Zpráva v láhvi

V Kapském městě v Jižní Africe mají předmět, který vyvolává u návštěvníků dosti údiv. Jde o skleněnou láhev, napůl zarostlou ve skále. V únoru 1852 narazila britská loď HMS Birkenhead na podmořské skalisko zhruba 150 kilometrů jihovýchodně od Kapského města. Během 20ti minut se loď rozlomila a potopila s těžkými ztrátami na životech. V roce 1986 potápeči vrak navštívili a vyzvedli řadu cenných artefaktů.

Na skleněné láhvi samotné není nic pozoruhodného. Pozoruhodné však je, že je pevně napůl uvězněna ve hmotě konzistence skály, která se skládá z odštěpků a kousků lodního trupu, keramiky, korodovaného železa, kaménků a malých mušlí, to vše spojené dohromady jakoby cementem, který vznikl vysrážením minerálů z mořské vody. Hmota pevností i tvrdostí odpovídá skále. Navíc jsou na ni viditelné otisky dalších lahví. Je zjevné, že se vytvořila až po potopení lodi, tedy je něco přes 150 let stará. Proč jsou ale návštěvníci muzea překvapeni? Důvodem je takzvaný kulturní výcvik. Od dětství je dětem vtloukáno do hlavy, že geologické procesy, jako zkameňování, tvorba hornin a skal nebo krápníků v jeskyních trvá miliony let. Neustálá palpa evoluční filosofie „pomalu a postupně“ je v přímém protikladu s biblickým učením o nedávném stvoření a celosvětové Potopě.

Tato unikátní láhev ale návštěvníkům dokazuje, že skála může vzniknout i za 150 let a miliony let k tomu nepotřebuje.

Originální článek i s fotkou láhve si můžete prohlédnout zde: https://creation.com/message-in-a-bottle

Pozvánka

Sobotní filmové odpoledne KD – oceňovaný velkofilm „Luther“
Kdy: 24.3.2018 13:30 hod.
Kde: Modlitebna CASD, Balcárkova 12

„Strhující příběh muže, který se vzepřel církvi a tím změnil svět.“

Večer 18:30 Aquapark

Případné dotazy – Radek N.

Překročení Rudého moře aneb přírodní zázraky?

Možná jste stejně jako já narazili ve zprávách na zajímavý objev. Vědci objevili v Rudém moři písečný práh nebo hřbet, který vybíhá ze dna do významné výšky. Autoři studie jej dali do souvislosti s v Bibli popsaným přechodem Rudého moře Izraelci odcházejícími z Egypta (2 Mojžíšova 14. kapitola). Oceánografové a meteorologové vytvořili i matematický model, za jakých podmínek mohlo dojít k odkrytí onoho písečného hřbetu, takže Izraelci po něm teoreticky mohli přejít suchou nohou. Continue reading

Boží supernovy

Supernova je označení pro hvězdnou explozi. Název pochází ze spojení slov -nova (ve smyslu nová hvězda) a super-, které naznačuje, že jde o velmi jasnou vesmírnou událost. Supernova, hvězdná exploze, vzniká dvěma způsoby: jednak pokud hvězda o určité hmotnosti vyčerpá své zásoby paliva pro hvězdnou fůzi a začne se hroutit vlivem své vlastní gravitace, méně často pak jde o bílého trpaslíka s ještě normálním hvězdným partnerem (tzv. dvojhvězda), kterému krade palivo, až trpaslík přesáhne určitou hmotnostní mez a dojde k termonukleární explozi. V obou případech dojde k velmi jasnému výbuchu, který na obloze vidíme jako několik týdnů či měsíců trvající objekt – supernovu. Exploze vytváří rázovou vlnu, která se šíří do okolního prostoru a s expanzí samozřejmě klesá její teplota a jasnost. Pozůstatkem supernovy může být spektakulární mlhovina, např. známá Krabí mlhovina, která vznikla v roce 1054 a pozorovali ji čínští astronomové. V galaxii velikostí naší Mléčné dráhy dochází k vzniku supernovy statisticky zhruba jednou za 25 let.

Supernova je tedy vlastně spíše proces. Vědecky má tři stádia. V prvním stádiu, po kolapsu hvězdy, je část hmoty hvězdy následně vyvržena z ven rychlostí asi 7000 km za hodinu. Tento materiál expanduje do okolního prostoru zhruba tři sta let, přičemž se dostane zhruba 7 světelných let daleko (pozor, světelný rok je jednotka vzdálenosti, sedm světelných let odpovídá cca 8 600 milionů kilometrů). S expanzí se „ředí“, takže po oněch zhruba tři sta letech přechází v rázovou vlnu. Tímto končí první stádium supernovy. Vzhledem k tomu, že tato fáze trvá 300 let a v naší galaxii by se měla vyskytnout supernova každých cca 25 let, měli bychom zaráz pozorovat v galaxii okolo 12 takovýchto objektů (300:25 = 12). Ne všechny jdou z naší pozice (z pozice Země) v galaxii vidět – vědci vypočítali, že jen asi 19% supernov 1. stádia půjde vidět ze Země, čili 19% z 12 = 2-3 (zaokrouhleně). V tomto případě nehraje roli, jestli věříte na miliardy let starý vesmír nebo na vesmír mladý, podle Bible (cca 7000 let).

Astronomové napočítali na nočním nebo těchto supernov 1. stádia pět, což řádově odpovídá (odchylka měření = 0-5).

Druhé stádium supernovy, tzv. adiabatické, zahrnuje supernovy staré 300 až 120 000 let. Za tuto dobu dosáhne supernova průměru 350 světelných let a po tuto dobu je velmi silným zdrojem rádiových vln. Po 120 000 letech se její energie vyčerpá a supernovy vstoupí do stádia 3. Pokud je náš vesmír miliardy let starý a zohledníme výskyt 1x za 25 let a odečteme první, třísetletou fází, mělo by být v naší galaxii zaráz (120 000 – 300) : 25 = 4800 supernov druhého stádia, přičemž z pozice Země by jich mělo být podle vědců viditelných 47% – tedy 2260. Pokud je vesmír ale starý 7000 let, jak uvádí Bible, měli bychom pozorovat cca (7000-300) : 25 = 270 x 47% = 125 supernov druhého stádia.

Astronomové jich napočítali 200, opět v rámci směrodatné odchylky kreacionistického modelu, ale řádově odlišné od uniformitarianistického/evolučního modelu.

Supernovy třetího stádia, tzv. izotermálního, by měly produkovat hlavně tepelnou energii. Stádium tři supernovy začíná po 120 000 letech a končí zhruba 1-6 milionech let, kdy se supernova natolik rozptýlí do šířky a vyzáří prakticky všechnu svou energii, že již není pozorovatelem rozpoznatelná od vesmírného vakua. Za tuto dobu dosáhne průměru 1400 – 1800 světelných let.

Budeme štědří pro evoluční model a použijeme čísla na dolní hranici. Pokud je vesmír miliardy let starý, mělo by v naší galaxii být přinejmenším (1 000 000 – 120 000) : 25 = 35 000 supernov třetího stádia, z nichž by podle astronomů 14% mělo být pozorovatelných ze Země = cca 4900 supernov třetího stádia. Podle biblického modelu dějin by naopak supernova stádia tři v naší galaxii neměla být žádná, protože vesmír je mladší než její minimální věk (podle biblické chronologie vychází cca 7000 let).

Astronomové v naší galaxii dosud žádnou supernovu třetího stádia nenašli…

I proto žalmista píše v Žalmu 19: „Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle jeho rukou.“

Výpočty převzaty z www.creation.com

Novoroční výšlap

Oheň ve vzduchu?

V 18. století vědci rozuměli ohni a procesu spalování jako projevu substance zvané flogistón. Ačkoli teorie flogistónu vysvětlovala řada nejasností a otázek ohledně ohně a byla vědci všeobecně přijímána zhruba 100 let, nakonec se ukázala jako zcela nepravdivou (a to dosti náhle). Příběh flogistónu nás učí, že ačkoli je nějaká vědecká teorie široce přijímána a zdá se logická a mnoho vysvětluje, nemusí to nezbytně znamenat, že je pravdivá. Teorie flogistónu se v mnoha ohledech zdála silou důkazů silnější než ostatní alternativní teorie. Continue reading

Vesmír by neměl existovat…

Nedávná vědecká studie teorie Velkého třesku měla velmi zajímavé závěry: naměřené výsledky byly “bizarní” a vesmír by vlastně neměl existovat. 1,2 Studie se zabývala problémem asymetrie hmoty a antihmoty, jedním z největších problémů teorie Velkého třesku. A vlastně celý problém jen zhoršila. Problém asymetrie hmoty a antihmoty se týká skutečnosti, že ve vesmíru pozorujeme velmi, velmi málo antihmoty. Antihmota jsou atomy a molekuly stejné, jako obyčejné hmoty, akorát mají přesně opačné mikrofyzikální vlastnosti. Například elektron coby částice hmoty má obdobu v antihmotě – tzv. pozitron – má stejnou hmotnost, ale opačný (kladný) náboj. Proton má obdobu v antihmotě v podobě antiprotonu – stejná hmotnost a vlastnosti, ale opačný, záporný náboj. Positron a antiproton mohou spolu vytvářet atomy antivodíku, a tak dále. Tyto částice měly při počátku vesmíru vznikat srážkami vysokoenergetických fotonů. Tato teorie je potvrzena – lze uskutečnit v laboratoři, kdy srážka vytvořených fotonů s vysokou energií vede k vzniku elektronů a protonů. Poznámka pod čarou: nejde o stvoření něčeho z ničeho, ale prostou fyziku zákona zachování hmoty a energie. Nicméně problémem je, že při srážce výše zmíněných fotonů vznikají ve stejném množství částice hmoty a antihmoty. Jenže ty, když se potom setkají, navzájem se anihilují (za vzniku záření a energie). Pokud tedy na počátku vesmíru vznikala ve stejném množství hmota a antihmoty, musely by se navzájem v krátké době anihilovat a vesmír by nyní měl být tvořen jen energií, ale žádnou hmotou. Teorie o rozdělení hmoty a antihmoty ve vesmíru do samostatných oblastí selhala, nic takového nebylo pozorováno a při současných znalostech vesmíru to není ani pravděpodobné.

Zpátky k naší studií. Vědci zastávající teorii Velkého třesku dlouho tvrdili (či snad lépe: věřili), že nějaký dosud neznámý fyzikální zákon umožnil porušit na počátku vesmíru zákonitost o rovnoměrném vzniku hmoty a antihmoty a umožnil např. vytvoření trošku více hmoty než antihmoty. Taková fyzikální klička ale navzdory vší snaze nebyla nalezena. Nynější studie ukázala, že množství vznikajících částic hmoty a antihmoty vykazuje devastující přesnost, přesněji jeden pár částic na miliardu. Předchozí studie ukazovaly přesnost menší (což dávalo určitou naději fanouškům Velkého třesku) – měřící metody totiž byly méně přesné. Nová studie s nejmodernějším vybavením tuto naději vyvrátila. Rozdíl jednoho páru částic na miliardu k vysvětlení nynějšího vesmíru, tvořeného pouze hmotou, nedostačuje.

Jedna novinová zpráva označila výsledky studie jako „bizarní“3, což dobře ilustruje, jakým stylem proevoluční vědci uvažují. Výsledky totiž bizarní nejsou, jde jen o potvrzení základních fyzikálních zákonů, které jsou dobře známy již z předchozích, méně přesných měření. Narozdíl od spekulativní teorie Velkého třesku jsou výsledky této studie měřitelné, testovatelné a opakovatelné, jinými slovy jde o poctivou reálnou vědu. Výsledky jsou tak bizarní jen pro někoho, kdo už se upsal vírou modelu Velkého třesku. Není to poprvé, kdy „velkotřeskové“ myšlení vede k závěru, že vesmír by neměl existovat.4 Fanouškům Velkého třesku je třeba připsat kredit za vytrvalost a statečnost. Nedovolí totiž nikomu a ničemu, aby otřáslo jejich vírou v miliardy let, a to ani závěru, že vesmír by neměl existovat, pokud je jejich teorie pravdivá. Je ale otázkou, proč se této teorie drží řada křesťanů, i když odporuje jak biblickému textu, tak i vědeckým měřením.5 Poctivá věda v této studii tak dala další důkaz, že Boží slovo, Bible, je včetně knihy Genesis spolehlivým zdrojem informací o naší planetě i vesmíru kolem nás.

Článek vychází z článku dr. Jakea Herberta „Big Bang scientists: Universe shouldnt exist“, publikováno na www.icr.org

Odkazy

  1. Smorra, C. et al. 2017. A parts-per-billion measurement of the antiproton magnetic moment. Nature. 550 (7676): 371-374.
  2. Osborne, H. The Universe Should Not Actually Exist, CERN Scientists Discover. Newsweek. Posted on newsweek.com October 25, 2017, accessed October 26, 2017.
  3. Griffin, A. The universe shouldn’t exist, scientists say, after finding bizarre behaviour of anti-matter. Independent. Posted on independent.co.uk October 24, 2017, accessed October 26, 2017.
  4. Ghose, T. Universe Shouldn’t Be Here, According to Higgs Physics. Live Science. Posted on livescience.com June 23, 2014, accessed October 26, 2017. (Note that, despite the title of this article, it’s not the physics of the Higgs boson per se that implies that the universe shouldn’t exist; rather it’s Big Bang cosmology that is leading to this conclusion.)
  5. Many contradictions exist between Big Bang cosmology and the Genesis creation account. For instance, the Big Bang has stars forming before the earth, whereas Genesis has the earth being created before stars (Genesis 1:1, Genesis 1:16). Likewise, the Big Bang has a molten, fiery primordial Earth, whereas the primordial Earth, according to Genesis, was a watery mass (Genesis 1:2).

Jak se mohou všichni mýlit?

Když člověk někomu vysvětluje biblické stvoření, často slyší v odpověď protiotázku: „Je to vůbec možné, aby všichni ti vědci neměli pravdu?“ Continue reading

Sůl aneb dáte si trošku lávy?

Vážení přátelé, nedávno jsem na internetu objevil novou věc z oblasti geologie a evoluce, která mě zaujala. Ono jde spíše o starou věc, protože vzápětí jsem si vzpomněl, že ve škole nás existenci těchto nalezišť učili jako typický důkaz vysokého stáří naší planety. Jde o velká naleziště kamenné soli, která jsou roztroušena po celém světě. Pamatuji si, že měla vznikat postupným odpařováním mořské vody z rozsáhlých mělkých jezer či pobřeží, které moře vždy znovu doplnilo. V literatuře jsou dosud nenarazil na adekvátní vysvětlení z pohledu probiblické vědy. Zrovna včera jsem ale náhodou na jednom anglickém webu objevil článek nebo spíše objev, který tento problém, zdá se, vyřešil velmi uspokojivě. Dovolte mi, abych se o něj s vámi podělil. Continue reading

Helium aneb vody nad nebesy

Zaujaly vás někdy v 1. kapitole knihy Genesis slova o tom, že Bůh oddělil vody od vod? Řada z nás text možná jen mechanicky přečte, pozornější čtenář si všimne, že tyto vody měly být odděleny klenbou, kterou Bůh nazval nebesa. Asi nejrozšířenější výklad je, že tato voda byla další vrstvou atmosféry, a to v podobě vodní páry, která při Noeho potopě zkondenzovala a napomohla výrazně zaplavení Země. V tom případě by musela být dosti masivní. Na druhou stranu – vysvětlovalo by to (spolu s absencí sklonu zemské osy před Potopou) příznivé a neměnící se klima na Zemi s absencí střídání ročních období.

V dnešní době žádná taková vrstva neexistuje. Vědci však zjistili několik zajímavých nálezů, které by „vodami nad klenbou“, čili existencí vrstvy vodní páry v horní atmosféře byly velmi dobře vysvětlitelné, a bez ní naopak jen těžko. Na Zemi denně dopadá nezanedbatelné množství kosmického záření. Jde o vysokoenergetické částice, pro člověka dosti nebezpečné, které ale naštěstí polikviduje zemská atmosféra. Srážkou částice záření (je tvořeno mimo jiné neutrony) s molekulou v zemské atmosféře dochází například k vzniku uhlíku C14 (srážka s dusíkem). Pokud by ve vrchní vrstvě atmosféry byla vrstva vodní páry (fyzikálně a matematicky je to bezproblémově možné, jen tam nyní prostě není), docházelo by též ke srážce kosmického záření s vodíkem, který je složkou vody. Zhruba každá desetimiliontá molekula vodíku je deuterium, tzv. těžký vodík. Srážkou kosmického neutronu s deuteriem vzniká tritium, což je atom vodíku se dvěmi neutrony v jádře. Ten je ale nestabilní a záhy se mění na isotop hélia, helium-3 (He 3). Problémem je, že hélia 3 je v zemské atmosféře mnohem více, než mohlo při současné rychlosti vzniku vzniknout za udávané mnohamilionové stáří Země. Možnosti jsou jen dvě: buď bylo v minulosti bombardování Země kosmickým záření mnohem vyšší, což by mělo pro život dosti nepříznivé následky, anebo zemská atmosféra obsahovala v minulosti podstatně více vodní páry. Navíc obal z vodní páry by odstínil většinu kosmického záření, takže jen málo by jej pronikalo do nižších vrstev atmosféry, kde by pak vznikalo z dusíku mnohem méně uhlíku C14, což by dobře vysvětlovalo některé naměřené stáří nálezů, které kreacionisté datují do doby Potopy – tyto zkameněliny by se jevily starší než cca 4000 let př.n.l., protože počáteční množství uhlíku by bylo menší než teď – a vědci počítají se současnými parametry, a rovněž dobře vysvětluje, proč se v kostech dinosaurů a jiných zkamenělinách nachází stále ještě měřitelné množství uhlíku C14 – po půl milionu let by už neměly obsahovat ani atomek a zastánci milionů let si tak musí pomáhat kontaminací, chybou měření a podobně. O tom a uhlíku C14 ale až někdy jindy:-)