thomas, B.C., Jackman, C.H. and Melott, A.L., Modeling atmospheric effects of the September 1859 solar flare, Geophysical Research Letters 34:L06810, 2007, doi:10.1029/2006GL029174. 
  12. Collinson, G.A., Frahm, R.A., Glocer, A. et al., The electric wind of Venus: A global and persistent ‘polar wind’ like ambipolar electric field sufficient for the direct escape of heavy ionospheric ions, Geophysical Research Letters 43(11), 16 June 2016. Ambipolar refers to the diffusion by an electric field of positive and negative electric ions in a broadly equal, but opposite, direction. 
  13. Karoff, C., Knudsen, M.F., De Cat, P. et al., Observational evidence for enhanced magnetic activity of superflare stars, Nature Communications 7, Article number: 11058 (2016), doi:10.1038/ncomms11058, published online 24 March 2016. 
  14. Kowalski, A., Osten, R.A., Sahu, K.C. and Hawley, S.L., An optical flare rate census of galactic bulge dwarf stars, Bulletin of the American Astronomical Society 43, 2011. 
  15. Williams, P.K.G., Casewell, S.L., Stark, C.R. et al., The first millimeter detection of a non-accreting ultracool dwarf, The Astrophysical J. 815(1):64, 9 December 2015. 
  16. slovně uvedl: Stephen Drake, August meeting of the American Astronomical Society, High Energy Astrophysics Division, publikoval: Reddy, F., NASA’s Swift Mission Observes Mega Flares from a Mini Star, NASA Goddard Space Flight Center, Greenbelt, MD, 29 September 2014, www.nasa.gov/content/goddard/nasas-swift-mission-observes-mega-flares-from-a-mini-star. 
  17. Naeye, R., The mouse that roared: pipsqueak star unleashes monster flare, NASA Goddard Space Flight Center, Greenbelt, MD, 19 May 2008, nasa.gov/centers/goddard/news/topstory/2008/pipsqueak_star.html.