Říj 25

Jaký jsem, když mě nikdo nevidí

autor: Ludvík Švihálek

převzato z časopisu: Za obzorem

 

Jedna báje vypráví o muži, který byl velice kritický vůči druhým lidem. Často říkal: „Jak může tenhle člověk tak podle jednat, to já bych nikdy neudělal.“ Jednou šel ale lesem. Přišla bouře, voda se valila, vymílala kořeny stromů a zcela promočený muž spílal takovému řádění živlů. Když se bouře přehnala, vylezl zpod keře, kde našel jednoduchý úkryt, a najednou zahlédl, že se mezi vodou odhalenými kořeny velkého dubu něco zalesklo.

Šel zvědavě blíž — a mezi kořeny uviděl ležet zlatý prsten s velkým drahokamem. Z takového drahocenného nálezu měl velkou radost. Nasadil si prsten na prst a vykročil k městu. Přišel až na rušné tržiště. A jak se tak prodíral mezi lidmi, prsty druhé ruky přejížděl po vzácném prstenu a hladil drahokam. Dostal hlad, a tak přistoupil k prodavači kukuřičných placek, aby si jednu koupil. Marně ale na něho mluvil, prodavač si ho nevšímal. Po chvíli si muž uvědomil, že ani prodavač, ale ani ostatní lidé kolem něho jej nevidí! Proto natáhl ruku a vzal si jednu placku z velké hromady ležící na pultu. Nic se nestalo, prodavač na to nereagoval. Muž placku rychle snědl. Pak uviděl stánek se džbány vína. Vzal si jeden džbán, aby uhasil žízeň, a přitom zjistil, že ani tento prodavač ho nevidí. A tak muž pochopil, že když sáhne na drahokam nalezeného prstenu, stává se neviditelným.

Aniž o své schopnosti nějak více přemýšlel, začal ji využívat. Někde vzal to, jinde zase ono a tak začal bohatnout. Vlastnil krásný dům, koně i dost nakradených peněz, aby mohl mít i služebnictvo. Pak navštívil hlavní město a tam uviděl překrásnou mladou ženu, která byla právě na procházce se svou služebnou. Velice po té ženě zatoužil. Zjistil, že je to manželka samotného vladaře a ten je prý již velmi starý. A tak muž začal jednat. Jako neviditelný se dostal do paláce, našel komnaty oné ženy, svedl ji a strávil s ní noc. I ona si ho nakonec oblíbila natolik, že mu navrhla, aby jejího starého manžela — vladaře — odstranil. Tento muž tedy jedné noci starého panovníka zabil a sám sebe prohlásil králem. Byl šťastný, že má takové postavení, krásnou ženu i královskou moc.

Jednoho rána, když stál před zrcadlem, jej napadlo: „Co se stane, když sáhnu na drahokam na prstenu? Uvidím se v zrcadle, anebo sám sobě zmizím?“ Dotkl se drahokamu a v zrcadle uviděl sám sebe — jak natahuje ruku a krade, jak svádí cizí ženu, jak bere dýku a vráží ji do srdce jejího manžela. S hrůzou si uvědomil, že se dokázal stát zlodějem, cizoložníkem i vrahem, a to jen proto, že si byl jistý, že ho při tom nikdo nevidí!

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Možná si říkáte, já, křesťan, bych přece nekradl. Mám svoje zásady. Ale jak se chovám, když si myslím, že mě nikdo (ze sboru, z práce) nevidí? Třeba doma? Mám dvě tváře? Jednu, kterou znají lidé v práci nebo kostele, a druhou, kterou zná moje žena a děti? Je to problém, který se týká i křesťanů! Nemyslím to abstraktně, žel znám se svého okolí, ze svého sboru příliš mnoho konkrétních případů. Ruku na srdce, kamarádi. Nekradu třeba já doma, kde mě ostatní nevidí? Nekradu doma štěstí své ženy svou sobeckostí, svou lhostejností, svou unaveností? Nekradu její čas pro svoje potřeby? Nekradu pozitivní ideály svých dětí svým chováním, nekradu jejich právo na čas a lásku svých rodičů? Vždyť Bible říká u Lukáše 12:2  Nic není zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude jednou poznáno. Proto Římanům 12:9  Láska ať je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.

Je mým přáním, abychom výše uvedenou bajku jen nepřelétli očima a nezůstali u myšlenky materiálního kradení, ale abychom šli do hloubky sebezpytování. Protože být jiný, když mě nikdo nevidí, je příliš snadné.                                          Ondra