Bře 11

101 důvodů pro mladou Zemi, část 3/4 + 4/4

Radiometrické datování a věk Země

  1. Přítomnost uhlíku C14 (14C) v uhlí ukazuje na stáří v řádu tisíců let a jasně mluví proti mnohamilionovému věku uhlí (vzhledem k poločasu rozpadu uhlíku C14 5730 let by se neměl ve vzorcích starších 250 000 – 500 000 let vůbec vyskytovat). Anebo jsou všechny vzorky kontaminované a tudíž je metoda nepoužitelná. Tím by ovšem radiometrické datování přišlo o jednu ze stěžejních metod a stejnou námitkou by byly napadnutelné i ostatní rozpadové izotopy.

  2. Stejný problém se týká přítomnosti uhlíku C14 v ropě – zde také nemá být. Navíc ropa je těžko kontaminovatelná atmosferických uhlíkem, zvlášť když je odebíraná přímo z hlubinných vrtů.

  3. Uhlík C14 ve zkamenělém dřevě opět ukazuje na jeho relativně mladý věk. Přitom uhlík C14 je ještě relativně nejspolehlivější z radioizotopových řad. Například ve srovnání s metodou draslík-argon při stanovení stáří lávy z novozélandské sopky Mt. Ngauruhoae se stáří zbytků dřeva z lávových proudů z let 1949, 1954 a 1975 se ještě relativně blížilo reálu (vyšlo 300 let stáří dle uhlíku C14), kdežto metodou draslík-argon vyšlo stáří v rozptylu 270 000 – 3,5 milionu let.

  4. Uhlík C14 v diamantech je stejný případ – opět ukazuje na absenci vysokého, miliardoletého stáří. Pokusy vysvětlit vznik uhlíku C14 jinými metodami, například záchytem neutronu dusíkem N14 či uhlíkem C13 nejsou úspěšné – podle matematických modelů tyto reakce mohou zodpovídat jen nanejvýš 1% naměřeného uhlíku.

  5. Nestejné výsledky radioizotopového datování jednoho vzorku v rámci stejné metody jsou dalším důkazem, že tyto metody nejsou spolehlivé jako důkaz milionového stáří hornin a zkamenělin.

  6. Neshodující se výsledky radioizotopového datování stejného vzorku různými metodami svědčí obdobně, že tyto metody by neměly být považovány spolehlivý důkaz stáří Země.

  7. Prokazatelně neradiogenní „isochrony“ radioaktivních i neradioaktivních prvků podrývají předpoklad, že isochronní „datování“ je spolehlivým důkazem pro milionové stáří hornin. Běžně se vyskytují též „falešné“ isochrony.

  8. Různé strany stejného zirkonového krystalu dávají při radioizotopovém datování různé stáří a obdobně stáří různých krystalů zirkonu ze stejného kusu horniny vychází různě – což je další argument proti spolehlivosti těchto metod.

  9. Důkazy období zrychleného rozpadu radioaktivních izotopů v relativně nedávné minulosti (oproti současným rychlostem) – například koncentrace a difuzní rychlosti olova a helia v zirkonu – ukazují na mladší stáří Země.

  10. Množství helia, produktu alfa-rozpadu radioaktivních prvků, v zirkonových krystalech odpovídá věku 6000 +/- 2000 let, ale rozhodně ne miliardám let. Viz Humphreys, D.R., Young helium diffusion age of zircons supports accelerated nuclear decay, Chapter 2 (pages 25–100) in: Vardiman, Snelling, and Chaffin (eds.), Radioisotopes and the Age of the Earth: Results of a Young Earth Creationist Research Initiative, Volume II, Institute for Creation Research and Creation Research Society, 2005.

  11. Množství olova v zirkonových krystalech z hlubinných vrtů ve srovnání s povrchovými vzorky. Množství olovo je podobné, ale mělo by být menší ve vzorcích z větších hloubek, protože vyšší teplota způsobuje vyšší rychlost difuze. Čím déle času uběhne, tím by měl být rozdíl markantnější. A naopak, pokud jsou krystaly mladé, nebude rozdíl tak velký – což je přesně to, co bylo naměřeno. (Gentry, R., et al., Differential lead retention in zircons: Implications for nuclear waste containment, Science 216(4543):296–298, 1982; DOI: 10.1126/science.216.4543.296).

  12. Pleochronní halo vytvářená v žule koncentrovanými zrníčky radioizotopů s krátkým poločasem rozpadu, jako je např. polonium, ukazují na období zrychleného rozpadu radioizotopů v minulosti v období, kdy se tyto horniny tvořily, a současně na rychlý vznik těchto vyvřelých hornin. Obé současně svědčí proti miliony let dlouhým geologickým epochám a vysokému stáří naší planety. Viz Radiohalos: Startling evidence of catastrophic geologic processes, Creation 28(2):46–50, 2006.

  13. Rozdrcená pleochroická haló (radiohaló) vznikající při rozpadu polonia, prvku s velmi krátkým poločasem rozpadu, v zuhelnatělém dřevě z různých geologických epoch ukazují na rychlý vznik těchto různých vrstech ve zhruba stejné době, stejným procesem, což je konzistentní s biblickým modelem mladé Země, ale ne modelem s miliony let.

  14. Australská ‘Hořící hora’ svědčí proti spolehlivosti radiometrického datování a celého systému věřím-v-miliony-let, protože podle těchto geologů mělo být uhlí v hoře zapáleno průnikem lávy, a podle radioizotopového datování je tato lávová intruze okolo 40 milionů let stará. Ovšem toto prostě není fyzikálně možné, aby hora 40 milionů let hořela. Pozn. překladatele: uhlí hoří pod zemí rychlostí asi 1 metr za rok, takže podzemní požár může hořet řekněme stovky či tisíce let, než vrstva shoří a požár se sám zadusí. Navíc za 40 milionů let by se proměnil i ráz krajiny, tvar hory nebo by byla krycí vrstva horniny odstraněna erozí – uhlí na vzduchu shoří během minut a hodin.

Astronomické důkazy pro mladý věk Země

  1. Důkazy o nedávné sopečné aktivitě na měsíci jsou neslučitelné s udávaným vysokým věkem Měsíce, protože by měl být již zcela vychladlý (a tedy bez sopečné aktivity), pokud je starý miliardy let. Viz Transient lunar phenomena: a permanent problem for evolutionary models of Moon formation and Walker, T., and Catchpoole, D., Lunar volcanoes rock long-age timeframe, Creation 31(3):18, 2009. Dále viz též: “At Long Last, Moon’s Core ‘Seen’”; http://news.sciencemag.org/sciencenow/2011/01/at-long-last-moons-core-seen.html

  2. Recese Měsíce k Zemi. Slapové tření způsobuje, že se Měsíc postupně přibližuje při svém obíhání k naší planetě. Tento posun je 4 cm za rok. V minulosti musela být tato síla ještě větší, když měl být Měsíc Zemi blíže než nyní. Měsíc by se dostal na kritickou vzdálenost (Rocheho mez) k Zemi za méně než čtvrtinu svého udávaného stáří 4,5 miliardy let.

  3. Dřívější magnetické pole Měsíce. Horniny přivezené astronauty z Měsíce vykazují zbytkový magnetismus, což dokazuje, že Měsíc měl v minulosti magnetické pole, a to silnější než má v současnosti Země. Neexistuje žádný dostatečně přesvědčivý teoretický model „dynama“, který by mohl vysvětlit v případě Měsíce i jen slabé magnetické pole, natož pole silné, které by mohlo zanechat zbytkový magnetismus v horninách i po miliardkých let. Měření magnetismu měsíčníh hornin je více slučitelné z nedávným stvořením Měsíce a jeho magnetického pole, které během následujících 6000 let sláblo. Humphreys, D.R., The moon’s former magnetic field—still a huge problem for evolutionists, Journal of Creation 26(1):5–6, 2012.

  4. „Krátery duchů“ v měsíčních „mořích“ představují další problém pro udávaný vysoký věk Měsíce. Měsíční moře jsou tvořeny oblastmi starých ztuhlých lávových výlevů velkého rozsahu. Ničivé dopady velkých asteroidů pak prolomily měsíční kúru a následně je zalila láva, která částečně pohřbila menší dopadové krátery, které se v těchto velkých nacházely, čímž vznikají tzv. krátery duchů – krátery vyplněné dnes již ztuhlou lávou, ze kterých zbývá jen nevysoký lem. To obšem nutně znamená, že malé meteority musely dopadnout krátce po těch velkých, jinak by láva byla již ztuhlá a nezalévala by malé krátery. To ukazuje, že časové okno pro tyto změny bylo poměrně malé, rozhodně ne miliony let, a implicitně to lze předpokládat i u dalších těles Sluneční soustavy. Viz Fryman, H., Ghost craters in the sky, Creation Matters 4(1):6, 1999; A biblically based cratering theory (Faulkner); Lunar volcanoes rock long-age timeframe.

  5. Přítomnost významného magnetického pole Merkuru (naměřeno vesmírnými sondami) není konzistentní s miliardy let starou planetou Merkur. Merkur je natolik malý, že by za tu dobu navzdory určitému zahřívání Sluncem zchládl natolik, že by jádro ztuhlo, což by způsobilo ztrátu efektu „dynama“ a zánik magnetického pole. Viz Humphreys, D.R., Mercury’s magnetic field is young! Journal of Creation 22(3):8–9, 2008.

  6. Rovněž vnější planety Sluneční soustavy, Uran a Neptun, mají magnetická pole (potvrzeno sondou Voyager 2), ale měly by být dlouho magneticky „mrtvé“, pokud jsou tak staré, jak tvrdí propagátoři evoluční teorie a příznivci dlouhých věků. Pokud je však Sluneční soustava mladá, nejsou existující magnetická pole nijak překvapivá. Kreacionista fyzik Russell Humphreys úspěšně předpověděl na základě kreacionistického modelu sílu magnetického pole Uranu a Neptunu ve výši, kterou následně průlet vesmírné sondy potvrdil.

  7. Jupiterovy velké měsíce Ganymed, Io a Europa, mají rovněž magnetická pole, které měly již dávno ztratit, pokud jsou miliardy let staré, pač mají pevná jádra. V jejich jádrech tedy nemůže fungovat dynamo efekt, který by magnetické pole generoval. Toto je opět konzistentní s údaji, které predikoval kreacionista Humphrey. Viz též Spencer, W., Ganymede: the surprisingly magnetic moon, Journal of Creation 23(1):8–9, 2009.

  8. Vulkanicky aktivní měsíc Jupiteru Io zapadá do obrazu mladé Sluneční soustavy (sonda Galileo našla 80 aktivních sopek). Přestože většina hmoty při explozích padá zpět na povrch měsíce, drobná část se vždy ztratí do vesmíru. Pokud je měsíc Io 4,5 miliardy let starý a soptil by byť jen desetinu současné intenzity (což vzhledem ke svém blízkosti Jupiteru soptit musel celou dobu), vyvrhl by za tu dobu 40ti násobek celé své hmotnosti. Io vypadá prostě jako mladý měsíc a do miliardy let staré Sluneční soustavy se nevleze. Gravitační tah Jupitera a ostatních měsíců zodpovídá jen za část tepla, které Io produkuje, zbytek dává „ze svého“.

  9. Povrch dalšího Jupiterova měsíce, Europy. Na svém povrchu má příliš málo kráterů. Studie několika z nich ukazují, že až 95% malách kráterů a mnoho těch středních jsou vytvořeny v suti, vyvržené při větších dopadech. To ukazuje, že v minulosti bylo ve Sluneční soustavě bombardování meteority mnohem menší, než se čekalo, a řada kráterů je z novější, relativně krátké doby (viz Psarris, Spike, What you aren’t being told about astronomy, volume 1: Our created solar system DVD, dostupné např na CMI).

  10. Metan na Titanu (Saturnův největší měsíc)—metan by měl být po milionech a miliardách let dávno zničen, protože jej rozkládá UV záření ze Slunce. Produkty tohoto procesu (fotolýzy) by rovněž měly vytvářet rozsáhlá moře těžších uhlovodíků, např. etanu (který je při teplotách na Titanu panujících tekutý). Časopis Astrobiology cituje ve článku „Chybějící metan“ jednoho z vědců účastnících se mise sondy Cassini, Johnatana Lunina, který uvedl: „Pokud je chemie na Titanu ve stavu rovnováhy, což by při daném věku Sluneční soustavy měla být, očekávali bychom na povrchu Titanu vrstvu etanu o tloušťce 300-600 metrů. Nic takového neexistuje, což je konzistentní s nevelkým stářím Titanu. Luninovi ovšem tato myšlenka ani nepřišla na mysl, proto skepukuje, že na Titanu musí být nějaký neznámý zdroj metanu. To ovšem neřeší otázku, kam se poděl onen za miliardy let vzniklý etan.

  11. Rychlost rozpadu prstenců Saturnu svědčí pro jejich nevelký věk a je nekonzistentní s jakýmkoli vysokým stářím.

  12. Saturnův měsíc Enceladus rovněž vypadá mladě. Astronomové, kteří operují v myšlenkovém rámci „milionů let“ by očekávali, že tento měsíc bude chladný a mrtvý, ale sondy odhalily, že jde o velmi aktivní měsíc, který vyvrhuje masivní proudy vodních a ledových částic do okolního vesmíru, a to dokonce nadzvukovými rychlostmi. Toto je možné, pokud je měsíc mladý, nikoli starý. Podle výpočtů by jádro měsíce zcela vychladlo za 30 milionů let (což je méně než 1% udávaného věku měsíce Enceladu) a ani citované slapové tření Saturnu ani rozpad radionuklidů v jádře to nezachrání – podle výpočtů nedodávají zdaleka potřebné množství energie pro podobné kryovulkanické aktivity (Psarris, Spike, What you aren’t being told about astronomy, volume 1: Our created solar system DVD; Walker, T., Enceladus: Saturn’s sprightly moon looks young, Creation 31(3):54–55, 2009).

  13. Miranda, měsíc Uranu, by měl rovněž být dávno mrtvý a neaktivní, pokud je miliardy let starý, ale struktury na jeho povrchu ukazují na dosud trvající geologickou aktivitu. Revelations in the solar system.

  14. Neptun by už také měl být po miliardách let chladná neživá planeta, bez turbulentních větrů, které sonda Voyager II v roce 1989 naměřila – ve skutečnosti na něm foukají nejrychlejší větry v celé Sluneční soustavě. Dostatek energie a aktivity těchto procesů rovněž svědčí pro nevelké stáří planety, ne miliardy let. Viz Neptune: monument to creation.

  15. Neptunovy prstence mají tlusté a tenké oblasti. Tato nerovnoměrnost nesedí, pokud je planeta pár miliard let stará – rotací a srážkami mezi objekty v prstencích by se měly prstence poměrně brzy vyrovnat – zhomogenizovat. Viz Revelations in the solar system.

  16. I zastánci evolučního časového rámci udávají, že povrch planety Tritonu je mladý, méně než 10 milionů let, posuzováno podle počtu povrchových kráterů. Young surface age of Neptune’s moon, Triton—less than 10 million years, even with evolutionary assumptions on rates of impacts (see Schenk, P.M., and Zahnle, K. On the Negligible Surface Age of Triton, Icarus 192(1):135–149, 2007. <doi:10.1016/j.icarus.2007.07.004>.

  17. Planety Uran and Neptun mají obě vychýlenou osu magnetického pole oproti ose planety, což je nestabilní systém. Když se toto zjistilo prvně u Uranu, zastánci evolučního časového rámce předpokládali, že je to tak proto, že Uran nedávno prodělal obrácení magnetického pole. Nicméně když se podobná věc zjistila u Neptunu, šlo toto ad hoc vysvětlení z okna. Vysvětlení dosud není, nicméně je zjevné, že obě planety by nevydržely v této geomagneticky nestabilní situaci miliony let. Tato měření jsou tedy rovněž konzistentní s časovým rámcem tisíců let, nikoli miliard.

  18. Oběžná dráha Pluta je nestabilní. Počítačově nejde objektivně modelovat více než 10-20 milionů let zpátky. Tato nestabilita ovlivňuje i zbytek Sluneční soustavy, minimálně by destabilizovala oblast Kuiperova pásu a trans-neptunovské objekty. (Viz Rothman, T., God takes a nap, Scientific American 259(4):20, 1988). Navíc průlet sondy New Horizon v roce 2015 ukázal fotografie povrchu, který vypadá mladě – opět nedostatek dopadových kráterů, takže některé části i sekulární vědci označují za mladší než 10 milionů let – a podle Bible je ještě mnohem mladší.

  19. Existence krátkoperiodických komet (s oběžnou periodou kratší než 200 let), například Halleyovy komety, která má očekávanou životnost cca 20 000 let, jsou konzistentní s mladou Sluneční soustavou. K obejití tohoto problému musely být vytvořeny různé ad hoc teorie, viz například Kuiper Belt). Dále viz např. Comets and the age of the solar system.

  20. Takřka infračervené emisní spektrum Quaoaru a Cháronu, planetek v oblasti Kuiperová pásu, ukazuje na přítomnost krystalického vodního ledu a hydrátu čpavku. Tento vodní materiál nemůže být starší než 10 milionů let, a je opět konzistentní s nedávno stvořenou Sluneční soustavou, nikoli soustavou 4,6 miliard let starou. Viz The ‘waters above’ .

  21. Životnost dlouhopoločasových komet (s oběžnou dráhou delší než 200 let), které prolétají blízko Slunce, jako např. Hyakutake nebo Hale-Boppova kometa. Tyto komety nemohou již existovat, pokud by byla Sluneční soustava 4,6 miliard let stará – při průletu blízko Slunce ztrácí příliš materiálu. V mladé Sluneční soustavě by však jejich existence nebyla nic udivujícího. Místo toho byla vymyšlena ad hoc teorie o Oortově oblaku, který má jejich současný výskyt v Sluneční soustavě vysvětlit. Viz Comets and the age of the solar system.

  22. Maximální délka „života“ asteroidů, pohybujících se v okolí Země, se odhaduje v řádu jednotek milionů let, poté se srazí se Sluncem. Tzv. Yarkovského efekt pak posouvá asteroidy z oblasti hlavního pásu asteroidů blíže k Zemi, a to rychleji než se předpokládalo. Místo, kde se nyní v Sluneční soustavě nacházejí (mezi Marsem a Jupiterem), ukazuje, že buď je špatná teorie o vzniku asteroidů, nebo je Sluneční soustava mladší než se píše. Viz Henry, J., The asteroid belt: indications of its youth, Creation Matters 11(2):2, 2006.

  23. Délka „života“ binárních asteroidů, kdy drobný asteroid obíhá jako měsíc větší asteroid. Binární asteroidy tvoří asi 15-17% všech asteroidů. Slapové síly omezují životnost takovéhoto uspořádání na zhruba nanejvýš 100 000 let, poté by se měly, podle matematického a počítačového modelování rozpadnout nebo srazit. Mohou sice vznikat nové binární asteroidy, např. gravitačním záchytem, ale rozhodně ne v četnosti, která by udržela současné procento zastoupení binárních soustav mezi asteroidy po dobu historie Sluneční soustavy. Obtíže při tvorbě jakéhokoli scénáře, který by vysvětlil jejich současné počty, dokonce vedla některé astronomy k popírání jejich existence, ale vesmírné sondy jejich existenci potvrdily. Viz např. Henry, J., The asteroid belt: indications of its youth, Creation Matters 11(2):2, 2006.

  24. Pozorované rychlé změny hvězd odporují teorii o dlouhých časových intervalech ve vývoji a životě hvězd. Například hvězda Sakurai’s Object v souhvězdí Střelce. V roce 1994 byla bílý trpaslík uprostřed planetární mlhoviny, ale do roku 1997 se změnila v jasného žlutého obra, 80% většího než Slunce (Astronomy & Astrophysics 321:L17, 1997). V roce 1998 pak dosáhla 150tinásobku šířky Slunce a stal se z ní červený superobr. Od té doby se stejně rychle zmenšila, v roce 2002 nebyla již vidět ani nejmodernějšími teleskopy, lze ji však detekovat stále v infračerveném spektru, neboť září přes okolní prach (viz Muir, H., 2003, Back from the dead, New Scientist 177(2384):28–31).

  25. Paradox slabého Slunce. Podle standartního, miliardového modelu vývoje a života hvězd vede fůze vodíku v helium v průběhu života hvězdy k zvyšování molekulární váhy hvězdy, což stlačuje jádro hvězdy a zvyšuje rychlost fůze. Projektováno zpět: Slunce je nyní o 40% jasnější než by bylo podle této teorie před 4,6 miliardami let a o 25% jasnější než na údajné počátku života na Zemi. To odpovídá nárůstu teploty o 16-18°C. Vzhledem k tomu, že průměrná teplota na Zemi nyní je 15°C, měla být na Zemi v té době průměrná teplota pod nulo, a to by život těžko vznikal. Viz Faulkner, D., The young faint Sun paradox and the age of the solar system, Journal of Creation (TJ) 15(2):3–4, 2001. A paradox mladého Slunce zůstává problémem dosud, viz Kasting, J.F., Early Earth: Faint young Sun redux, Nature 464:687–689, 1 April 2010; doi:10.1038/464687a; www.nature.com/nature/journal/v464/n7289/full/464687a.html

  26. Důkazy o nedávné a recentní geologické aktivitě (tektonické pohyby) na Měsíci jsou nekompatibilní s předpokládaným miliardovým stářím Měsíce a jeho počátečním žhavém stavu. Viz Watters, T.R., et al., Evidence of Recent Thrust Faulting on the Moon Revealed by the Lunar Reconnaissance Orbiter Camera, Science 329(5994):936–940, 20 August 2010; DOI: 10.1126/science.1189590 NASA pictures support biblical origin for Moon.

  27. Plynové planety Jupiter a Saturn vyzařují více energie, než dostávají ze Slunce. To nasvědčuje jejich nedávnému vzniku. Jupiter vydává téměř 2x tolik energie, co dostává ze Slunce, což by ukazovalo na stáří menší než 1% z udávaného věku 4,5 miliardy let. Rovněž Saturn vyzařuje na jednotku hmoty téměř 2x tolik energie co Jupiter. Viz The age of the Jovian planets.

  28. Vysoká rychlost pohybu hvězd je konzistentní s mladým vesmírem, ale ne starým. Například mnoho hvězd v trpasličích galaxiích se pohybují jedna od druhé rychlostí okolo 10-12 km / vteřinu. Při této rychlosti by se hvězdy rozptýlily z galaxie během 100 milionů let. Naopak, lze očekávat, že pokud je vesmír mladý, budou stále blízko sebe – což je to, co pozorujeme. Viz též Fast stars challenge big bang origin for dwarf galaxies.

  29. Rychlost stárnutí spirálních galaxií (které se jeví všechny mladší než 200 milionů let nebo i méně) opět není slučitelná s jejich udávaným stářím v miliardách let. Při tak vysokém věku by mělo rotací dávno dojít ke zborcení jejich spirální struktury. Objev mimořádně „mladých“ spirálních galaxiíproblematiku ještě podtrhuje.

  30. Počet pozůstatků supernov (supernova remnants (SNRs) typu I, které pozorujeme v naší galaxii nepodpovídá udávanému stáří miliard let, je jich o několik řádů méně. Číslo by bylo konzistentní s mladým vesmírem, ale nikoli starým. Viz Davies, K., Proc. 3prd ICC, pp. 175–184, 1994.

  31. Rychlost rozptylování zbytků supernov a velikost jimi vytvořeným mlhovin ukazuje na velmi nízký věk (méně než 10 000 let). Viz opět pozůstatky supernov.

Lidská historie je konzistentní s mladým věkem planety

  1. Lidská populace roste. Při růstu 0,5% p.a. by by 4500 let stačilo, aby z šesti lidí bylo součsných 7 miliard. Pokud je moderní lidstvo ale staré statisíce let, mělo by i při minimálním růstu v řádu promile, který lze očekávat navzdory vyšší úmrtnosti v minulosti apod., být lidstvo mnohem početnější viz Kde jsou všichni ti lidé?

  2. Kostry lidí a artefakty z „doby kamenné“. Těchto pozůstatků je příliš málo, pokud uvěříme v 100 000 let historie populace lidí o počtu jen jednoho milionu, přičemž řada autorů odhaduje počet lidí v době kamenné vyšší (okolo deseti milionů). Viz opět Kde jsou všichni ti lidé?

  3. Délka zaznamenané historie. Počátky různých civilizací, písma atd. se datují všechny zhruba do stejné doby před několika tisíci lety. Viz Důkazy mladého světa.

  4. Řeč a jazyky. Podobnosti v jazycích, které mají být od sebe odděleny mnoha desítkami tisíců let hovogří proti tak vyysokému stáří – např. srovnání jazyku Aboriginálců v Austrálii a jazyků v oblasti jihovýchodní Indie a Sri Lanky. Viz Příběh o babylonské věži potvrzen lingvisty.

  5. Společné kulturní legendy mnoha národů svědčí pro nedávné rozptýlení lidí po světě. Příkladem mohou být např. celosvětově rozšíření příběhy o globální potopě.

  6. Počátky zemědělství. Sekulární datování stanovuje počátek zemědělství do doby cca 10 000 let, přičemž stejná chronologie určuje stáří moderního člověka na 200 000 let. Určitě by si někdo za tu dobu všimnul, že rostliny rostou ze semínek a zkusil ta semínka zasadit. Viz Důkazy mladého světa.