Lis 21

Lze Boha dokázat logikou?

Otázka existence bytosti, která by přesahovala člověka, zajímá lidi již od počátku dějin. V dnešním článku dáme na chvíli pryč vědu a její důkazy a teorie. Alternativu k ní představuje filozofie a logika, které pochází z řecké kultury. Narozdíl od například židovského myšlení, které je lineární („dějiny mají svůj počátek a konec“), řecké myšlení je cirkulární („historie se opakuje“). Je známý biblický příběh, kdy apoštol Pavel v diskuzi s řeckými filozofy na Aeropágu v Aténách citoval díla jejich autorů. Římanům 1,18-21 říká, že „Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy.“ (ČSP)

Je všeobecnou lidskou zkušeností, že věci se nedějí jen tak samy od sebe. Každá událost je důsledkem jiné, předchozí události, která ji přímo či nepřímo, přes jiné, dílčí události, způsobila. Ptáme se běžně: „Jak se to stalo?“ „Odkud to pochází?“ anebo, a to možná nejčastěji: „Proč?“. Možná ještě malý příklad: Pokud spadne strom u cesty, ptáme se, proč spadl. Vyvrátil ho vítr? Byl ztrouchnivělý a zřítil se sám? (v tomto případě přesněji převážila gravitační síla nad pevností dřeva?) Porazili ho dřevorubci? a tak dále.

Pokud bychom byli důslední a šli po těchto řetězech událostí, dojdeme často k úplně jiným otázkám. Pokud strom vyvrátil vítr, můžeme se ptát, proč vítr vznikl a dostaneme se k atmosférickým tlakům, výším a nížím, vzdušným proudům, odpařování vody z moře, teplotě mořské vody a přes ni se můžeme dostat k intenzitě slunečního svitu, ročním období, slunečním skvrnám, složení a povrchové teplotě Slunce a kdoví kam ještě. Ve skutečnosti se zdá, že se konce otázek o příčině nikdy nedobereme. Příčina události jedna byla zapříčiněna nějakou předchozí příčinou, a ta jinou předchozí příčinou a tak dále.

Je jedním z principů vědy, že hledá příčiny pozorovaných událostí, které jsou vědci označovány též jako důsledky. Vědci se snaží objasnit vztahy mezi věcmi, veličinami a situacemi a vyjádřit je matematickými, fyzikálními nebo jinými zákony tak, aby se daly popsat a vyčíslit. Pokud je takový zákon popsán správně, pak vědecký pokus při použití stejných podmínek a faktorů vede k stejnému, opakovatelnému výsledku. Samotným základem vědy je tak zákon kauzality, to jest příčiny a následku.

Nakonec dojdeme k tomu, že existují jen dvě alternativy. Buď vesmír a životy, které žijeme, jsou 1) důsledkem nekonečného kruhovitého řetězu druhotných událostí, kdy jedna zapříčiňuje druhou a v konečném důsledku se odpovědí nikdy nedopátráme, anebo 2) existuje nějaká příčina všech příčin, Prvotní příčina, která všechno započala a její původ stojí mimo nám poznatelný prostor, hmotu a čas. Vidíte tu paralelu s řeckým a židovským myšlením?

Vědci zjistili, že jsou dva univerzální fyzikální zákony, které jsou pozorovatelné ve všem, co vidíme nebo poznáváme, a jsou všeobecně platné. Říkáme jim 1. a 2. věta termodynamiky. Jejich zjednodušeným vyjádřením je, že:

1) První věta (zákon) říká, že nová hmota nebo energie se ve vesmíru nikde nevzniká, a všechna, co tu byla na začátku, tu stále v nějaké formě je. Odborně: celkové množství hmoty a energie (všech druhů) izolované soustavy zůstává zachováno. (Pozn.: na vesmír jako celek lze pohlížet jako izolovanou soustavu, protože nemáme žádný důkaz nebo důvod si myslet, že existuje nějaký jiný vesmír, se kterým by si ten náš nějak pokoutně něco vyměňoval). Zákon tedy říká, že ve vesmíru energie a hmota nemůže samovolně vznikat ani zanikat. Hmota však může přecházet v energii a pravděpodobně i naopak, a forma energie se může měnit – například mechanická energie se může měnit na teplo.

2) Druhý zákon termodynamiky pak říká, že vždycky, když se něco stane, část energie vesmíru se stane nedostupnou pro další použití. Odborně to zní: Nelze sestrojit pracující stroj, který by trvale konal práci pouze tím, že by ochlazoval jedno těleso a k žádné další změně v okolí by nedocházelo. Lze to vyjádřit také tak, že teplo nepřechází z chladnějšího tělesa na teplejší. Nanuk se v horku více neochladí, ale naopak sám ohřeje a rozpustí. To je všeobecně známý a platný princip. Všechny druhy energie lze přeměnit na teplo. Při práci se jedna energie přeměňuje v druhou, ovšem část se vždy přemění také na teplo. Při námaze se chemická energie (cukr) ve svalu mění v mechanickou práci (sval např. háže lopatou), ale část energie se mění na teplo, a proto se při práci zahřejeme a ochlazujeme se pocením. Ze stejného důvodu mají auta chladiče, počítač větrák a tak dále. Ono teplo se však rozptýli do prostoru. Část z něj možná dokážeme ještě zachytit a využít k něčemu užitečnému, ale vždy alespoň část je nadobro ztracena. Vědci mluví o tom, že množství využitelné energie ve vesmíru s postupem času klesá (tzv. Zákon entropie).

První zákon termodynamiky tak říká, že hmota a energie se může měnit, ale nemůže být vytvořena nebo zničena (z pohledu vesmíru jako celku). Druhý zákon pak říká, že všechny veličiny (hmota i energie) postupně směřují k nižším úrovním funkčnosti a užitečnosti. Z toho vyplývá, že příčina musí být větší, silnější nebo kvalitnější než následek. Toto ovšem odporuje myšlence č. 1, kterou jsme nadstínili před chvílí, že „vesmír a životy, které žijeme, jsou důsledkem nekonečného kruhovitého řetězu druhotných událostí, kdy jedna zapříčiňuje druhou a v konečném důsledku se odpovědí nikdy nedopátráme.“

Protože kvalita a funkčnost ve vesmíru podle 2. zákona termodynamiky postupně klesá, nemůže jít o nekonečný kruh. To by mohlo fungovat jedině v případě, že by to kruhu někdo/něco stojící mimo vesmír dodával materiál a energii, což nikde nepozorujeme a je to v rozporu s 1. zákonem termodynamiky. Z hlediska logiky se tak jeví více pravděpodobná druhá možnost, že byla nějaká Prvotní příčina, která události rozhýbala, a která sama příčinu neměla, alespoň ne v našem vesmíru.

Zamysleme se dále. Podle zákona příčiny a následku a druhé věty termodynamiky (příčina je kvalitnější, větší, silnější nebo přinejhorším stejně silná jako následek) je zřejmé, že:

– Prvotní příčina nekonečného vesmíru musí být nekonečná.

– Prvotní příčina nekonečného času musí být věčná.

– Prvotní příčina nezměřitelně velké energie musí mít sama neomezenou energii.

– Prvotní příčina univerzálních vzájemných vztahů musí být všudypřítomná.

– Prvotní příčina nekonečné složitosti musí být vševědoucí.

– Prvotní příčina duchovních hodnot musí být duchovní podstaty.

– Prvotní příčina lidské odpovědnosti musí být sama odpovědná.

– Prvotní příčina lidské integrity musí být sama celistvá, neměnná.

– Prvotní příčina lidské lásky musí být milující.

– Prvotní příčina života musí být sama živá.

Mým závěrem je, že logika a fyzikální zákony vedou k tomu, že Prvotní příčina dějů ve vesmíru musí být nekonečná, věčná, všemocná (mít neomezenou energii = moci cokoli), všudypřítomná, vševědoucí, duchovní, odpovědná, neměnná, milující a živá. A přesně tak Bible popisuje Boha!

Lze Boha dokázat logikou?

– materály částečně převzaty z www.icr.org – Evidence for God –