Čvn 05

Adventisté ve druhé světové válce 1 – Neohrožený odpírač

Historie naší církve v druhé světové válce je různorodá a ne vždy jednoznačně chvályhodná. Jinak ji prožívali členové v nacistickém Německu a jinak v zemích západní Evropy nebo USA. Klíčové pro činy jednotlivců vždycky bylo jejich osobní přesvědčení. Nedávno se mi do rukou dostal příběh, který si jistě zaslouží pozornost. Rád bych se s Vámi o něj podělil.

Po vstupu USA do války v roce 1941 narukovala do americké armády, letectva a námořnictva řada branců. Jedním z nich byl adventista Desmond Doss. Narozdíl od některých jiných se přihlásil dobrovolně, bylo mu tehdy 23 let. Vzhledem ke své osobní víře odmítal nosit zbraň nebo kohokoli zabít. Odvodová komise to považovala za odpírání vojenské služby a Dossovi hrozil soud, Doss však neměl námitek proti nošení uniformy nebo účasti na bojišti. Nakonec bylo dosaženo vzájemné dohody a Doss byl zařazen jako zdravotník do americké 77. pěší divize. Jeho přesvědčení mu však činilo problémy i nadále. V kolektivu byl neoblíbený – málokdo totiž stál o parťáka, který mu kryje záda beze zbraně, a jeden jeho nadřízený se jej snažil pro nenošení zbraně dostat před vojenský soud. V polovině roku 1944 byla 77. divize nasazena v bojích o ostrov Guam v Pacifiku a Doss zde v obtížných podmínkách jako zdravotník zachránil, někdy i s nasazením vlastního života, řadu spolubojovníků, když je neozbrojen v linii palby ošetřil a odtáhl z bojové linie odtáhl na obvaziště. Vysloužil si tak první Bronzovou hvězdu. Druhou hvězdu pak dostal a obdobné akce na ostrově Leyte (Filipíny), kdy bez krytí pod palbou ostřelovače přeběhl k dvěma raněným vojákům a odvlekl je do bezpečí. V březnu 1945 se pak Doss účastnil bitvy o Okinawu. Zde si dovolím citovat z oficiálního návrhu na udělení vyznamenání (převzato z časopisu 2. světová válka): „Byl zdravotníkem 1. roty, která měla dobýt asi 120 metrů vysoký útes. Když se vojáci dostali s pomocí lan na vrchol, dostali se do těžké dělostřelecké, minometné a kulometné palby, která zranila na 75 mužů a zbytek donutila se stáhnout. Vojín Doss se odmítl ukrýt, zůstal v ostřelovaném prostoru a snášel jednoho zraněného po druhém k okraji útesu. Odtud zraněné ručně spouštěl na lanech do bezpečí. Tuto činnost vykonával nepřetržitě 12 hodin, přičemž každého z 75 zraněných mužů musel spustit ručně po laně asi o 12 metrů níže.“ V podobných akcích pokračoval vojín Doss až do 21. května, kdy při nočním útoku své roty zachraňoval v první linii životy do chvíle, než jej na noze poranila střepina granátu. Zranění si sám ošetřil a pokračoval v práci, než jej po pěti hodinách našli jiní zdravotníci. Při nesení do bezpečí narazili pak na více zraněného vojáka, kterého Doss přikázal naložit místo sebe. Zatímco vyčkával návratu nosičů, zasáhl jej japonský ostřelovač do ramene. Doss se sám ošetřil a odplazil se 300 metrů na stanici první pomoci. Za své činy dostal od prezidenta Trumana Medaili cti. Stal se tak jediným vojákem druhé světové války, který obdržel vyznamenání za vojenskou chrabrost, aniž by kdy vystřelil z pušky. Kromě toho byl třikrát vyznamenán Purpurovým srdcem. Krátce po druhé světové válce se Doss nakazil tuberkulozou, kterou za cenu operace plic zvládl. Zemřel 23.3.2006 ve věku 87 let v Alabamě.

Zdroje: časopis 2. světová válka, en.wikipedia.org, internet