Srp 03

Mimobiblické důkazy o Ježíši

Britský filozof, matematik a politický aktivista Bertrand Russel (1872-1970) ve své eseji „Proč nejsem křesťan“ napsal: „Z hlediska historického je úplně pochybné, zda Kristus vůbec kdy existoval, a jestli ano, nic o něm nevíme.“ I dnes čas od času potkávám lidi, kteří vehementně popírají existenci Ježíše, a to navzdory důkazům a tomu, že dnes najdeme již jen málo erudovaných lidí, kteří by toto tvrdili. Profesor biblické kritiky a exegeze F. Bruce z manchesterské univerzity píše: „Kristova existence je pro nepředpojatého historika stejně samozřejmá jako historická hodnověrnost Césara. Nejsou to historici, kdo propagují teoriimýtu o Kristovi. Přiznávám se, že patřím mezi skeptiky, kterým nestačí jen věřit podle zaběhnuté tradice. V době, kdy jsem se rozhodoval, zda se přikloním na stranu ateismu či křesťanství, jsem chtěl mít důkazy, a to originální, ne jen slovní ujištění kazatele, rodičů či jiných lidí v mém okolí. Důkazy, že Ježíš existoval, že konal zázračné činy, že Bible nebyla pozměněna, že svět byl stvořen před tisíci lety a ne miliardami let. O důkazy z první skupiny, které jsem shromáždil, bych se s Vámi rád podělil. Kredit za jejich shromáždění nepadá na moji hlavu. Pochází převážně z knihy Joshe McDowella „Nové důkazy, které vyžadují rozhodnutí“ a dále z internetu a prací prof. Krále, Dr. Moskaly, prof. Weitha a dalších.

Stran křesťanských autorů a církevních otců existuje nepřeberné množství zmínek o Ježíši. Doufám, že se na mne nebudete zlobit, když si je dovolím opomenout. Z hlediska soudního procesu mají jistě větší váhu výpovědi odpůrců než stoupenců. Tito sekulární (pohanští, nevěřící) autoři poskytují nejsolidnější mimobiblické svědectví o Ježíšovi. Většinou to byli odpůrcové křesťanství, křesťanskou vírou pohrdali. Přiznáním historičnosti událostí obklopujících Ježíše a jeho učedníky nemohli získat vůbec nic, naopak sobě uškodili. Nemohli však lhát a psát nepravdy, když lidé kolem nich ty události znali z první ruky, někdy i na vlastní oči.

1) Cornelius Tacitus (55-120 n.l.) byl římský historik. Jeho nejznámějším dílem jsou spisy „Letopisy“ a „Dějiny“. V Letopisech zaznamenává události v římském imperiu v letech 14-68 n.l., tedy od smrti císaře Augusta do smrti císaře Nera, v Dějinách pak následující období do smrti císaře Domiciána (96 n.l.). Píše: „Ale ani lidskou pomocí, ani štědrými císařovými dary, ani usmiřováním bohů se nedala zahladit zlá pověst, že požár založili na jeho (Nerův) rozkaz. Aby tedy tuto pomluvu potlačil, nastrčil Nero jako vinníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, které lid za jejich neřestný život nenáviděl a nazýval Chrésťany (křesťany). Původce tohoto jména Kristus byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilátem popraven. Tato zhoubná pověra tak byla sice dočasně potlačena, ale znovu propukla nejen v Judsku, kolíbce tohoto zla, ale i v Římě.

Máme tu tedy potvrzeny tyto skutečnosti: zaprvé, že Ježíš žil, zadruhé, že byl oficiálně odsouzený za vlády Tiberia (viz Lukáš 3,1) a že byl Pilát Pontský judským prokurátorem (Lukáš 3,1, Matouš 27,2). Zvlášť zajímavá je zmínka o Pontském Pilátovi, který jinak není zmíněn v žádném historickém prameni, a jehož existence byla často kritiky zpochybňována. Až v roce 1961 byl italským archeologem Dr. Frovou objeven v Caesarei Přímořské v základech starověkého divadla kámen s nápisem „[Dis Augusti]s Tiberiém […Po]ntius Pilatus […Praef]ectus Iuda[ea]e […Fecit D]e[dicavit] (slova v závorce jsou poškozena), což v překladu znamená „Věnováno božskému Augustu Tiberovi Pilátem Pontským, judským prefektem.“

2) Tallus (52 n.l.) byl starověký autor, který napsal pojednání o dějinách východního Středomoří od časů trojských válek do své doby. Jeho dílo se nedochovalo, ale fragmenty z něj jsou citovány v dílech jiných autorů. A tak Julius Africanus, křesťanský autor, reagoval okolo roku okolo roku 221 n.l. na zpochybňování událostí kolem Kristova ukřižování Tallem a napsal „Ve svojí třetí knize dějin vysvětluje Tallus tuto tmu (myšleno tmu při Ježíšovu ukřižování – např. Matouš 27,45) jako zatmění Sluncecož je podle neopodstatněné, protože zatmění Slunce nemůže nastat v čase úplňku Měsíce, v době Paschy. Někdo se může ptát, jak víme, že zrovna byl úplněk. Svátek Pascha začíná 15. den prvního měsíce židovského kalendáře (měsíc Nisan). Židovský kalendář je nastaven tak, tento svátek spadá na první úplněk po jarním slunovratu. V našem kalendáři svátek spadá obyčejně do konce března či do dubna. Čili na svátek Pascha je vždy úplněk. Tallova zmínka ukazuje, že i nekřesťané dobře věděli o tmě, která nastala při Ježíšovu ukřižování, a snažili se ji vysvětlit jinak, nenadpřirozeně. Jak však Julius Africanus poznamenává, přehlédl při své polemice Tallus základní vědecký poznatek.

3) Flegon byl jiný starověký sekulární autor. Napsal knihu „Kroniky“, která se opět nedochovala, ale Julius Africanus z ní cituje ve své knize „Chronografie“: „Za vlády císaře Tiberia nastalo zatmění Slunce v období úplňku Měsíce.“ Flegonovu zmínku o této události vzpomíná kromě Julia Africana také Origenes, křesťanský apologet z třetího stolení (spis Contra Celsum – Proti Celsovi) a Filopon v šestém století našeho letopočtu (De opificio mundi O stvoření světa).

4) Gaius Seutonius Tranquillus (69-122 n.l.) byl římský historik a kronikář. Ve svém díle „Božský Klaudius“ napsal: „Židy vypudil z Říma, protože tam z podněcování Chréstova (jedna z výslovností jména Kristus) vytrvale vytvářeli nepokoje.“ O této události (vypuzení Židů z Říma) píše Lukáš ve Skutcích 18,2: „Tam se (Pavel) setkal s jedním Židem, který se jmenoval Akvila a pocházel z Pontu. Nedávno přišel se svou manželkou Priscillou z Itálie, protože císař Klaudius vydal rozkaz, aby všichni Židé opustili Řím. Pavel se s nimi sblížil.“ V jiné díle Seutonius píše o požáru Říma v roce 64 n.l. za vlády císaře Nera. Uvádí, že „byli popravováni křesťané, druh toť lidí propadlých nové a škodlivé pověře“. Když vycházíme z předpokladu, že Ježíš byl ukřižován na začátku třicátých let prvního století, nelze se domnívat, že by za tuto dobu vznikla bez reálného základu teze o existenci Krista, obzvlášť, když tou dobou žili zajisté ještě očití svědci události v Palestině.

5) Lukianos ze Samosaty byl řecký satirik z druhé poloviny druhého století. Ve svém satirickém díle „O bozích a lidech“ se Kristovi a křesťanům posmívá, ale nikde nenaznačuje ani netvrdí, že by skutečně neexistovali. „Křesťanédosud uctívají toho velikého člověka, který byl v Palestině přibit na kříž za to, že uvedl do života tento nový kult… Tito namyšlenci jsou totiž přesvědčeni o tom, že budou úplně nesmrtellní a že budou žít navěky; proto též pohrdají smrtí a mnozí z nich se sami vydávají úřadům. Dále je jejich první zákonodárce přesvědčil, že budou navzájem bratří, jen co zapřou a opustí řecké bohy a budou se klanět tomu svému ukřižovanému mudrcovi a budou žít podle jeho příkázání. Proto opovrhují shodně jakýmkoli majetkem a považují ho za společný, i když tento názor přijali, aniž by se jim dostalo nějaké bezpečné záruky.

6) Plinius mladší byl místodržitelem v Malé Asii okolo roku 112 našeho letopočtu. Napsal dopis císařovi Trajánovi, kde mu radil, jak se chovat k křesťanům. Aby rozlišil, kdo křesťan skutečně je, a kdo není (nařknutí z křesťanství bylo tehdy vzhledem k potížím, které to nařčenému způsobilo, někdy i rozsudek smrti, oblíbeným nástrojem pomsty vůči sousedovi či nepohodlnému oponentovi). Píše, že nutil křesťany, aby se pomodlili před Trajánovou sochou a dále aby prokleli Krista, protože žádného skutečného křesťana nelze k tomuto donutit. O křesťanech podrobovaných zkouškách píše: „Tvrdili, že celá jejich vina nebo pomýlenost byla jen v tom, že se schází v určitý den před úsvitem, zpívali střídavě píseň k poctě Krista jako boha a zavazovali se přísahou ne ke zločinu, ale že se nedopustí krádeže, loupeže či cizoložství, že dodrží dané slovo…

7) Mara Bar-Serapion, syrský filozof kráce po roce 70 našeho letopočtu napsal z vězení svému synovi dopis, ve kterém ho povzbuzuje k snaze o zisk moudrosti. Srovnává Ježíše s Pythagorem a Sokratem. Píše: „Co získali Atéňané odsouzením Sokrata na smrt? Jako trest za jejich čin je zasáhl hladomor a morová nákaza. Co získali obyvatelé Samosu upálením Pythagora? Jejich krajinu zavál písek. Co získali Židé odsouzením svého moudrého krále? Hned nato se jejich království rozpadlo. Bůh se spravedlivě odplatil za tyto tři moudré muže: Atéňané pomřeli hladem, obyvatelé Samosu zalilo moře, Židé, zmoření a vyhnaní ze své krajiny, žijí úplně rozptýleně. Sokrates však nezemřel navždy, žil dále v Platónově učení. Pythagoras nezemřel navždy, žil dál v soše Héry. Ani moudrý král nezemřel navždy. Žil dále v učení, které zanechal.

8) Josefus Flavius alias Josef ben Matatiáš (37 – 100 n.l.) vystřídal za svůj život kariéru židovského aristokrata, politika, velitele rebelských vojsk, přeběhlíka a židovského historika ve službách císaře Flavia. Poté, co byl v roce 67 n.l. zajat Vespasiánem, sloužil Římanům jako vyjednávač a tlumočník. V Římě pak napsal dvě díla: „Vojna židovská“ a „Židovské starožitnosti“. Do jeho díla byly pravděpodobně vloženy dodatky křesťanyskými opisovači, tyto vložíme tedy do hranatých závorek. Ale i bez těchto dodatků můžeme text považovat za jasné svědectví o existenci Krista. „V tom čase žil Ježíš, moudrý muž, {který byl hodný nazývat se Mužem}, protože konal obdivuhodné skutky. Byl učitelem lidí, kteří s radostí přijímali pravdu. Přitahoval mnoho Židů i pohanů. {Byl to Kristus}, a když jej Pilát na návrh předních mužů odsoudil na kříž, ti, kteří ho zpočátku milovali, jej neopustili; {protože on sám se jim na třetí den znovu zjevil živý, tak, jak Boží proroci předpověděli tuto a jiné desetitisíce úžasných věcí o něm}. Společenstvo křesťanů, pojmenovaných po něm, nevyhynulo dodnes.“ Na jiném místě v Starožitnostech pak zmiňuje Ježíšova bratra Jakuba: „Ale mladší Annáš, který, jak jsme řekli, se stal veleknězem, měl silnou povahu a byl mimořádně troufalý. Byl přívržencem strany saduceů, kteří soudí ještě přísněji, než všichni Židé, jak jsme již viděli. A tak si Annáš, protože měl tyto sklony, myslel, že, když Festus zemřel a Albinus byl ještě na cestě, se naskytla vhodná příležitost. Svolal tedy veleradu a postavil před ní bratra toho Ježíše, zvaného Krista, který se jmenoval Jakub, a několik dalších. Obvinil je, že porušují zákon, a dal je ukamenovat.“ Kromě bratrovství Jakuba zde máme potvrzenu též biblickou zmínku o Saducejích (např. Lukáš 20,27) a jméno a funkci Annáše – Skutky 4,6.

9) Quadratus byl jako jediný z našeho seznamu křesťanský autor, biskup aténského sboru a jeden z nejranějších apologétů. Cirkevní historik Eusebius zachoval ve svých dílech fragmenty z Quadratovy obrany víry proti římskému císařovi Hadriánovi (pravděpodobně okolo roku 125 n.l.), jejíž originál se nedochoval: „Viděli, co náš Spasitel konal. Totiž ty, kteří byli uzdravení, či vzkříšení z mrtvých. Lidé je viděli nejen, když je uzdravil či vzkřísil, ale i později. Tedy nejen tehdy, když náš Spasitel pobýval na zemi, ale ještě dlouho po jeho odchodu. Někteří z nich se dožil naší doby.“ Quadratus potvrzuje nejen skutečnost existence Ježíše, ale také historickou prokazatelnost jeho zázraků. Uvádí, že reálnost Ježíšových zázraků mohla být ověřena očitými svědky. Zmiňuje konkrétně Ježíšovo uzdravování a vzkříšení. Očitým svědkům v té době muselo být okolo 90ti let.