Lis 11

Jak se mohou všichni mýlit?

Když člověk někomu vysvětluje biblické stvoření, často slyší v odpověď protiotázku: „Je to vůbec možné, aby všichni ti vědci neměli pravdu?“

Taková otázka je přirozená. Drtivá většina literatury, časopisů, televizních programů, filmů nebo i učebnic ve školy nás neustále utvrzuje, že Velký třesk, vznik života z neživého před miliardami let a evoluce včetně vývoje člověka z opice jsou dokázané a jisté a všichni vědci je považují za samozřejmost. Veřejnost všeobecně považuje ty, kteří to zpochybňují, za náboženské fanatiky nebo absolutní nevzdělance. Je vůbec možné, aby všichni ti vědci neměli pravdu? Pomineme-li fakt, že to nejsou „všichni vědci“ (řada vědců naopak věří ve stvoření, Čechy jsou v oblasti ateismu obecně extrémem), je tu možnost prozkoumání historie. Dějiny vědy totiž ukazují, že většina neznamená automaticky pravdu. Vzpomeňme na astronomy Galilea a Koperníka, nebo z lékařské oblasti Hippokrata a Galéna, jejichž teorii o čtyřech tělesných tekutinách (žluč, sliz, černá žluč a krev) nebyl přes její neefektivitu (např. horečka byla považována za projev nadbytku krve a tak se léčila pouštěním žilou, což moc nefungovalo) nikdo ochoten zpochybnit až do 18. století.

Je potřeba si také uvědomit, že bez potvrzení daty z experimentů (pokusů) nebo zpochybněním vědecké teorie kontradikujícími pozorováními a teoriemi, je jakákoli vědecká myšlenka silně filozoficky zabarvena. Hovoříme o tzv. filozofickém „bias“, chybě, která vzniká tím, co si vědec myslí o dané problematice (předpojatost), a ve světle tohoto svého „předporozumění“ interpretuje naměřené/získané údaje. Zvláště náchylné k tomuto „bias“ jsou oblasti vědy zabývající se historií nebo interpretací nálezů, kdy již není možnost pozorovat přímo daný zkoumaný fenomén/jev/událost. Vznik a utváření života na Zemi spadá přesně do této oblasti. Předpojatý pohled pak může vést k vzniku celé koncepce, která je od základu špatná. Vědec, stejně jako každý jiný člověk, se dokáže držet své víry (vyplývající z předporozumění) i tváří v tvář silným protiargumentům.

Křesťanský vědec Tas Walker jednou na přednášku o radioizotovém datování nachystal odměrný válec s 300 mililitry vody a řekl studentům, že voda kape rychlostí padesát mililitrů za hodinu. Pak se jich zeptal, za jak dlouho tedy voda nakapala. Všichni odpověděli, že za šest hodin. Příklad dobře ilustruje problém, kterým věda čelí v zkoumání minulosti. Tas Walker studentům tehdy odpověděl, že šest hodin není pravda a že voda nakapala za hodinu. Následoval dotaz, jak je to možné. Studenti nadhazovali různé návrhy. Voda dřív kapala rychleji než teď? Ve válci už nějaká voda předtím byla? Někdo ke pořád stejně kapající vodě přilil z hrnku další? Walker na návrhy odpovídal jen slovy „možná“ nebo „mohlo to tak být“ a až na závěr si nechal pointu: „Nikdo z vás, studentů, u toho nebyl a ze současného stavu problému se to nedá odvodit. Všichni jste napřed udělali předpoklad a podle něho jste hodnotili současné pozorované údaje. A tak jste se všichni mýlili. Radioizotové datování není druh měření, ale druh uvažování.“ Tento poznatek pana Walkera se dá zobecnit na celý spor mezi evolucí a vědou. Pokud vycházím ze svého předporozumění, můžu stejná data/zkameněliny/nálezy či cokoli jiného hodnotit jinak než druhý člověk. A tak je možnost, že se většina mýlí, reálnou možností i v dnešní době, stejně jako tomu tak bylo opakovaně v minulosti.