Lis 04

101 důvodů pro mladou Zemi, část 2/4

Druhá část našeho seriálu o vědeckých důkazech, které jsou v rozporu s současným doměním, že věda a Bible se navzájem vylučují.

26. Omezený rozsah unkonformit (unkonformita = plocha eroze, která má oddělovat mladší horninovou vrstvu od starších). Povrch půdy eroduje rychle (např. oblast Badlands v jižní Dakotě), ale v geologickém záznamu se takových erozních ploch mezi horninovými vrstvami nachází velmi málo. Jedna „velká unkonformita“ se nachází na dně Grand kaňonu, ale jinak je nad ní navršeno domnělých 300 milionů let vrstev jedna na druhé bez známek eroze mezi nimi. Toto je konzistentní s myšlenkou, že horninové vrstvy vznikaly rychle po sobě při globální katastrofě, nikoli pozvolným ukládáním a erozí po miliony let. Viz odkaz Para(pseudo)konformity.

27. Množství soli v nejstarších jezerech světa odporuje předpokládanému stáří a odpovídá množství, které bychom očekávaly, kdyby se tato jezera vytvořila při Noemově potopě, což je konzistentní s mladým věkem Země.

28. Objev podvodních sesuvů (turbidity, turbiditní proudy), které, cestujíce rychlostí až 50km/h, dokáží během několika hodin vytvořet rozsáhlé plochy usazenin (Press, F., and Siever, R., Earth, 4th ed., Freeman & Co., NY, USA, 1986). Ukazuje se tak, že usazené horniny, o kterých se dříve myslelo, že vznikaly pomalu dlouhá časová období, v řadě případů vznikly extrémně rychle. Viz příklad: Klasický till překlasifikován jako turbiditní podmořský proud (technický článek)

29. Výzkum vantroků (nástěnných kanálů) a ukládání částic v nich ukazuje, že roztříděné vrstvy materiálů mohou vznikat velmi rychle, ač se o nich běžně myslí, že vznikaly dlouhé věky. Dokonce v případě uzemnění do příslušné horniny byla duplikována i přesná šířka jednotlivých vrstev. Viz např. Experimenty s usazováním heterogenních směsí písku, Usazovací experimenty: příroda se konečně chytá a Písečné pruhy: znamená hodně vrstev hodně let?

30. Historicky zdokumentované případy rychlého vzniku hlubokých kaňonů, jako například kaňon Providence v jihozápadní Georgii (USA), kaňon Burlingame poblíž Walla Walla ve Washingtonu, a Nižší Loowitský kaňon poblíž Hory sv. Heleny. Rychlost, s jakou tyto kaňony vznikly, zatímco jiné měly vznikat údajně miliony let, zpochybňuje tezi o pomalém formování kaňonů postupnou erozí.

31. Pozorované případy rychlého vzniku a „dospívání“ ostrovů, jako například ostrov Surtsey, rovněž zpochybňují uniformitarianistické teorie, podle kterých se mají geologické jevy odehrávat pomalu. Viz např. též Tuluman – Test času.

32. Rychlost horizontální eroze pobřeží, přesněji horziontální eroze. Například pláž Beachy Head ve Velké Británii ztrácí každý rok 16cm, což představuje úbytek 1 metru za 6 let.

33. Rychlost vertikální eroze kontinentů rovněž není konzistentní s předpokládaným velkým stářím Země. Viz Creation 22(2):18–21.

34. Existence velkých náhorních plošin, které mají být miliony let staré (tzv. vyvýšené paleoplaniny). Příkladem je například Kangaroo Island v Austrálii. C.R. Twidale, známý australský geolog a geograf napsal: „přežívání těchto paleoplanin budí určitou míru rozpaků tváří v tvář všeobecně přijímaným modelům tvorby zemského povrchu.“ zdroj: Twidale, C.R. On the survival of paleoforms, American Journal of Science 5(276):77–95, 1976 (quote on p. 81). Viz též Austin, S.A., Did landscapes evolved? Impact 118, April 1983.

35. Relativně nedávný a prakticky současný (podle klasické geologie) vznik vysokých světových pohoří, včetně Himaláji, Alp, And a Skalnatých hor – které měly z větší části vzniknout všechny v posledních „pěti milionech let“, zatímco horotvorné procesy mají běžet miliardy let. Viz Baumgardner, J., Recent uplift of today’s mountains. Impact 381, March 2005.

36. Průlomová údolí. Tyto soutěsky se prořezávají horskými masivy v místech, kde tečou řeky. Vyskytují se celosvětově a proevoluční geologové je nazývají „dyskordantní drenážní systémy“. „Dyskordantní“ protože, že nepasují do tezí vycházejících z víry ve vysoké stáří Země. Naopak jejich analýza dává údaje, které svědčí pro rychlý vznik v mnohem kratším časovém rámci, kdy průlomová údolí vznikala při ústupu vod v rámci globální potopy. Viz Oard, M., Do rivers erode through mountains? Průlomová údolí jsou silnými důkazy pro biblickou Potopu. Creation 29(3):18–23, 2007.

37. Rychlost eroze v místech, jako jsou Niagarské vodopády, je konzistentní s časovým rámcem několika tisíců let po biblické Potopě. I konvenční geologové přiznávají, že Niagarská soutěska vznikala velmi rychle, a to při katastrofickém vyprázdnění ledovcového jezera Agassiz, viz Změna klimatu, Niagara a katastrofa.

38. Existence říčních delt je možná v časovém rámci několika tisíc let a Potopy, ale nikoli dlouhých časových období. Tento argument uváděl již Mark Twain. Příkladem je např. řeka Mississippi – Creation Research Quarterly (CRSQ) 9:96–114, 1992; CRSQ 14:77; CRSQ 25:121–123, nebo řeky Eufrat a Tigris: CRSQ 14:87, 1977.

39. Malé potoky a velká údolí. Říční údolí jsou příliš široká na to, jaké řeky/potoky jimi tečou. Badatel Dury mluví o celosvětové distribuci tohoto jevu. Pomocí charakteristiky meandrování kanálů Dury vypočítal, že řeky a potoky dřívějška měly 20-60-násobné průtoky. To znamená, že říční údolí mohla být „vyhlodána“ velmi rychle, ne pomalu v průběhu věků, a nepřímo nadhazuje myšlenku vysokých průtoků při ústupu vod globální potopy. Viz Austin, S.A., Did Landscapes evolved? Impact 118, 1983.

40. Množství soli v moři. I pokud budeme ignorovat efekt eventuální biblické Potopy (která musela přinést obrovské množství materiálu z kontinentů včetně soli) a pokud budeme předpokládat nulovou slanost oceánů na počátku jejich historie, a pokud budeme brát nejmenší výzkumníky uváděné roční příbytky a maximální uváděné roční ztráty soli z oceánů, vychází, že současné množství soli v moři se nashromáždilo za nanejvýš 62 milionů let, což je méně než padesátina věku, který oceánům přisuzuje evoluční teorie. To naznačuje, že Země je mnohem mladší, než 4,6 miliardy let.

41. Množství usazenin na mořském dně při současné rychlosti eroze kontinentů by se nashromáždilo za pouhých 12 milionů let, což je v značném kontrastu s udávaným stářím oceánského dna (tři miliardy let). Navíc, konvenční geologie tvrdí, že v minulosti bylo podnebí vlhčí, tudíž lze očekávat větší srážky a vyšší rychlost eroze v minulosti, což časový rámec ještě zkrátí. Z biblické perspektivy současné množství sedimentů mohlo vzniknout za ještě mnohem kratší dobu, pokud zohledníme masivní erozi nezpevněných sedimentů v průběhu a po konci Noemovy potopy. Subdukce mořských desek odstraňuje ročně o řád méně materiálu, než přináší do oceánu řeky.

42. Železo-manganové pecky na mořském dně. Naměřená rychlost růstu těchto horninových peciček ukazuje na stáří pouze několika tisíců let. Zdroj: Lalomov, A.V., 2006. Mineral deposits as an example of geological rates. CRSQ 44(1):64–66.

43. Věk rýžovišť (ložisek zvýšené koncentrace těžkých kovů, např. cínu, v současných říčních sedimentech a zpevněných usazených horninách). Měřené rychlosti ukládání do těchto ložisek ukazují na stáří tisíců let, nikoli milionů. Zdroj: Lalomov, A.V., and Tabolitch, S.E., 2000. Age determination of coastal submarine placer, Val’cumey, northern Siberia. Journal of Creation (TJ) 14(3):83–90.

44. Tlak v ložiscích ropy a zemního plynu ukazuje na recentní vznik těchto surovin. Pokud by ložiska ležela v zemi miliony let, tlak by se difuzí postupně vyrovnal, a to i v ložiscích obklopených málo propustnými hroninami. „Odborníci, kteří se zabývají hledáním ropy, poukazují na nemožnost vytvoření efektivního geologického modelu, který by vysvětloval tlak v ložiscích a jeho zachování do současnosti, pokud by ropa vznikala pomalu po miliony let.“ (citát: Petukhov, 2004). Pokud by ropa existovala v mnohamilionové geochronologické škále, nejlepší průzkumnou strategií by bylo náhodné vrtání – Lalomov, A.V., 2007. Mineral deposits as an example of geological rates. CRSQ 44(1):64–66.

45. Přímé důkazy o vzniku ropy v současnosti např. v Guyamské podmořské kotlině nebo Bassově průlivu jsou konzistentní s teorií mladé Země (byť ji přímo neimplikují).

46. Rychlé reverze (obraty) magnetického pole v minulosti (paleomagnetismus) podkopávají teorii o vysokém stáří hornin a ukazují na rychlé probíhání geologických procesů, čímž enormně zkracují geologický časový rámec.

47. Vzorec magnetizace v sopečných horninách vyvěrajícím uprostřed středooceánských hřbetů je argumentem proti uniformitarianistické víře, že obrácení magnetického pole trvá tisíce let. Spíše ukazuje na rychlé rozšiřování mořského dna a také rapidní obraty magnetického pole, což je v souladu s teorií mladé Země. (Humphreys, D.R., Has the Earth’s magnetic field ever flipped? Creation Research Quarterly 25(3):130–137, 1988). Podél oceánských hřbetů se nachází ostrůvky hornin o odlišné magnetizaci, což vzhledem k rychlosti tuhnutí magmatu svědčí o rychých změnách polarity zemského magnetického pole.

48. Měření rychlosti růstu stalaktitů a stalagmitů ve vápencových jeskyních jsou konzistentní s věkem v řádu tisíců let. Viz např. tyto články o vzniku vápencových jeskyní.

49. Rychlost slábnutí magnetického pole Země. Z měření, prováděných od roku 1835 je evidentní pokles síly zemského magnetického polu a jeho stáří v rozsahu jen tisíců let. Stará kreacionistická teorie rychlého slábnutí byla vystřídána teorií dynamického slábnutí, která rovněž vysvětluje rychlé reverzy v době Potopy, jeho přechodné zesílení intenzity a postupnou stabilizaci a slábnutí, přičemž celková energie však postupně stále klesala. Kreacionistický model rovněž úspěšně předpověděl sílu magnetického pole Jupitera a Saturnu, kterou následně potvrdily průlety vesmírných sond. Poločas slábnutí zemského magnetického pole je 1611 +/- 10 let. Pro bližší informace viz Humphreys, R., Earth’s magnetic field is decaying steadily—with a little rhythm, CRSQ 47(3):193–201; 2011.

50. Naměřené nadměrné teplo (oproti očekávanému) proudící ze zemského jádra je v souladu s mladým věkem planety více než s mnohamiliardovým stářím, a to i po započítání tepla vznikajícího z radioaktivního rozpadu. Viz Woodmorappe, J., 1999. Lord Kelvin revisited on the young age of the earth, Journal of Creation (TJ) 13(1):14, 1999.